#eseje

Subtelna, literacko‑filozoficzna analiza powieści Wyrocznia ze Stambułu Michaela Davida Lukasa. Esej o proroctwie, tożsamości, psychologii władzy i wielokulturowym Stambule XIX wieku. Spis treści:Proroctwo w świetle Bosforu: Esej o powieści Wróżka ze StambułuPort jako przestrzeń przejściaDziecko, które widzi zbyt wiele: Psychologia proroctwaStambuł jako psychogeografia: Miasto, które kształtuje…

Esej o miastach-progach, które współbrzmią z osobistym archiwum autora. Stambuł, Praga, Meksyk, Lizbona i Kioto jako przestrzenie pamięci, rytuału i transformacji, gdzie przeszłość spotyka przyszłość. Miejsca, które współbrzmią z moim Archiwum: O możliwych destynacjach, gdzie przeszłość spotyka przyszłość Kiedy patrzę wstecz na swoją dotychczasową drogę – na własne rytualne mitologie, na pracę…

Są takie książki, po które sięgam trochę z przekory, trochę z ciekawości, i trochę (a może najbardziej?), bo spodziewam się z nimi nie zgodzić. Oczekuję, że będę sobie z autorem dyskutować, przewracać oczami, wytykać mu błędy i głośno wzdychać. Po „Pocztówkę z Mokum” sięgnęłam właśnie z tych powodów. Piotr Oczko kocha Holandię całym sercem, miłością romantyczną, porównywalną do uczuć polskich…

Elena Ferrante: Náhodné úvahy

Elena Ferrante je jednou z najpresvedčivejších, najvnímavejších a najštýlovejších autoriek. Na svojom konte má viacero románov: Zraňujúca láska, Dni odpustenia a Neapolská sága (Geniálna priateľka, Príbeh nového priezviska, Tí, čo odchádzajú – tí, čo zostávajú a Príbeh stratenej dcéry). Pre deti napísala knihy Pláž v noci a Temná dcéra. Svoje spisovateľské schopnosti priblížila čitateľom aj…

Je šílenství naší doby, šílenství, které je koncetrované kolem témat minoritních sexualit a práv jejich zástupců, ideologie genderu, útlaku žen, ras (už zas!) a dalších. Šíří se ono šílenství po sítích šílenou, nelidskou rychlostí. Je to hlubší a závažnější než zdálo se a přijal jsem, že mlčení není správným postojem. Právě proto, že budou moje stanoviska (od)souzena, zaslouží si světlo světa. Technologie se s důsledností sobě vlastní využívá k přestavbě lidské identity, jedinec nemá už kotvit ani ve víře, ani ve vzájemnosti rodiny a nejbližších, ani v pozemské vlasti a kontinuitě všeho zmíněného, jeho identita má se stavět na nových, údajně spravedlivějších, v pravdě však vzdušných a nepevných, ne-bezpečných základech. Tato revoluce se zaštiťuje (jak je u revolucí zvykem) bojem za „sociální spravedlnost“ a nelítostně a nedemokraticky odsuzuje tradici (jak je u revolucí zvykem). Ne vždy na soudech, jakkoliv soudy se jejím dogmatům pozvolna otevírají. Zatím jemně, na sociálních sítích, na pracovištích, v různých kolektivech, v politice samé. Nálada ale už je černobílá, v pravdě mrazivá. Napjatý vzduch čeká bitvu. Staví se barikády. Nevede se rozumná diskuse. Jako bych slyšel: „Kdo není s námi, je proti nám!“ Jsme rozdělení. Lež leží i v našich lóžích a staří hadi lezou z děr. Z plodů rajského stromu lisují mošt a ten se dováží, rozváží, po celém starém kontinentu. A přece víme málo a pravou radostí neoplýváme. V sázce je mnoho.

