22 - Totální couračka
Další den ladíme stoprocentní pohodičku. Můj krokoměr na jeho konci hlásí 1,1 ušlého kilometru, šel jsem totiž několikrát do kuchyně zkontrolovat ledničku a naproti do obchodu koupit vejce. Jinak jsem se ani nepohnul.
Jaký bude plán na zítra?
Omrkneme národní park Alkhanay, je tam poutavá příroda, dáme zdravotní procházky, za pár dnů se vrátíme a pojedeme zpátky do Ulan-Ude.
Další den tedy balíme svých pět švestek a už si to mrskáme na nádraží. Oksanu s sebou nebereme, ta se rozhodla jet pomoci tetě s kopáním zemáků, mají tu bramborovou sezonu.
V maršrutě si sedáme na poslední čtverku. Eva na první sedadlo zleva pokládá krosnu, sedá si vedle, další sedadlo je volné a já tedy sedím u okna vpravo, abychom měli pohodlíčko pohodlí. Moje krosna je v uličce, aby se k nám dozadu už nikdo nedostal, navíc mám pocit, že trčící popruhy trošku vadí mladé Číňance, co u ní sedí blízko a mně se to škodolibě líbí.
Moji škodolibost ovšem pravděpodobně zaregistroval jeden Burjat, co by klidně mohl zhubnout. Muž ve věku asi 50 let mi naznačuje, že se mám posunout na sedadlo, kde aktuálně sedí Eva a ta že se má posunout až k oknu. On že si sedne na to volné místo, co teď máme s Evou mezi sebou. Nerozumím logice, nikomu to nebude pohodlné, ale protože nejsem místní a on je určitě kámoš s řidičem, tak děláme, jak žádá.
Výsledkem je tedy to, že Eva sedí i se svou krosnou zcela vlevo, já vedle, vedle Burjat a úplně vpravo je volno. Odtamtud by ale neviděl do uličky. Takže se na mě lepí a ještě ke všemu se mnou navazuje konverzaci. Ptá se na Česko, na naše silnice a kolik u nás stojí vodečka.
Alkhanay je velký národní park, ale turisticky moc navštěvovaný není. Během posledního měsíce jsme si užili celkem dost náročných dnů, dlouhé pochody a dny bez dostatku jídla, tudíž teď zásadně obracíme a já rozhoduji, že těchto pár dní si budeme jen užívat a vykonávat minimum nepříjemných nebo nepohodlných činností. Eva souhlasí.
Chceme se dostat do poslední vesnice před přírodou. Mohli bychom těch deset kilometrů ujít pěšky, je kolem čtvrté hodiny odpolední, místo toho ale sedáme na patníček, otvíráme čokoládu a čekáme na auto, které zanedlouho stopujeme.
Přijíždíme až ke vstupu do parku, kde začíná buddhistická cesta kolem svatého potoka, do kterého se buddhisté celoročně vydávají vykoupat, vodu popít a strávit na tomto místě několik dní. My buddhisté nejsme, takže si z jejich posvátného místa uděláme aspoň víkendový wellness. Jdeme se projít po zpevněném chodníčku proti proudu potoka, brzo se ale začíná stmívat, tak se otáčíme a jdeme si postavit stan někam do lesa, kde nebudou lidi.
V noci nás většinou navštěvuje Děd Maroz.
Občas nám někdo zkritizoval barvu stanu. Podívejte se ale, jak nenápadný je na podzim. Navíc se stále zlepšujeme v entomologii.
Eva chce každé ráno “ještě pět minut zůstat v teple.”
Den zahajujeme v kavárně. Vzhledem k tomu, že zde stojí palačinka v přepočtu 7 Kč, lousknu si čtyři a k tomu dvě kafe za sebou. Je perfektně sladké, tady se dělá nejlepší káva, jakou jsem snad kdy dostal. Rozpustná plus tři lžičky cukru, takovou si dělám taky.
Po snídani jdeme do přírody. V kavárně se ptáme, jestli je možno si zde nechat krosny a vyrazit na lehko. Možné to je, tak si balíme pouze malý batůžek a jdeme.
.
.
STRAŠNĚ SE COURÁME ! !
.
.
