#introverze

Uvažovala jsem, když mi moje introvertní nejlepší kamarádka podávala knihu Ticho od Susan Cainové, jestli ji mám vůbec začít číst. Důvod? Jednoduchý - jsem extrovert a vždycky jsem na to byla pyšná. Po přečtení prvních pár stránek mě napadlo, jestli nejsem natolik arogantní a pyšná na to, abych zvádla přelouskat knihu, která na mě působila jako obvinění extrovertů. Zda mám na to, abych potlačila svoji přirozenou touhu být nejlepší a mít pravdu a potřebu znevažovat názory někoho uzavřenějšího než jsem já. Tedy spíše ta moje "schopnost" všechny překřičet. Potýkám se s tím od narození a snažím se na tom pracovat. Příliš otevřená, hodně hlučná, společenská a dominantní. Mít tak silné ego, že ho ne vždy dokážu potlačit pro dobro věci. Cítíte to stejně? Ticho vás dostane! Jakkoli s autorkou nesouhlasím v mnoha částech a tvrzeních, musím uznat, že kniha je precizním zpracováním a dokonalým vystižením moderní společnosti. A ačkoli je třeba ji brát s rezervou, už z důvodu rozdílu kultury USA a České republiky, cítila jsem potřebu se omlouvat introvertům okolo sebe. Část první - Ideál extraverze Ano, přesně tak. Kamarádka se sice usmívala nad mou grimasou pokaždé, když jsem přečetla některý z nevyvratitelných faktů o společnosti ve 20. a 21. století. Jenže ono nejde tvářit se klidně, když vás, silného extroverta, někdo v podstatě obviňuje. Z toho, že jsou to lidé prázdní, kteří mají prostě jen charisma a osobnost. Je těžké v sobě potlačit agresivitu, o které Cainová také hodně mluví. Ale postupem času a po přečtení více řádků, odstavců a stránek mi dochází, jak velkou pravdu odhaluje. To, co vím a čeho se tolik bojím. Nebýt milá, společenská a otevřená, nebyla bych tam, kde jsem. Nevěnovala jsem se nikdy oboru, který mi byl blízký, natolik do hloubky, aby se stal mým povoláním. Opravdu jsem typický extrovert a vždycky jsem patřila ke studentům, kteří "vařili z vody". Nepotřebovala jsem jít nikdy do hloubky, stačil mi povrch nebo střed. Stačil, minulý čas. Současně s tím, jak jsem dospívala a poznávala nové lidi, zjistila jsem, že potřebuji do hloubky jít. Trošku jsem zabředla do pocitu, že se musím bránit, že musím křičet, že Susan Cainová lže. Jenže místo toho bylo úpné Ticho. Ponořila jsem se do něj, čerpala z něj inspiraci a kniha mě opravdu donutila přemýšlet! A došlo mi, že v povrchní konverzaci jsem opravdu skvělá, ale ráda si povídám s lidmi, kteří jdou do hloubky a inspirují mě k tomu samému. V druhé části, kde se věnuje propojení biologie a psychologie a sociologie, jsem se našla. Sice jsem hodně skeptická ke všem výzkumům, které probíhají na vědeckých pracovištích amerických univerzit a v dalších institucích a, stručně řečeno, podle mě Američané "všechno moc řeší", ale jedno musím uznat. Výsledky, které přináší autorka, nejsou vůbec interpretovány tak, že introverti jsou utlačováni, že jsou jinak vychováváni nebo znevýhodňováni. Jde spíše o to, že poskytuje pohled introverta. Pohled, který extroverti neradi vidí, natož slyší. A introverti jej tak málo zveřejňují. Vždycky jsem věděla, že část mého já je ovlivněno výchovou, rodiče, oba z povolání pedagogové (máma v předškolní výchově, táta na gymnáziu) byli přísní, ale spravedliví. Moji extroverzi sice podporovali, ale na druhou stranu mi nedovolili, abych se chovala až hloupě a vlezle. Věta, kterou si pamatuju dodnes? "Než něco řekneš, zkus o tom přemýšlet!"  