ZMATENÍ REVOLUCIONÁŘI V RÁJI

Řekne-li mi přítel pro něco, že jsem konzerva plesnivá, přecházím to s úsměvem a bez potřeby komentáře. Jsem-li však pro ten či onen, povětšinou umírněně konzervativní postoj označen za cosi-foba nebo bigotního, pak přecházení není na místě. Podivoval jsem se, že tato čepel tne tak hluboko. Proč jen? Žádá si reakci. Jde to totiž o útok, resp. útlak ze strany módních, nových ideologií. Hysterických a dogmatických. Jejich největší zbraní jsou diskreditující nálepky. Postoje ještě před pár lety vcelku středoproudé jsou nyní odsuzovány, a co hůř, ne jen ty postoje, ale i jejich zastánci, jako osoby! Samozřemě, je to nesmysl už v tom, že povětšinou není zde žádná phobia, cizí je mně a mně podobným strach z člověka jako osoby, každý jeden totiž obrazem je božím a důstojnost má stejně velkou, a to převelkou, a jeho sexuální chování, rasa nebo původ na tom opravdu nic nemění. V posledku nade mnou nemá vládu ani strach ze společenských proměn daných dobovými trendy, „pořádky“ postavené na lži totiž ztroskotokají, tak jako tak. Otázkou je však, kolik napáchají škody. Chtěl bych jí zabránit. Podobně na pováženou je i označení zpátečník, jako ten, kdo nepochopil dějinnou nutnost vývoje - to něco děsivě připomíná, že? Je-li nějaká fobie přítomná, pak je to strach ze zbytečně velkých dopadů nesmyslných revolucí, z jejich bledé, závistivé luny, velící k odlivu hluboké radosti, smysluplné krásy a opravdového zdraví z našich životů.

Nezdráhám-li se mluvit o šílenství, je to díky inspiraci knihou Douglase Murraye: The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity. Zcela souzním s autorovou tezí, že feminismus, stejně jako boj za práva minoritních sexualit dojel do konečné stanice a pak se zcela iracionálně, s obrovským hlukem rozjel dál a… Vykolejil. Murray popisuje také „syndrom sv. Jiří“. Ten zabil draka a - viděl, že bylo to dobré. Tak dál! V kraji už se pořádných draků nedostávalo, tak alespoň sem tam dráček. Možná usekl hlavu ještěrce. No a závěrem? Máchal mečem vzduchem, plně oddán boji s draky imaginárními. Neuvádím tato přirovnání ani náhodou proto, abych vyjádřil pohrdání životními obtížemi jakékoliv jedné ženy nebo jakéhokoliv jednoho neheterosexuála / necelibátníka / člověka se změněným pohlavím. Pohdrám tím, že je třeba s těmito kategoriemi takto pracovat. Že se dostávají na místa, kam dle mého přesvědčení už vůbec nepatří. Že se sexuální preference staly věcí veřejnou a zneužívaným politikem (přitom závěr, že LGBT lidé mají právo na LGBT život a nemají za něj být nijak stigmatizováni nebo postihováni, avšak, že LG vztahy jsou z biologické podstaty neplodné, tedy jim schází oproti heterosex. vztahům jeden zásadní rozměr atd., ten je zcela správný a politika zde má končit). Že se ženy, vykořeněné ze své právoplatné poloviny lidstva i poloviny lidské moci nad ním - své radikálně jiné moci, ale moci stejně mocné, ne-li mocnější než je ta mužská, stávají nástroji nové revoluce, která už neprospívá nikomu, že se skrz ně rozsévá nenávist, sobectví a nespokojenost. Že není přijímána polarita přirozená a na její úkor vytváří se rozdělení nové, nepřirozené, ideologické. Že snad v schématech jakéhosi nového marxismu, v té protivné redukci člověka na moc a kapitál, tyto a další skupiny nahradily utiskovanou dělnickou třídu. Že člověk leckdy nabývá dojmu, že být žena nebo být gay apod. je věc vyšší důležitosti než být, vyšší než být člověkem. Tím pohrdám.

„In en era without purpose, and in a universe without clear meaning, this call to politicize everything and then fight for it has an undoubted attraction. It fills life with meaning, of a kind,“ 1 píše Murray.

