O lidech... lidem!
Podle ní jsem plašan, pořád ještě dítě.
Podle něho jsem taková zmatená až splantaná.
Podle ní prej až moc přemýšlím a všechno moc hrotím.
Podle něho jsem napjatá, někdy duchem nepřítomná.
Podle někoho jsem pořád ještě nedospělá, nehezká a né moc zábavná...
Prej mám divnej humor, prej je až moc kousavej.
Prej si věci moc beru.
Taky jsem slyšela, že si o mně povídají, že prý nejsem samostatná.
Že poslouchám ale nenaslouchám.
Že se mi nedá věřit...
Že mám nehtový zlozvyk.
Že mám vlasy jako cukrovou vatu, velký zadek, dolní končetiny jako nohy od klavíru, moc kulatej obličej a příliš špičaté lokty...
Prý při tancování vypadám směšně, že takhle se tužka nedrží a co to prý pořád čmárám?!!
Někteří nechápou, že mám radši poezii než prózu, večery než dny, lesní cesty než silnice a spontánní události než naplánovaný život.
Nechápou, že se bojím ve svých 21 letech pavouků a občas mi dělá problém nakoupit v sámošce.
Nechápou, že si přijdu občas tak moc malá a ztracená A taky hodně často bezvýznamná a zbytečná...
Lidi nechápou, proč dávám přednost českým písním anebo klasické hudbě, proč častěji brečím než že se směju.
Že při nervozitě rudnu v obličeji a často lidem nekoukám do očí když s nimi mluvím...
Nechápou, že se mi mění názory, styl oblékání, životní cíle a stavy emocí! Někomu přijde divný, že se nelíčím, že při počítání používám prsty schované za zády a když je mi smutno, chci aby mě někdo silně objal...
- Lidi zkrátka ještě hodně věcí nechápou.
