Výběr sportu a hlavně místa, není jednoduchý. Aerobik vypadl jako první, stejně jako Zumba. Taneční kreace, které s manželem na večírcích předvádíme (když se jednou za rok na nějaký dostanem), jsou sice vyhlášené, ale to jen díky našemu talentu v tomto směru divoce improvizovat. Jakoukoli řízenou choreografii však těžce nezvládám a mé již tak nízké sebevědomí by v sále plném synchronizovaných mladých děvčat v úpnutých trikotech dostalo smrtelný zásah. Squash? Přece se nebudu opičit po svém choti, nehledě na to, že fakt neznám nikoho, kdo by se mnou nechal tím míčkem hodinu mlátit.

A pak taky otázka kde? Potřebuju, aby čas, který strávím cestou tam a zpátky, následným cvičením a pak v šatně, nevyčerpal mou zásobu volného času na celý měsíc dopředu. A co s dětma!?!? A tak jsem při hledání v internetovém prostoru zjistila, že už existují studia, která nabízejí hlídání dětí, zatímco vy spalujete (tuky)! Co mě překvapilo ještě více je to, že toto hlídání je již většinou v ceně lekcí. Jenže bohužel ty jsou nabízeny především v dopoledních hodinách, kdy většinou musím pracovat. Tudy cesta taky nevede, i když je skvělé vidět, že sportovní centra začínají myslet i na matky s dětmi, které se chtějí udržet v kondici.

Takže kritéria byla jasná: za co nejmíň času vyždímat co nejlepší výsledek. “No tak civič Jill!” houkla na mě sousedka s tělem bohyně a obličejem modelky. A tak jsem doma obula tenisky, vytáhla dvě flašky mlíka z lednice a naladila YouTube. Pak jsem chtěla dva dny umřít... Když jsem se svého syna po týdnu cvičení zeptala, jak vypadám, řekl “Jako prasátko!” Nutno dodat, že to bylo těsně poté, co jsem odložila improvizované činky a tak bych si možná odpověděla stejně. Je to veliká zábava, cvičit s dvěma dětmi. Jedno při sklapovačkách skáče po břiše, druhé po hlavě. Cviky neplánovaně prokládáte i nízkými starty a krátkými sprinty, když zjistíte, že vám jedna flaška mlíka “odešla” do koupelny a druhá spáchala sebevraždu ve prospěch krupicové kaše..

Za cca tři týdny každodenní dřiny jsem najednou uviděla výsledky svého snažení... Děti přestávám zajímat! Už jenom sedí na gauči a řvou na mě. Myslím, že si to pletou s mistrovstvím světa v hokeji. Taky už pochopily, že když cvičím, nemůžou po mě prostě nic chtít. Na těch 30 minut se ze mě stává sobecká mrcha, která při výkopech vzad dokáže svému dítěti vyrazit sušenku z ruky.. Jo a taky už si vidím na špičky nohou... ;-)!