Příznačná je pro dnešek latentní nespokojenost, poměrnému blahobytu navzdory, nuda a volání po větších a větších právech, s menšími a menšími závazky. Zodpovědnost se odhazuje. Je vítězství být obětí - nic si nežádá hrdinství a morální nadřazenost je pro oběť instantní. Charles Taylor v knize A Secular Age popisuje jak část toho, co dříve bylo hříchem, stává se nemocí. To je radikální proměna, protože kdo byl dříve viníkem, nyní je obětí. Je zproštěn viny a naopak se může na společnosti dovolávat nových práv. Nečeká ho pokání, ale terapie. Mnohdy dneškem prosvítá duchovní lenost, pro níž se ospravedlnění nelehko hledá. Často jde u těchto trpících o autodiagnózu, přičemž mi nejde o to, že by autodiagnóza byla z principu špatně, ale o to, že nese při svém rozvolání široko do světa, reakci si žádajícím, celospolečenské důsledky, i když má individuální, do sebe samého zahleděný zdroj. Být obětí, být utiskovaným… A volat po soucitu! Soucit - tomu jsme naučení, tím starým, dobrým křesťanstvím snad? Revolucionáři vytváří šílenou atmosféru bitvy, budují barikády, hloubí zákopy, ale zároveň se dívají psíma očima a apelují na všeobecnou, dobrou lidskost. Účel pro ně světí prostředky. A to je hodně mizerná etika. Nazřeme-li věc teologicky, revolucionáři tradičně pomíjí zcela zásadní moment křesťanských dějin - Pád člověka. Dnešní doba nám podsouvá, že naše sklony a chutě všechny jsou správné a štěstí a spravedlnost čeká tam, kde budou zcela vyslyšeny. Nepřipouští, že člověk je bytost porušená, která musí bojovat svůj boj, bytost která musí překonávat svou slabost a mnohdy se trpělivě, s nadějí zapřít, bytost, které, díky Bohu, v srdci tepe rajská vzpomínka jako předzvěst spásy. Přestanou-li mě bavit mé kaštanové oči, dáte mi tam, pane „doktore“, oceánské modré? Abych zlepšil svou výkonnost, nainstalujete mi, pane Faust, do mozku procesor? To by v tom byl čert…

Tyto věci zrcadlí radikální bezbožnost. Naše sklony jsou prý dobré, ale stvoření dobré není. Stvoření, ta krásná země, pod malým a útulným vesmírem, to nám prý není svěřeno do vděčné péče, ale je tu mrtvý vesmír, nezměrný a téměř nekonečný, lhostejný, je tu, aby byl modifikován a vykořistěn našimi choutkami. Předkové se prý mýlili, beztak jsou pod drnem nebo tam míří, jediné za co se vyplatí bojovat je to, na co máme zrovna chuť. Nezměním sebe, vždyť ono snad je, světe div se, snažší změnit společnost! Ani pomyšlení na to, že to, co jsem dostal do vínku, je snad slovem přirozenosti, či, chcete-li, posláním či životním úkolem. Nikdo nechce nosit kříž, jakékoliv nepohodlí je leda tak chybou v designu, nikdy ne výzvou k oběti či sebezapření. Nevím, zda kdy byla lidská perspektiva tak zúžená a asociální. To je dobová tendence, nárokovat si stále větší a větší práva jedinců či minorit, což se většinou děje na úkor ostatních, ať už ostatní znamená příliš bohaté nebo příliš chudé, děti nebo předky (předešlé a nadcházející stravuje sobectví nynějšího!). Samozřejmě, nemůže to vést k ničemu dobrému. Ostatních je vždy příliš mnoho. A výstřednost se nemůže stát středem – pokusíme-li se o to, pak už není aní středu, ani výstřednosti. Kde jsou ty časy, kdy ještě bylo zábavné a tu a tam i smysluplné vystupovat z tradice, býti rebelem, bořit konvence? Nejsou tady, nejsou teď.

