#lifeingeorgia

TROCHA POLITIKY, ABYCHOM POCHOPILI, PROČ GRUZÍNI ŘÍDÍ JAKO KOKOTI

Michaila Saakašviliho asi většina Čechů, kteří alespoň jednou za rok vezmou do ruky noviny nebo otevřenou jakýkoli zpravodajský server, zná jako prozápadního politika bojujícího za svobodu Gruzie nebo Ukrajiny, ale hlavně proti Rusku. Miška, jak mu Gruzíni dodnes říkají, bezpochyby přispěl k zásadnímu rozvoji země a zavedl skvělé reformy školství, policie a zdravotnictví, ovšem jeho sláva neměla dlouhého trvání.

Po realizaci první série větších změn představil Gruzii Evropě a USA jako vhodného partnera pro byznys i vojenské účely, také díky její poloze na velmi strategickém místě.  Touto cestou získal z USA slušné finanční prostředky, které mu umožňovaly nadále zemi posouvat a „vylepšovat“ ovšem ne vždy se souhlasem místních obyvatel. Jeho sešup z uznávané superstar k nenáviděnému despotovi byl jak z učebnice o nenažranosti mocí. Vaz mu v průběhu jeho prezidentování zlomily dvě drobnůstky: mučení a zabíjení politických oponentů a válka s Ruskem o Jižní Osetii.

Saakašvili po neúspěchu ve své rodné zemi (který mimo jiné vedl k vydání zatykače na jeho osobu) ale nezahálel, na LinkedIn uvedl pozici „bojovník proti Rusku“ a pracovní nabídka přišla obratem. Guvernérem ukrajinské Oděsy byl až do konce roku 2016, kdy se rozhodl nad další Ruskem okupovanou zemí zlomit hůl. Aktuálně si možná brousí zuby na nějakou politickou pozici v Pobaltí. Tyhle země má přeci Rusko další na pořadníku…

Dosud zde uvádíme příběh, který víceméně (až na drobné úlety při zacházení s Miškovými kritiky) uváděla všechna evropská média, a který udělal ze Saakašviliho moderního mučedníka. Pravda je, že bez jistých radikálních postupů by asi nedokázal úplně vymýtit korupci nebo vyhnat ze země tzv. „vory v zákoně“, ale historky o řízeně a hromadně znásilňovaných oponentech, které patří téměř do ústní lidové slovesnosti, se bohužel pravděpodobně zakládají na pravdě.  

BROMANCE DVOU ŠVILIŮ

Kromě toho je pro nás zajímavý i zdroj peněz pro Miškovy reformy. Až zde v Gruzii jsme zjistili, že finance, které umožnily zrealizovat většinu Saakašviliho nápadů, šly z kapsy jediného gruzínského miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Ten je velmi speciální postavičkou i bez spojení s bývalým prezidentem už jen proto, že jeho kapitál se rovná 35 % každoročního gruzínského HDP - divné srovnání, ale můžete si z toho vyvodit, buď jak moc je sám bohatý nebo jak moc je Gruzie chudá... Ve své sbírce obrazů má Bidzina Picassa či Luciana Freuda, takže úplný žebrák to asi nebude (podle časopisu Forbes mu náleží 298. pozice v žebříčku nejbohatších lidí světa).

Chlápek s vizemi a chlápek s penězi vytvořili neporazitelné duo, které za několik málo let (cca za jedno prezidentské období) změnilo Gruzii k nepoznání. Ovšem jak to tak bývá, nakonec si vizionář začal myslet, že již nepotřebuje peníze od boháče, protože má dost svých zdrojů a boháč, že má lepší nápady než vizionář. Tato „bromance“ bez happy endu nakonec zajistila Miškovi výše zmíněný zatykač a úprk ze země a Bidzinovi pověst kardinála Richeliue. Aktuálně vládnoucí strana „Gruzínský sen“, jejíž otěže pevně třímá Bidzina ve svých rukách, ve strachu před ztrátou hlasů a přirovnání k předchozí garnituře, raději nedělá vůbec nic, což je asi nejstabilnější strategie.

GRUZIE, ČELEM VZAD A HLAVNĚ PŘEŽÍT!

