VĚK... to je taková divná věc.
V patnácti člověk dostane občanku, v osmnácti je z něj najednou dospělej člověk. Ze dne na den se náš právní statut změní, z nevinného dítěte je do čtyřiadvaceti hodin jedinec zodpovědnej za svůj život. V pětadvaceti po vás chtějí kariéru, zkušenosti, zásnubní prstýnek a ultrazvuk na ledničce. Lidé se navzájem soudí podle věku.Každou chvíli je odněkud slyšet: "Té malé už budou tři roky, proč ještě nemluví?" "Je mu sedm, jak to, že nenapočítá do sta?" "Je ti už devatenáct, to už bys přeci měl mít rozum!" "Založ rodinu, na co čekáš, až ti bude třicet?" "Přestaň se chovat jako dítě, jsi už dospělá!" "Ber to vážně, jiní ve tvém věku..."
No ale... věk je přeci jen číslo!
A s tím číslem se nedostaví pocit zodpovědnosti, nebo náhlého osvícení ohledně toho, kterým směrem se životem ubírat. I když bychom si to možná přáli, i když se to v sobě snažíme vydolovat. A pak předstíráme, že už jsme připravení, že už jsme dozráli, že už to všechno zvládneme, přestože uvnitř víme, že to není pravda, že se s tím pereme a zápolíme a děsíme se.
A to přeci není k užitku ničemu a nikomu, zejména pak nám samým. Upřímně, všem by bylo líp, kdyby přestali předstírat, že jsou těmi, za koho je okolí / společnost / rodina chce mít, a prostě si jen přiznali a přijali, kým jsou skutečně, jak jim je samotným nejlépe a jak se cítí bezprostředně a šťastně. Bez masky a snahy nacpat těla a chování osoby, kterou se ani trochu necítí být, do odlitý formičky na "normálního člověka".
Já balancuju mezi snahou být už konečně dospělá a upřímnou rezignací, že dospělá prostě v mnoha ohledech pořád ještě nejsem a nejspíš asi dlouho nebudu.
Jsou dny, kdy se snažím, kdy možná i jsem připravená na svůj věk. A potom jsou dlooouhá období, kdy si prostě naférovku přiznám, že se cítím být o několik let mladší. Co je ale důležitý - já se za to nestydím.
Dívám se na pohádky, chodím na ně do kina, ve 3D, protože to je lepší, že jo (naposledy to byla Velká oříšková loupež, v kině samé děti a jediní dva "dospělí" já a Michal). Ve sprše si zpívám - nahlas a falešně. Když myju nádobí, tancuju u toho. V ložnici máme houpačku a v ní obřího plyšovýho medvěda. Když se někdo líbá, stydím se a přiblble se culím. Skáču do louží. Vrtám se v hlíně a mám špínu za nehty a je mi to úplně fuk. Nejšťastnější jsem venku a bosa. Neumím se namalovat a u většiny kosmetiky nemám nejmenší tušení, jak se používá. Kreslím si a maluju. Přeju si, když padá hvězda, letí kolem pampeliška, je půlnoc, spadne mi řasa,... Vedu s bráchou (7) zanícené rozhovory o Ježíškovi, Hejkalovi v lese a všech divných stvoření světa. Kašpárek v rohlíku je nejlepší punková skupina. Harry Potter, Narnie a to všechno je pro mě děsně v kurzu. Sbírám hezký kamínky, klacky a spadaný listí. Bojím se, že mám pod postelí nezvanýho hosta a posílám to tam zkontrolovat psa. Nedá se říct, že bych uměla chodit v podpatcích (i když se fakt snažím). Mluvím na auto - protože mě vozí, a protože dobré vztahy jsou základem dobré jízdy. A milion dalších věcí.
A co? Je mi dvacet pět. A co? Je mi fuk, co se ode mě vzhledem k věku čeká, je mi fuk, že na některý věci jsem už "moc stará", je mi fuk, že mám za sebou čtvrt století a měla bych mít rozum.
Já jsem prostě dítě, a nejspíš věčný. A jsem tak mnohem spokojenější.
Buďte taky spokojení. Buďte aspoň trochu, aspoň někdy, aspoň v něčem - dětmi. Vždyť děti, to jsou přeci ta nejšťastnější stvořeníčka světa s odřenými koleny a úsměvem od ucha k uchu, co vidí dobro i v té nejmenší maličkosti.