Tyto věci zrcadlí radikální zmatek. Další ilustrací budiž, že doba MeToo je zároveň dobou pornografickou - možná se na ni tak jednou bude vzpomínat. Doba, která je v sexualitě nejotevřenější a zcela detabuizovaná, si se sexualitou nejvíc neví rady. Partneři se objednávají on-line jako všechno ostatní zboží, sex má být, i dle rad „odborníků“, častý, uvolněný, zábavný, obživný a otužující, snad něco mezi jídlem a sportem. A zároveň je stále úspěšně skandalizován. A neustále zraňuje. Ta pohoda se prostě pořád nedostavuje. Své o tom věděl před sto lety G. K. Chesterton: “Thus the effect of treating sex as only one innocent natural thing was that every other innocent natural thing became soaked and sodden with sex. For sex cannot be admitted to a mere equality among elementary emotions or experiences like eating and sleeping. The moment sex ceases to be a servant it becomes a tyrant. There is something dangerous and disproportionate in its place in human nature, for whatever reason; and it does really need a special purification and dedication. The modern talk about sex being free like any other sense, about the body being beautiful like any tree or flower, is either a description of the Garden of Eden or a piece of thoroughly bad psychology, of which the world grew weary two thousand years ago.” 2 D. Murray vzhledem k dnešku připomíná, že ženy mají být naprosto sexy a zároveň nesmí být od mužů sexualizované - to logicky není lehké, že? Jak jen je to celé možné? Když je tolik zmatku a obscénnost není už obscénní, nahá před námi je především zoufalost. Vzpomínám, jak jsem se před několika lety ocitl u Gay Pride v Kolíně nad Rýnem a přiznávám - cítil jsem mnoho soucitu. Radost a oslavu žádnou. Plakal jsem s plačícími, s vyhnanci z ráje, schovanými za barvy převleků, za šminky a rtěnky, za plastové penisy, bičíky či bůhvíco a latex. S únavou, ke konci onoho namáhavého pokusu o slavnou hrdost, kostýmy jako by se od účastníků odlepily, rtěnka rozlíbána, pot a sperma zaschlé, nikde žádné vzrušení, všude vina. Účastníci bledli, až byli nazí, úplně jinak nazí než by si byli přáli, jako by se jich ve vlnách ujímal stud. Hleděl jsem, s trochou odporné, dekadentní fascinace, do propasti, kde z člověka zůstalo už málo, a přece dost - autentické zoufalství, které jsem znal jen z nocí duše a zde bylo nebývale zveřejněno. Je příznačné, že průvody Pride mají ohromnou podporu ohromných firem (jen namátkou - Microsoft, Vodafone). Svět velkých, dominantních korporací, jejichž zaměstananci jsou často jak kolečka ve stroji, si s těmito hnutími a jejich politikou prostě rozumí. Firmy se přizpůsobují jejich lobby, zaštiťujíce se společně rovností, odpírají mimo jiné náboženskou svobodu a těší se ze stáda, které má svévolnou, vzdušnou (či mělkou), pouze individuální identitu i morálku a snadno se ovládá. Dohromady však rozhodně nejsou ve světě bezmocní. Naopak. Je to však pro dobro, pro krásu? A skutečnou radost člověka?

„Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti to pověděl, že jsi nahý? Nejedl si z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Gn 3, 10-11) A hle - bolest a hnus byly na světě. Blbým nápadům se daří i za časů blahobytu.

Zmíněné revoluční ideologie nemají pevnou půdu pod nohama, nemají ani vědecké základy, po kterých touží (např. v otázce vrozeného oproti nabytému). Ani toho útlaku v našich končinách není dost, tak se lačně hledá. Nevidím ospravedlnění tak důrazné politizace toho, co je intimní, tedy k politice téměř protikladné! Zveřejňování intimního bývá křivdou jak na intimním, tak na veřejném. Nejsou-li argumenty, což naplat, půjde to přes emoce. Přes vytváření nepřátel, vyhranění se a rozdělení. Tvrdím, a to chci sdělit především, že jsou zmíněné ideologie nerozumné a co hůř - zasévají nenávist a hrozí u té nenávisti, že ji budou jejich zastánci sami sklízet, jako by si jí například právě ti, jimž se dnes říká LGBT, neužili v dějinách dost.