Gruzie jde tedy zase pomalu do pekel, nemá dobré vztahy ani s Ruskem, ani se Západem, což vede k nedostatku financí a tudíž k utahování opasků, které ale už jsou posunuté na poslední dírku. Pak se jeden nediví, že celý národ je poměrně frustrován a v životě se řídí jediným pravidlem – přežít. To se nejvíce zhmotňuje ve způsobu gruzínského řízení a celkově místního provozu. Že je nasněženo, jedete přes hory ve výšce 2000 m.n.m. a máte letní pneumatiky? Nevadí. Že normálně probíhá obousměrná doprava v jednosměrce? Nevadí. Nemáte světla, ani blinkry a je zataženo a přesto klidně předjíždíte zprava? Nevadí. Že jezdí auta po chodnících a parkují na nich tak, že se kolem nich neprotáhnete ani bokem? Nevadí.

TEST OSOBNOSTI: VYBERTE SI S NÁSLEDUJÍCÍCH MOŽNOSTÍ A MY VÁM ŘEKNEME, KDO JSTE

Mírná forma diktatury a pohodlí, nebo dobro a nedostatek jídla.

Zvyšování cen a snižování platů a sociálních příspěvků versus rostoucí ekonomika a větší blahobyt.

Žádná pravidla, žádné politické oběti, ale každodenní neregulovaný boj o svůj kousek ve společnosti, v dopravě, v obchodě, na úřadě, nebo vyšší životní úroveň s potlačením některých lidských práv.

Atatürk, Tito a Saakašvili versus Inonu, Ribar či současný prezident Gruzie Margvelašvili….

Skřivánci, Sovy a Gruzíni

Dneska jsem měla mít dopoledne schůzku. Můj návrh zněl 10.00 místního času. Nakonec domluveno na 10.30. Tedy původně jsem ji měla mít až odpoledne, ale dotyčná osoba mi den předem napsala, že nemůže.

Pak mi přišla v 1.30 v noci SMS, že ráno to asi také nevyjde, protože ona žena nemá klíče od kanceláře a nikdo tam bohužel „that early in the morning“ nebude. Psala jsem, že nemusíme být v kanclu, ale můžeme jít na kafe. Prý nemá u sebe razítko a to je pro naši schůzku potřeba. Jo a taky to stejně nestíhá, protože v 11.00 už musí být někde jinde.  Tak proč jsme si tu schůzku rovnou nedomluvili na 10.00 a nevzala si razítko s sebou domů?

OK, nevadí, nehodlám ustoupit a říkám, že se tedy sejdeme večer.

Mezitím zamířím do své práce, kam přijedu v 11.00 a v celém třípatrovém baráku, kde sídlí poměrně velká jazyková škola a minimálně 4 organizace včetně té mojí, není ani noha. V 11.30 stále nikdo. V 11.35 mi zaklepe na dveře cizí slečna, že by chtěla začít chodit na aj, ale nemá to s kým domluvit. Prošla prý všechny kanceláře – jsou normálně odemčené, přestože je v nich technika, peníze, drahé anglické učebnice - ale nikdo nikde není. Volám ředitelce jazykovky, která je zároveň moje učitelka gruzínštiny, ale ta mi nezvedá telefon. Asi je moc brzo.

Jdu čekat na svojí šéfovou, jestli mi přinese razítko, abych mohla odnést žádost o grant na Českou ambasádu. Tam se maká po evropsku - minimálně od 9.00 do 17.00.

Nestěžuji si, docela mi tenhle styl vyhovuje J, ale pro našince to je přinejmenším nezvyklé. I po téměř půl roce každodenně sprintuji na autobus do práce, abych nepřišla pozdě a za celou dobu byla šéfová v kanclu dříve než já jednou. Možná nemohla spát.  

Papež v Gruzii, aneb trocha církevního humoru k vánočním svátkům

Je to už pěkně „stará novinka“, ale v září za námi přijel papá František. Myslíme si, že je obecně vřele přijímaný i mezi nevěřícími, stejně jako byl Jan Pavel II., jehož při návštěvě totálně ateistické Czechie vítaly statisícové davy. Papeže nebo například dalajlámu totiž lidé nepovažují jen za představitele církví/náboženství, ale hlavně za morální celebrity, kterých je ve společnosti poskrovnu.

