#denallycze

dýchej.

Rozednívá se. Zavíráš za sebou dveře. Chodíš. Bloudíš ulicemi. Míjíš spousty lidí. Spousty tváří. Známé i neznámé. Šťastné i nešťastné. Chodíš dál. Se skloněnou hlavou. Počítáš každý krok co uděláš. Už ani nevíš u jakého jsi čísla. Tak pokračuješ dál. Bez počítání. Přicházíš na místo. Na místo, tobě tak moc známé. Stmívá se. Na obloze je spoustu hvězd. Leháš si do trávy. Díváš se vzhůru. Snažíš se je spočítat. Je jich tak moc. Každá ti může splnit přání. Jen by musela spadnout. Ale to nedopustíš. Máš rád ten svit hvězd. Nechceš aby ho ubylo. Ale i přesto si stále přeješ, aby se to, po čem tak toužíš, stalo skutečností. Aby jsi v té trávě neležel sám. Aby tam s tebou byl někdo, koho máš rád. Počítal hvězdy s tebou. A nemohl se dopočítat. Trvalo by to věčně. A to je to nejhezčí. A vidět úsměv. Který je jen pro vás a tak trochu i kvůli vám. Chtěl bys zavřít oči a všechno tohle si představovat. Ale hvězdy máš přece jenom raději. Setmělo se. Svit hvězd je silnější. A tak dál ležíš v trávě. S hlavou vzhůru. A čekáš. Čekáš až přijde někdo, kdo bude mít hvězdy rád stejně jako ty. Kdo si lehne vedle tebe. Chytne tě za ruku a bude počítat s tebou. V tu chvíli to bude jiné a přece stejné. Už nebudeš sám mezi tolika hvězdami. Už se nebudeš muset bát zavřít oči. Protože budeš mít někoho, kdo pro tebe bude hvězdou i v té nejtemnější tmě a i uprostřed dne. Bude pořád s tebou. Nikdy nezmizí. Nikdy nevyhasne.