D. Murray připomíná, jak feministky nemohou vystát trans, kteří se nenarodili jako ženy, gayové mají mnohdy potíže s těmi, kdo se rozhodli pro změnu pohlaví, s těmi kdo jsou, byť homosexuálové, tak přece v politice konzervativní, s těmi, co mají za sebou „coming in“ a stali se heterosexuály (zatímco coming-outy mají vždy být oslavovány), pro afroameričany je nepřípustný trans-racialismus... A výčet by mohl být dlouhý. Shrnuto do několika tezí - odmítám kladení nesmyslných, invazivních nároků menšin proti dobrým zvyklostem a proti ostatním, nedobrou korektnost a cenzuru, protiví se mi technologizace možnosti plodnosti, pohlaví apod. (fobii mám ze zneužívání technologií) a odmítám i náboženství sexu. Sex totiž nikoho neosvobozuje, maximálně může zotročit. Pojí se, vždy pojil, s bulvárem a bulvarizuje tak politiku, je-li jejím velkým tématem. A závěrem - nic naplat, lidské pokolení, plamen jeho života, udržuje se přirozeně spojením ženy s mužem a je zcela v pořádku, aby tento přirozený řád byl reflektován v řádu společenském, jak jen je to možné.

TRADICE PROTI NENÁVISTI

Revoluce typicky charakterizuje nejen zmatek, naneštěstí jsou jim vlastní i nenávist a svár, obojí bývá podmínkou pro jejich „úspěšné“ rozžhnutí a zároveň jejich důsledkem. Začíná se tradicí a předky, ty je třeba obvinit a nenávidět. Přestáváme být hrdými dědici a vytváří se další nepřátelé. Já jsem se najednou ocitl mezi nimi. Jak psáno, revoluce zná jen s námi nebo proti nám. Nebere pevnou půdu pod nohama jen dobrovolně svým přívržencům, ale především těm, kdož se jí nedobrovolně cítí ohroženi. Genderismus - řekneme-li, že bytí mužem je sociálním konstruktem, ztrácí mužství svou podstatnost. Řekneme-li, že země je objektem ve vesmíru, je to pravda, ale zároveň, je země půda, na které stojím. Budu-li zdůrazňovat pouze první tezi, zemi se ztrácím, resp. ona pro mě ztrácí něco podstatného. Že je pojetí mužství ve společnostech do jisté míry proměnlivé, o tom není pochyb. Není ale také pochyb o tom, že muži jsou vždy ti vousatí a penisatí, přirozeně s jistými sklony a jistými ctnostmi. Je nezdravé nemoci o někom říci, že jeho pohlaví je muž jen proto, že si to nepřeje. Pravda je prostě na ústupu. A s ní i ztrácíme společný svět, vrženi do nelidského, osamělého individualismu. Vytváří se přebujelou relativizací vakuum, zaplnitelné libovolným neřádem. Jak již zmíněno - doba je úzkostná, sprostá a zároveň přecitlivělá. Rozmazlená a sobecká. Senzace-chtivá. Rozmary jednotlivce se zdají být víc než směřování a pořádek celků. Technologie je tomu nápomocná. Odlidšťující je, když se nenávidíme přes sítě, křičíme na cenzurovaném Twitteru, ale nepotkáváme se v pravdě, u stolu, třeba bychom si podali ruku. Tu je to zlé, v pohledu celkovém. Ne ty jednotlivé vtipné projevy tendencí (které však samy o sobě vůbec vtipné nejsou). Že půjdu na toaletu a nepotkám tam pisoár, zato potkám tam ženu? Budiž, rád ji potkám. Jen přece snad naše dámy lituji - myslím, že si nezaslouží pochcaná prkýnka.