Ptala jsem se mámy, jestli jsem jako dítě byla vysoce reaktivní nebo jsem byla v klidu. Reagovala tak, jak jsem čekala. Pořád jsem na něco reagovala, byla jsem zvídavé až neposedné dítě, ale tím extrovertním způsobem. Cizí lidé pro mě byli jako publikum. Odmalička jsem se předváděla, vyžadovala jsem pozornost a vše se mělo točit okolo mě. Myslím, že to bylo i díky bratrovi, který mi ten prostor rád nechával a zaměřoval se na věci více do hloubky. Možná i proto dosahuje daleko lepších výsledků ve všem, čemu jsme se věnovali oba. Sport, hudba, vysoká škola. Částí o ekonomické krizi jsem opravdu jen prosvištěla, protože na mě zase padalo nutkání se veřejně omluvit všem, že za krizi mohou lidé jako já. Extroverti, kteří na nic nečekají, riskují a nenechají si poradit. Je zvláštní, jak vás kniha Ticho dokáže "přinutit" přemýšlet o sobě v kontextu problémů celé společnosti. Třetí část, ve které se autorka zaměřuje na rozdíly mezi kulturami, je pro mě v podstatě velká neznámá a spíše vzdělávací než inspirativní. Samozřejmě znám stereotypní označení asijských národů a četla jsem výzkumy, knihy, studie a díky filmům jsem se seznámila s asijskou kulturou. Nicméně se obávám toho, že pro osoby s málo rozvinutým kritickým myšlením, je všeobecně rozdělování lidí dle stereotypů a charakterových vlastností nebezpečné. Autorka samozřejmě poznamenává, lidově řečeno, že nelze "házet všechny do jednoho pytle", ale i tak je pro mě každé označující tvrzení problematické a nemám jej ráda. Vadí mi předpojatost a sama se jí snažím bránit, jen jsem zjistila, že občas na nás společnost tlačí a vyloženě chce, abychom byli předpojatí a chovali se k lidem podle určitých stereotypů, že na tom společnost staví. Proto mi na knize dost dlouho vadilo, a ten pocit mám v sobě pořád, že Cainová rozděluje svět na extroverty a introverty a nic mezi tím. Nesouhlasím s ní a vždy mi vadilo rozdělovat osoby na tyto dvě skupiny. Autorka může hovořit o tom, že to tak není, ale cítím jako křivdu, že jsem řazena mezi lidi, kteří patří mezi "ty zlé" - šikanující, průbojné co nenaslouchají. Agresivní. Jenže vše má dvě strany. Když se ponoříte do Ticha, můžete se buď topit v hněvu a odmítání autorčina pohledu. Je tu ale i dalších nespočet možností. Závěrečná část, která se týká interakcí mezi extroverty a introverty, toho, jak s introverty jednat a jak se k nim chovat, mě utrvdila v tom, že jsem udělala správně, když jsem se ještě nestala učitelkou. Rozhodně by tato, či jiná stejně zaměřená kniha měla patřit k povinné četbě pro pedagogy. Ne proto, aby se učili další kvanta informací. Ale proto, aby pochopili. Proč si přečíst Ticho, jste-li extroverti? - pochopíte "druhou" stranu světa - zjistíte, že svět není jen o vás - inspiruje vás ke změně, k jinému vnímání introvertního světa - donutí vás to přestat "předělávat" introvertní přátele na společenské tvory - objevíte v sobě introvertní část a můžete s ní pracovat ve svůj prospěch - můžete se stát lepšími a vnímavějšími extroverty Co konkrétně jsem si z knihy vzala já? Vím, že moji blízcí přátelé introverti mi mohou přinést tolik věcí. Já, pokud to budu dělat správně, jim mohu pomoci s vnímáním sebe sama, se sociálními interakcemi a vystupováním z komfortní zóny. Je to síla, dozvědět se o sobě tolik nových věcí. Nebo ne až tak dozvědět, jako pochopit. A prospělo mi se i zastydět. Takže ANO, kniha Ticha je právem bestseller.