Ovšem to by nebylo Sakartvelo, aby zde i takovou velkou událost kardinálně :-) nevymňoukli. Přestože Gruzie přijala křesťanství za oficiální náboženství již v r. 340 (jako druhý stát na světě po Arménii), o návštěvu papeže zde byl pramalý zájem. Zádrhelem totiž byla výzva členům místní pravoslavné církve, aby se setkání s katolickým představitelem neúčastnili. Důvodem byly jak dogmatické rozpory mezi církvemi, tak papežův přílišný modernismus, který se projevuje v jeho pozitivním přístupu k „odporným“ tématům, jako jsou práva žen, podpora LGBT či dialog s dalšími náboženstvími.

Vzhledem k tomu, že se ke gruzínské ortodoxní církvi hlásí 85% obyvatel a dalších cca 9% jsou muslimové, konkurence, resp. místní katolická komunita neměla velkou šanci tenhle boj vyhrát. Zvláštní ovšem bylo, že gruzínský patriarcha pravoslavné církve Ilia II. papeže přivítal s otevřenou náručí, zúčastnil se téměř všech bodů jeho programu a dokonce ho pozval na bohoslužby do kláštera ve Mskhetě, který je mezi Gruzíny považován za über-svaté místo.

S katolickým bossem face to face

Pro nás osobně byl nezájem Gruzínů výhodný, protože jsme se nemuseli na veřejné mši přetlačovat se zástupy fanoušků, mohli si užít komorní atmosféru malého tbiliského ragbyového stadionu, kam přišlo jen cca 5 000 lidí. A ještě k tomu jsme každý získal kšiltovku zdarma (samozřejmě jsme neměli na místní důchodce, kteří nejen že si dali najednou na hlavu třeba tři kšiltovky, ale ještě někde objevili pamětní šátky, kterými se také obalili v několika vrstvách).

Jak se stal z papeže Františka náš nejlepší kámoš

Aby nebylo pro ten den kultury málo, odpoledne jsme se s Evčou a Dášou, které u nás byly na návštěvě, vydaly k takovému prapodivnému památníku na kopci, kterému se říká Tbilisi Stonehenge. Jsou to obrovské kvádry betonu, pokryté nábožensko-komančskými motivy, od kterých je nádherný výhled na tbiliské jezero თბილისის ზღვა. Po zaslouženém odpočinku v místních hamakách jsme se pěšky vydali na zastávku autobusu a cestou jsme potkali starého známého – papeže Františka. Naše partička složená z Antonína v papežské kšiltovce, Inky se štěnětem v náručí, Evči s obřím foťákem a dredaté Dáši nenechala v klidu ani projíždějící kolonu aut s důstojnými pány a tak nám – a tentokrát jenom nám – zamával ten světem uznávaný pokorný punkáč papež František.  

 A nakonec křesťanská anglická jazyková hříčka pro obdivovatele Batmana

Q: What do you call it when Batman leaves church early? 

A: Christian Bale  

Štěňátko, muslim a místo sexu pivo: Abcházie II.

Začínáme štěňátkem

Jak většina z vás už asi ví, máme psa. Inka od chvíle, co umřel její pes Šmudla, se vrhala na všechny toulavé vořechy s výkřikem: „Tohohle si musíme vzít.“ Antonín se rok statečně bránil, protože je pořádnější a celkově rozumnější. Inka kromě toho miluje psy, kteří mají tři nohy, jedno oko či jsou nějak jinak pochroumaní. Antonín když už zvíře, tak raději takové, které má všechny části těla ve správném počtu.

Když jsme uviděli v Očamčiře v Abcházii samotné nemocné štěňátko, které se plahočilo mezi psy, z nichž většina byla tak zablešená, že si do těla vykousávala krvavé díry, bylo to pro Inku dostatečné utrpení a pro Antonína dostatečný počet nohou a očí (má všeho tak akorát), že jsme se rozhodli si ho vzít. Tolik tedy k novému členovi naší smečky jménem Neptuna.