Máme tedy zmatek, bitevní atmosféru, a důslednou, jednostrannou relativizací, zdá se, že ztratili jsme půdu pod nohama. Je to správně, je to holt cena za nový, spravedlivější pořádek, skutečnou emancipaci a - rovnost? Naprosto ne! Tvrdím, že takovéto rovnostářství je něco zásadně nelidského-protilidského a škodlivého. Patří k oblíbené zaklínací výbavě revolucionářů. Je to způsob, jak se vyhnout pravdě. V pravdě totiž rovnou máme jen lidskou důstojnost, důstojnost od Boha a před Bohem. Jinak nic, nic světského. A nemůže tomu být jinak. Lidské osoby jsou obdařeny jinakostí. Rovnostářství je takový lákavý, nepřirozený nesmysl, až se jím lze dobře zaklínat. Jediné, co se může stát je nějaká obměna hodnot, obměna hierarchie, vytvoření hierarchie nové nebo hierarchie převrácení. Tak např. v politice sebranka nahradila nejprv královské rody a šlechtu, potom vzdělanou elitu? K tomu nelze opět nepřipomenout, že převádění všeho na moc, postavení a majetek je typické především pro ideologie, které nevěří v dobro v svobodném člověku a mají sklon k technologické kontrole nad ním. Aby získal moc či majetek, ztrácí pak člověk sebe i druhé. Jenže duševně zdravého člověka více než moc a majetek zajímá např. láska, smysl a odpuštění. „Ale nebe za peňáze není / tam je chuďák cisárovi rovný… / Rozpomeň se, o člověče, na to / že jsi v světe enem prach a bláto / Až ty prídeš na súd Boha Pána / nepomóže ti výmluva žádná...“ - tak o jediné pravé rovnosti ví lidová píseň. A s ní i „staré“ náboženství, které vystavělo civilizaci, jejíž výdobytky umožňují jejím nevděčným dětem snadné její ničení.

„Perhaps they will have their way. Perhaps the advocates of the new religion will use gays and women and those of different skin colour and trans individuals as a set of battering rams to turn people against the society they have been brought up in. Perhaps they will succeed in turning everything against “cis white male patriarchy” and they will do it before all of their interlocking “oppressed, victim groups” have torn each other apart. It is possible. But anyone interested in preventing that nightmarish scenario should search for solutions.“ 3

Úkolem kulturního konzervatismu je udržovat plamen, pečovat o dobré a krásné, jemuž hrozí být nesmyslně přidupáno probíhajícími změnami. Proto je správné, aby konzervatismus reagoval v široké míře na tendence, jimiž se zde zabýváme. Z lásky k životu, abychom se pokusili - nasadili rozum proti té neuvěřitelné věci, že mezi vzdělanými lidmi na univerzitách vznikají věci tak nerozumné, mnohdy sektářské, takové, že by na to nepřišel ani ožralý nestudovaný (pro příklady viz zmíněná kniha The Madness of Crowds). Abychom nasadili také pokoru a věrnost, pravdy-hledání, obětavost a odpuštění, řešení věcí „z očí do očí“ a další konzervativní, rytířské ctnosti, které patří do výbavy moudrého člověka naší civilizace, ale nepatří do výbavy revolucionářů. Abychom hledali cesty, jakkoliv se proti hysterickým a kýčovitým sloganům pokrokářů těžko bojuje s něčím jako „buďte v novostech pokorní, promýšlejte, váhejte!“ 4  Usebrání, off-line ticho, pokoru a láskyplné ohlédnutí žádá si naše doba! Nejen katolíkům ku pomoci připomínám zásadní kritické pojmosloví posledních papežů, Benediktovu diktaturu relativismu a Františkovu všudypřítomnou ideologickou kolonizaci . Doporučuji k tomu také poslední knihu kardinála R. Sarah: Le soir approche et déjà le jour baisse. Jednou z jejích provokativně znějících tezí je, že zcela podobně jako církev úspěšně bojovala proti komunismu, musí se zasadit i proti těmto ideologiím (jmenuje transhumanismus a genderismus) jako proti zlu, které, podobně jako komunismus, se zaštiťuje spravedlností, v pravdě je však svobodu omezujícím, zneužívaným výdobytkem sociálních inženýrů, přehlížejícím však i vědu (biologii zejména), jdoucím proti lidské přirozenosti a pravdě. Hlasím se k tomuto názoru a to s jakým důrazným odsudkem a posměchem je kol (ne)přijímán, to jen potvrzuje slova o světonázorovém totalitarismu.