Eva jde jako slimák, já se plahočím za ní a jsem vzteklý na prudký svah. Když dorazíme na první výškový bod ve vzdálenosti asi půl kilometru od kavárny, musíme si dát svačinu a patnáct minut posedět a poklábosit.
Poté trávíme další hodiny chůzí po cestičce z kopce, která nás zavede až na jedno z nejvýznamnějších míst v oblasti – Chrám Vorota, který je od první pauzy vzdálen 2,1 kilometru. Zde nakrmíme burunduky, kteří jsou tu na lidi zvyklí a lezou nám pomalu až do pusy.
Jdeme dál až k místu, kde potkáváme našeho nového burjatského přítele. Ten nám vysvětluje, že projdeš-li zdejší dírou ve skále, očistíš se od všech hříchů. Eva jde okamžitě na věc, já ale nejdu, mám nové gatě a nechci si je podřít.
Po dalších sto letech se celí zmožení vracíme do kavárny k našim krosnám, které paní celý den hlídala. Dáváme si čebureky se salátem, čaj a pak celé ještě jednou dokola. A pak ještě palačinky, aby to hezky sedlo. Ty už nám paní dává zadarmo, ale my se nenecháváme. Stihneme se ještě pořádně zadivit a navzájem se zeptat, kde se tohle u nás stane: „Ty vogys, vidělas to? Tak oni tady chodí v roztrhaných šupákách, telefony mají s čudlíkama, paní nemá pírcink ani kérku a dává nám jídlo zadarmo. U nás jedeš, vole, na výkon, prodat nejvíc, bonusy, výhody, obraty, cíle, marže, dva v jednom, procenta, provize, tady to nikoho nezajímá.” Omáznu si naposled zbytek palačinky do zkvašeného mléka, což je tady místní marmeláda, bereme krosny a smažíme do lesa.
Borovicový les nám nabídl spoustu dřeva, tudíž se rozhodujeme, že se doproteinujeme ještě obří klobásou. Děláme oheň na jednu sirku, opečeme klobásečky, ve stanu poté konstatuji, že jsem přejedený, což se mi dlouho nestalo.
Ke spacáku bych se rád vyjádřil. Máme s Evou koupené spacáky od Husky – péřový Drape. Je hroznej! Teplo nám je, v noci často mrzne, ale každé ráno je to ve stanu jako v Husinci nebo jako u Eviného dědy Olina na Trnavě, když se zabíjí husy. Spacáky hrozně pelichají a dost to otravuje.
Další ráno svítí sluníčko, balíme se a vyrážíme na cestu, abychom se dostali na stadion, kolem kterého jsme předevčírem jeli stopem a o kterém víme, že tam dnes bude akcička. A to ne ledajaká, ale velkolepá. Celý Zabaikalský kraj zde pořádá vyvrcholení sezony v přetahování lanem. Když dorazíme na místo, už se všechno chystá. Vlajky na stožár, zapojuje se zvuková technika, těsto na čebureky a pozy (obojí je těsto plněné mletým masem) kyne, první fanoušci pálí první cigarety, popkorn puká.
Na fotografii jím pozy. Nejprve je nutné knedlík nakousnout, vysát tekutinu uvnitř a teprve potom je možné standardně pozu zkonzumovat a vrhnout se na další.
Šampionát bude probíhat za přítomnosti lékařů, na snímku lékařka s novou trvalou.
Pak to všechno vypukne. Zazní ruská hymna, potlesk a první celky již nastupují na travnatou plochu. Tlustí - spíše než svalnatí – Burjati se chopí lan a zápasy začínají. Není to bůhví jaká podívaná, zápas trvá možná minutu a drama nic moc žádné. Jeden z týmů se chopí vedení a buď po několika vteřinách, v zajímavějším případě po minutě slabší tým přetáhne k praporku a zápas končí. A tak to jde dál,než vzejde vítěz. Těsně po finálovém klání zvedáme kufry a stopujeme zpět do Číty k Oksaně.
Tak skončil náš výlet do národního parku Alkhanay, kde je krásně, ale nic moc zajímavého zde není. Řidič s dcerou, kteří nám zastavili, jsou strašně hodní, ptají se na spoustu otázek, kterým nerozumíme a když nejsme schopni odpovědět, odpoví si sami. Vezou nás až před barák, kde je fotím a pak už jdeme na byt.