Pokračujeme muslimem

Očamčira je malé přímořské město, kde chcípl pes... Před dvaceti pěti lety se muselo jednat o oblíbené letovisko s honosnými vilami. Dnes je většina domů opuštěná, hlavní náměstí prázdné se zrezivělým zábavním parkem, ve kterém se pasou krávy. Je tu (šedé) moře, (ubohé) palmy a (zabordelená) pláž. Obrovské vlny a neuvěřitelně rychlý vítr. Krása.

Ač se většina lidí stěhuje z Očamčiry pryč, najdou se i tací, kteří sem přicházejí za novým životem. Čečenec jménem Chán nás pozval k sobě domů jen proto, že jsme šli kolem jeho vrat a zdáli se mu sympatičtí. On uměl pouze rusky, my anglicky. To byl ovšem pro nás menší problém, než jeho potřeba bez kontextu čas od času vykřikovat (anglickou) větu „I hate motherfucking sionism.“ Nemohli jsme se bez vysvětlení otočit zády, ale zároveň naše jazyková vybavenost nebyla dostatečná k nesouhlasné konverzaci na dané téma. Později nás odvezl i s Neptunou k lékárně, přestože jako muslim považuje psy za nečistá zvířata a tak se z nás stali kamarádi :-).

Místo sexu pivo

Vzhledem k tomu, že místo sexu bychom popravdě museli přejít k genderu, rozhodli jsme se věnovat tématice úplně jiné a to pivní. V Abcházii byl totiž s námi náš dlouholetý idol Matouš Hrdina, spoluautor dvou legendárních průvodců po nejen českých nádražkách Kdyby ti tak pánbů prdel roztrh a Chcípni do rána na chlupatý zuby. Je to teda vrchní hipster, který se pořád tváří trochu jako bitch, ale ve skutečnosti s ním je hrozná legrace, má neuvěřitelné množství historek a poznatků a kromě toho to je mediální a copywritingový Bůh!

A abchazské pivo Suchumskoje je pěkně hnusný.  

Jak pracují freelanceři v Tbilisi

Byli jsme na trhu v Tbilisi. Že se nám místní zboží líbilo, o tom nemůže být pochyb. Tu pár rajčat, tu několik okurek, sáček mandarinek, trocha koriandru a výsledek vidíte sami. Po dnešní snídani, omeletě z krásných obřích domácích vajíček si dokonce troufáme rýpnout do vratkých základů teorie, kterou někteří zastávají, a to sice, že ve skutečnosti je rozdíl v chuti a barvě oproti těm od slepic z klecových chovů jen projekcí vlastního přání. Jedna vlaštovka (ani 4 vajíčka) jaro nedělá, minimálně v nás ovšem po tomto zážitku silně zakořenilo semínko pochybnosti. Ta vajíčka byla totiž k sežrání!

AI

Zúčastnili jsme se Tbilisi maratonu a musíme říct, že jsme husťáci :-) Ne jenom, že jsme doběhli, což není vůbec samozřejmost vzhledem k tomu, že do cíle to zvládla jen polovina všech účastníků, ale ještě jsme přetnuli cílovou „pásku" s luxusním časem!! Oba  jsme dali 10 km za 00:58:51. Všechny peníze šli na hospic v Tbilisi. Hrozně vtipně (z našeho pohledu, kteří známe podobu obdobných závodů u nás) rekapituluje závod článek v Georgia Today: http://georgiatoday.ge/news/5013/TbilisiMarathon-2016--Supports--Hospice-Construction-for-Children

Mě osobně asi nejvíc pobavila věta: "TbilisiMarathon was held with full compliance to international standards.” Jako asi jo. Se zavřenýma očima převázanýma šátkem. Ale zase na druhou stranu to byla pohoda, ne jako šílenství nadopovanejch magorů u nás =D

Zajímavý je taky fakt, že finalista trati 10 km to uběhl za 32 minut a druhé místo obsadil závodník s časem 42 minut. Moje interpretace je taková, že tam byl jeden opravdový běžec, jelikož čas 42 minut bychom dali nejspíš i my, kdybychom chvíli trénovali :-)

AI