KRIZE IDENTITY JAKO VAROVÁNÍ

Byl to kardinál Duka, kdo si vysloužil vlnu kritiky, když výstižně psal o „světonázorovém totalitarismu, který zakořenil v určitých kruzích a odsouvá mimo sféru svobody lidi, kteří smýšlejí jinak.“ 5 Jinde se zmínil o tom, že většina je umlčována, což bylo opět zdrojem příkladně tendenční kritiky 6, ačkoliv umlčování většiny je poněkud nedemokratické a skutečně se děje, příkladů mnoho. Za nekladný postoj k věcem pro revoluci správným si můžete vysloužit nejen posměch, ale už často i např. vyhazov z práce. D. Murray ve zmíněné vynikající a pro toto téma zcela zásadní a aktuální knize popisuje, jak např. Google, onen nepřiznaný mocný politický činitel, kádruje potenciální zaměstnance dotazníky před případným přijetím, podle indexu rovnosti . Popisuje v téže knize jak „optimalizuje“ vyhledávání, což by bylo na jiný článek - každopádně není pochyb, že člověku služby Googlu ne jen slouží, ale zároveň mu podsouvají obsah dle ideologie. Zpět k Dukovi - nechci hájit celek názorů a stanovisk arcibiskupových. Ale fackovacím panákem je tento kdysi pro pravdu vězněný stařec mnohdy neprávem a zrovna zmíněné věci jeví se jako zcela pravdivé a nevole v jejich přijímání v jistých kruzích je symptomatická. Většina totiž s některými dobovými tendencemi nesouhlasí, je nucena ke korektnosti ve špatném místě (zatímco jinde je korektnost zcela opomíjena), je nucena souhlasit s něčím, s čím nesouhlasí instinktivně a to je v pravdě normalizační a pro dobrý životní pocit je to smrtící. Většina se vzbouří, zvítězí v ní zdravý rozum, ale, bohužel, nejspíš nebude sám. Což naplat, většina je zároveň vždy lůza. O co důslednější a absurdnější bude tato revoluce, o to horší a absurdnější může být kontrarevoluce. Ne neprávem se děsíme, že otevírají se skříně s kostlivci, že staří strašáci lezou ven. Většina si, zcela správně, nedokáže postavit svou pravou identitu na sexuální orientaci (LGBT jedinců není dost a pro heterosexuální většinu to není tak velké téma, je jim to jaksi samozřejmé..), ani na boji proti předkům (poněkud nerovný to boj - snadno znectít toho, kdo tu není, resp. je jen tiše). A nedokáže si postavit jednotlivec identitu, je-li v pořádku, na sobě samém - to nejlépe popisuje G. K. Chesterton, kdes v úvodu knihy Orthodoxy: „Kde je největší koncetrace mužů, kteří věří každý v sebe sama? V blázincích.“ Na čem stavět? Nelze-li stavět identitu na ničem „starém dobrém“, širším, pozitivně tradičním a pevném (to jest revolucí systematicky bouráno), především podbízející se, odvážné, ale nestoudné, lživé a pitomé národovectví, které není o lásce k vlasti a k bližnímu, ale o modloslužbě národu a nenávisti k ostatním, získává obrovský prostor pro vzmach.

Pokud však k významnější kontrarevoluci nedojde, čeká zástupy nové šílenství a čeká lidi svobodomyslné v pravém slova smyslu disent, pravověrné křesťany nejspíše něco po vzoru sv. Benedikta (ale třeba též parelelní polis Václava Bendy), jak zajímavě navrhuje a popisuje Rod Dreher v knize The Benedict Option. Duchovní poklad bude uložen a ctěn, otevřen, ale stranou hlavního proudu. Slovy Stanislava Sousedíka: „Současné křesťanské filosofické a theologické myšlení nemůže dnes ve skutečnosti splnit svůj úkol bez kritické distance vůči mnohému, co náleží k hlavnímu proudu naší současné evropsko-americké civilizace. Výstižně to vyjádřil v rozhovoru s Vittoriem Messori kardinál Ratzinger, pozdější papež: „Křesťan si dnes více než kdy jindy musí ujasnit, že je příslušníkem menšiny a že má kontrastovat s tím, co „duch světa“, jak ho označuje Nový zákon, považuje za dobré, samozřejmé a logické. K v prvořadým úkolům křesťana náleží znovudosažení schopnosti k nonkonformismu, tj. schopnosti odporovat mnohým tendencím světa, které ho obklopují.“ 7

