#hovno

z fakulty směrem k tramvajové zastávce

sluníčko svítilo, turisti zírali na obecný dům

pak zničehonic

můj nos chytil závan hovna

ne ten obvyklý smrad zavřených prostorů

nemytých těl

potu a moči a co ví co ještě

ale opravdové, plnohodnotné hovno

Já: "Tady je rozšláplý hovno."

Táta *kouká na mě, která jsem bosa, koukne na svoje žabky* "Fuj! A koho je to hovno?"

Vařil pivo a říká : “už to kvasí”, když v tom do mistnosti vběhl pes a on začal mít strach. Strach, že ho pokouše, ikdyž tušil, že někde v jeho blízkosti bude i jeho “majitel”, který mu očividně důvěřuje. I tak si zanadával : “To musí být umělec, režisér... nebo nějaký debil!“. Když majitel psa došel, “kuchař“ si neodpustil i jemu zanadávat, že má psa puštěného tak navolno, když je to tak velké hovado. "Majitel” rychle zmapoval situaci, a začal oponovat, prý co mu nějaký ožrala bude mluvit do venčení psa.

Jak hádka plynula, “kuchař” vášnivě řídil proces vaření piva, s kterým neměl velké zkušenosti. Pivo vařil po svém, chutnalo sice úplně jinak než to klasické, ale i tak mělo nějaké procenta alkoholu. Jak pivo chladlo, “kuchař” částečně přestal vnímat stále pobouřeného “majitele”, jelikož už se mu sbíhaly sliny. Zanedlouho chytil džbán, co měl připravený, a dychtivě nabral piva z hrnce. Soustředil se jen na jeho chuť, jen okrajově registroval “majitele”, jak mluví něco o lazení kytar na frekvenci 432 Hz. V duchu si pomyslel, že to musí být neskutečný trouba, když se od nařknutí z ohrožování volně pobíhajícím psem dostal až k lazení hudebních nástrojů. Začal ochutnávat hotový mok, přičemž ho iritoval nekončící výlev přítomného “majitele“. Pes už ležel u nohou “kuchaře“. I jemu byl beztak sympatičtější "kuchařův” postoj k situaci.

“Kuchař” dopil džbán a zhodnotil dnešní várku jako velice zdařilou. V blaženosti a nějakým tím alkoholem v krvi zcela zapomněl na klíčový konflikt, díky němuž se “majitel“ stále kompenzoval. “Kuchař”, již zcela stracen v “majitelově“ monologu, nabral džbán a vmetl ho “majiteli“ přímo před ústa.

“Kuchař” stačil poznat majitelovu ješitnost a nestálo mu za to se dál hádat, proto zvolil toto gesto, snažil se “majitele” naladit na svoji frekvenci. “Majitel” to pochopil po svém. Byl přesvědčen, že se jedná o omluvu za ono nařčení. Byl rád, že boj vyhrál, džbán tedy přimul jako omluvný dar.

I jemu “kucahřův“ mok docela chutnal a tak nezůstali u jednoho džbánu. U pátého džbánu už byli oba dostečně opilí. “Kuchař“, který se tajně dožadoval slovní pochvaly za kvalitu moku začal jet svojí a říká : “Já bych propil klidně i banku, co stojí tady naproti“. Nenápadně tím srovnával jeho nadání s všemožným, co měl zrovna na očích. Na to “majitel“, který se domníval, že jde od další výzvu, říká, že kdyby na to přišlo, tak by propil i Bílý dům. Takhle se přebíjeli v tom, co by kdo propil, až z “majitele“ vylezlo, že by propil i toho psa. Ten už dávno vycítil zoufalost situace podřimujíc u dřevěné skříně plné džbánů.