Olejomalba na desce z roku 2022.
Říkala jsem si, že tahle malbička nespatří světlo světa, neboť se mi moc nelíbí; ale je to mé hmotné spojení s překrásnou vzpomínkou, jejíž připomenutí mi vždy zalije srdéčko radostným pocitem.
Vzpomínka na 17. září 2020
Od půl sedmé v brzkých ranních hodinách, do osmi hodin večerních uvnitř lesních porostů. Byla to taková pozdější oslava výročí naší lásky. Pět let ruku v ruce; spojeni.
Před začátkem cesty bez cíle jsme se posilnili snídaní a čtvercovým papírem. Vyrazili jsme kam nás nohy táhly. Batohy plné jídla, alkoholu a hlavně vody.
Cestou jsme se dostali na vrcholek menšího kopce na němž bylo příhodné místo ke krátkému utáboření. Ovšem zvířecí pudy nadvládly a nejprve jsme jej nestydatě znesvětili nahými těly. Rozšíření vědomí probíhalo v plném proudu. Mezi řečí, v záchvatu smíchu, jsme se bavili nad deformací reality; nad našimi buclatými prsty a pohybem ruky zanechávajicím mihotavý obrys. Po malém dýchánku jsme doplnili tekutiny a příjem energie, a pokračovali dále.
Při každém zvýšení počtu kroků bylo veškeré vnímání vjemů výraznější. Postupně každá barva byla chvíli víc vidět. Chvíli zelená, chvíli žlutá, celé spektrum barev se postupně vybarvovalo.
Shledali jsme se cestou s našimi tiše pozorujícími průvodkyněmi, laněmi. Dvě jsme potkali přímo v našem směru kdesi v hloubce Brd. Můj drahý kráčel před mnou, scházeli jsme z prudšího kopce; já zahleděná do cesty pod nohami, v tom mne najednou zarazil. Zvedla jsem hlavu a dva metry vedle nás pasoucí se dvě nádherná stvoření. Byly opravdu mohutné, byla cítit síla jejich dechu. Zadívali jsme se krátce do duší a dusotem kopyt otřásajíc měkkým podloží lesa, odběhly dále hluboko do jeho nitra.
V odpoledních hodinách jsme zabloudili na šíleně překrásné místo; paradoxně jsme si toho všimli ale až když jsme chvíli seděli a pozorovali okolí. Usedli jsme přímo mezi listnatý a jehličnatý les. Na přesnou hranici mezi nimi. Zaujatě jsme hleděli mezi koruny které tančily ve větru.
Tady bylo strašně zajímavý, jak je člověk zdegenerovaný svým vlastně utvořeným hlukem; zvuk větru který narážel o stromy mi připadal jako zvuk projíždějících aut někde nedaleko nás, zavládla nepřirozenost a připomenutí jak moc jsme od přírody odpojeni. Jednu chvíli mi to bylo dost nepříjemné a bylo mi z toho nedobře.
Nedaleko nás bylo malé napajedlo, které jsme míjeli při příchodu. Po nějaké době hlubokého tichého zkoumání okolních detailů a duševním srůstáním s lesem, jsem si všimla procházejícího stáda laní, jehož přítomnost prve oznamoval jelen narážející parohy o kmeny stromů. Jedna, která kráčela jako poslední, si mě všimla. Trhla jsem hlavou stejně jako ona a opětovaly jsme si pohledy do očí. Krátké ale krásné spojení. Do dnes si pamatuji její tvář.
Nějakou dobu před tím, než jsme chtěli pokračovat dále, se z čista jasna kus od nás objevili nějací městští batůžkáři. Pán byl oblečen jako kdyby šel za chvíli na tramvaj, včetně typického notebookového batohu. Překvapilo nás to, na to že jsme byli poměrně hluboko v Brdech ve všední den. Docela nám to tu chvilku zkazilo, tak jsme raději prchali pryč. Nastala panika při představě shledání s člověkem; přišla jsem si jako jedna z těch laní, chápu tedy jak se cítily když potkaly nás, haha.
Blížil se pomalu večer a bylo načase zamířit k domovině. Jaksi jsme ztratili směr a nevěděli kudy že se to vlastně táhneme. Celý den jsme měli vypnuté telefony aby nás nikdo nerušil; jelikož hmotnou mapu jsme neměli, bylo nutné zapnout mapu internetovou. Směr nalezen, vyrazili jsme.
Nohy už začaly bolet, každý kámen či větev bodali do pat. Už od vstupu do lesa jsem hrozně toužila najít nějakou kost abych měla další hmotnou vzpomínku do své sbírky. Les mi ji nabídl těsně před odchodem jako odměnu. Odnesli jsme pár odpadků které jej tížili a celou návštěvu jsme se chovali tiše a s pokorou.
A nakonec dokonale načasované zakončení naší bezcílné cesty; při návratu do civilizace zapadli poslední paprsky slunce.
Byl to nádherný barevný den, který mi rozšířil mysl a má chvíli odpoutal od všední reality.
