35 - Šlus, konec, končím.
Sedíme na zahrádce restaurace v turistické čtvrti Thamel v Kathmandu. Místo je od špinavé ulice plné motorek, aut a hulákajících prodavačů odděleno asi třímetrovou zdí, takže je tu klid. Nad námi se vypíná starý listnatý strom, který dodává tomuto kousku města nevídanou zeleň a cenný chládek. Máme s Evou smíšené pocity. Zítra to tu balím. Pomalu končí naše společná pouť, expedice, životní událost a dobrodružství. Slíbili jsme si, že bulet budeme až ráno.
Během toho, co píšu svůj poslední článek z cesty, napadá mne spousta věcí, které mi teď z pohodlí gauče doma v Holešově velmi chybí, a která postupně zmíním níže tak, jak mi přichází na mysl.
Ano, pohádali jsme se několikrát, třeba když jsem nechal SD kartu v počítači a zrovna jsme potřebovali použít fotoaparát. To jsem byl fakt “nezodpovědný, proč nedáš nikdy věci na svoje místo, dement”. Nebo když mě štvaly děti, které se na nás dobývaly už v sedm ráno, přestože škola začínala až v deset. To jsem byl fakt “morous, jak ty někdy můžeš mít děti, xenofob”. Nebo když jsem nerozdělal oheň, zatímco si byla Eva udělat večerní hygienu někde u řeky. To jsem byl fakt „super, moc díky, že mi teď bude kosa s mokrou hlavou, blbec“. Ale jinak všechno probíhalo nečekaně dobře. Vlastně se to celé obešlo bez větších problémů.
Na rozviklaném stole před námi leží dvakrát buvolí burger.
„Pořád si nedokážu představit, že sedneš na taxík a najednou tu nebudeš,“ tvrdí Eva, zatímco si z košile odstraňuje skvrnu od kečupu, který ji ukápl při posledním soustu.
Není to tu jednoduché pro dva, natož pro jednoho, natož pro holku. Budou ji tu na každém kroku opruzovat úchylní a neuspokojení Nepálci a nebude moct poslouchat hloupé vtipy, ve kterých se celkem vyznám. Člověk je navíc dlouhou dobu zvyklý řešit věci ve dvou a ono to nasednutím do starého taxíku a zabouchnutím zrezivělých dveří skončí ze vteřiny na vteřinu.
Po zaplacení vyrážíme ještě nakoupit poslední suvenýry. Nikdo po mě nechtěl nic přivézt kromě sestry, ta chtěla přivézt naopak všechno a nejlépe v několika různých odstínech, příchutích a velikostech.
Večer se vracíme na hotel Avalon. Prožili jsme tu několik dní během našeho pobytu v Nepálu, vraceli jsme se sem po návštěvách Himálaje a místní majitel Saput nám byl vždy nápomocen. Jdeme posedět na střechu, protože na pokoji je dusno a bordel, zatímco nahoře je aspoň průměrný výhled na město, klid a relativně přijatelný vzduch.
Moc nemluvíme, Eva vypadá smutně, já jsem ve stresu. Ten mě začal zalévat tak intenzivně, že se tělo brání jakýmkoliv nostalgickým myšlenkám, je uzavřené do sebe a koncentruje se na ranní proces s odletem. Nikdy jsem neletěl sám a ještě se od chvíle, kdy jsem letěl v letadle s jedním z kamarádů, bojím létání. Vím totiž, že si piloti během letu čtou smsky, hledí do papírové mapy položené v klíně a sledují fotky holek na facebooku, u čehož přemýšlí, kterou si příště pozvou do kabiny s tím, že je nechají trošku pohrát si s pákou (promiň).
Po definitivním příchodu na pokoj se ještě dobalím. Je to otázka chvilky, do batohu všechno jen naházím, veškeré oblečení mám stejně špinavé takovým způsobem, že nejlépe z toho vychází sedm dní v kuse nošené tričko. Ostatně celý listopad jsem například trenky vůbec nepral (celkový počet trenek = šest) a pořád jsem měl nějaké v zásobě, takže asi tolik o mé hygieně nahoře v Simthali. Ale pozor, nebyl jsem žádná výjimka. Jdeme spát, je to poslední noc a bude krátká.
V pět ráno zvoní budík. Eva se dívá do stropu. "No, tak je to tady.” Za dvě hodiny vypadnu a ještě dnes večer si dám v Brně slivovicu u kamaráda Honzy a Báry, kde přespím.
Jdu do koupelny, vyčistím si chrup nepálskou zubní pastou a naposled si vyplachuji ústa balenou vodou. Eva se mezitím rozhodla, že zajde koupit snídani. Jako už několikrát v Kathmandu budeme snídat obyčejné koblihy bez náplně od sympatického pekaře, který má svůj stánek jen několik minut od hotelu. Za dvacet korun dostaneme sedm koblihů, čtyři pro mě a tři pro Evu. Ta si k tomu ještě dokoupí ve vedlejším stánku jačí jogurt, do kterého bych asi nešel a už rozhodně ne v den letu.
Na pokoji si o čtvrt na osm děláme společnou fotografii a pak to přijde. Na nočním stolku je položený telefon, který jsem nikdy na žádném hotelu neviděl v permanenci. Snad jen v Karlovicích na školním výletě, kdy jsme prozváněli třídní učitelku, aby si ten výlet pořádně užila.
“Yes?”
“Sir, your taxi is here”, oznamuje osoba u druhého sluchátka.
Scházíme po schodech, dole stojí dobře naladěný recepční a taxikář. Platím cestu na letiště předem (asi sto páďo), nechci u sebe mít žádné peníze, všechno si tu nechá Eva. Poslední objetí, řidič háže zavazadla na zadní sedadlo a jede se. Eva stojí ve vratech do dvora hotelu společně s dveřníkem a recepčním a mává...
Na letiště dojíždím o tři hodiny dříve před odletem. Obrazovka před vchodem do haly hlásí, že check-in do New Delhi, kde přestupuji na letadlo do Vídně, je v bráně B, kam tedy okamžitě zamířím. Zavřeno.
“To se to bude takhle kazit hned zpočátku?”
V bráně A mou letenku naštěstí přijímají a já po absolvování tradičních povinností spojených s létáním usedám v letadle na své místo.
Co jsem ale hrubě podcenil, je smrad mého trika, které nosím po venku již několik dní. Týden před odjezdem už mi prostě přišlo zbytečné prát a teď musím za trest trávit deset hodin v letadle v zimní bundě, protože sundat si ji, tak věřím tomu, že by se spolucestující ze Slovinska musela dřív nebo za chvilku pozvracet. Let se snažím zkrátit aspoň Pánem prstenů, kterého si pouštím na obrazovce přede mnou.
Za několik hodin už vidím světla rakouské metropole a letadlo dosedá. Opouštím letiště a zanedlouho už mě Regiojet veze kolem zámku v Mikulově a já jsem od léta zase v Česku. Přijel jsem kvůli několika neodložitelným povinnostem, které tady mám, jinak bych Evu samozřejmě v Nepálu nenechal samotnou.
Více než polovinu našeho cestování jsem si nemyslel, že to bude mít nějaký zásadnější vliv na můj život. Když jsem se ale vrátil, zjistil jsem, že mě to poznamenalo skutečně hodně.
Dnes je 14. ledna a Smradi na cestě v žádném případě ještě nekončí. Eva v Nepálu zažívá své a my si přejeme, aby naše cestování mělo určitý přesah i tady u nás, až se Eva vrátí. Navíc jsme ještě nezpracovali materiál z předávání darů od vás, kteří jste nás tak fantasticky podpořili.