1 Douglas Murray, The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity, Bloomsbury, 2019, p 255

2 G. K. Chesterton, St. Francis of Assisi, 1923

3 Douglas Murray, The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity, Bloomsbury, 2019, p 248

4 Sir Roger Scruton in: https://www.youtube.com/watch?v=uu5T3sWAg0w&t=809s

5 http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/podpora-prohlaseni-o-svetonazorovem-totalitarismu/

6 https://nazory.aktualne.cz/komentare/kardinal-duka-kazal-o-umlcovane-vetsine-stve-proti-mensinam/r~2896f18aa4ff11e7aacd0025900fea04/

Radost spravedlivá a přehluboká, zvítězila nad časnými radovánkami barbarstva tehdejšího a zvítězí i nad těmi barbarstva dnešního. Tu hlas radosti proti slepému požitkářství a nepokornému pokrokářství, obé stále, jinak a snad i více hýbe světem. A v pravdě, paradoxně, vrací ho zpět, tam, kde byl před dvěma tisíci let.

Evropská civilizace sotva staví v jiných vzorcích než křesťanských, ale což se stane, když křesťanství zmizí z nich? Dále hledíme vpřed, spásu hledajíce, čekajíce ji, ale v budoucnosti naší vize není ničeho. Nic pevného, živého, planoucího. Zaplakali bychom nad křesťany, kteří nemají Boha, nemají ráje, pádu a hříchu, a tak nemají spásy. Sami sebe stvořit chceme. Ale kdož by byl sám sobě dárcem? Byl (a přetvořen, podivně i zůstává) mesianismus komunistů, je mesianismus technologie, je mesianimus falešné svobody. Ale lidská přirozenost se nepřetváří, přirozenost se buď poznává nebo przní - a pak běda! Kde je mesianismus Člověka? Což má pak být transhumanimus? Málo víme, že samo být je dobré a proto to šílené nutkání být jinak. Ale jinak znamená povětšinou hůře. Je hůře, ublíženost a nesmyslná utrápenost zdá se, vítězí, technologie jako by člověku měla ulehčit v místech, kam neni shopna proniknout a - ejhle, ta místa zacpává! Stahujeme se do malých útočišť. Málokdo chce nosit kříž a hoden tak být radosti nad radost. Málokdo nahlíží do hlubin té prastaré a stále nové radosti, radosti božích dětí. Z jejího nedostatku roztápíme peklo, které (dokážeme-li onomu slovu ještě dát význam, když ho tolika jiným bereme) není útočištěm před nepokojem, ale jeho zvěčněním. 

Což však nemohou čerti vzít právě světskou moc, i osobní světský úspěch, a s tím, jen tak mimochodem, třeba inový iPhone, špičkovou večeři (které nebylo požehnáno) a odsát tisíce lajků z facebooku? Naše etika ať není nejen určována choutkami, ale ať není naplňováním té či oné ideologie, byť třeba jen osobní, ať je promodlenou snahou o dobré! Pomáhej nám k tomu, dobrá tradice. Komu dnes nelze hledat Boha, hledána budiž podstatná radost. Splynou.

„Man is more himself, man is more manlike, when joy is the fundamental thing in him, and grief the superficial. Melancholy should be an innocent interlude, a tender and fugitive frame of mind, praise should be the permanent pulsation of the soul,“ píše G. K. Chesterton.

Dobrze się myśli literaturą Ryszard Koziołek

Ryszard Koziołek to literaturoznawca i historyk literatury, a „Dobrze się myśli literaturą” to książka o książkach. Już widzę przerażenie w oczach części czytających: skoro facet zajmuje się zawodowo literaturą i pisze o nie książkę, to nie da się tego czytać, książka z pewnością jest ciężka i nudna.

Nic bardziej błędnego. Oczywiście książka nie została napisana dla przedszkolaków, ale osoby…