#archipelagoarchaea

Takže. Nemyslím si, že by John měl plán, co se Mary týče. A nemá ho ani Sherlock. Já vím, já vím. Ale Reichenbach byl taky dost hrozný a ten byl definitivně skutečný, takže jsme už na bolest a frustraci zvyklí, ne? V mé úvaze každopádně hraje zásadní roli existence struktury tří dějství a fakt, že Johnova dějová linie je dlouhá 15 epizod, kdežto Sherlockova 12, a také že se příslušné dějové body vzájemně zrcadlí (např. Johnův Střed zrcadlí Sherlockův Střed).

Prázdný pohřebák i Poslední slib jsou obě epizody o „Myslel jsem, že se konečně vracím domů, ale tys mě přece jenom nechtěl.“ V Prázdném pohřebáku čelí Sherlock důsledkům svého rozhodnutí (Reichenbach), ale ještě není připravený čelit svým démonům. Takže bojuje se symptomy (ztráta Johna), ne s problémem jako takovým (potlačování citů). Poslední slib je pro Johna to samé akorát obráceně. Sherlockovou reakcí na to, že se John nevrátil domů, bylo pohroužit se do plánování svatby (toho, o čem si myslí, že John chce), přestože to nesnášel a přivedlo ho to do ještě větších problémů. Vzhledem k Poslednímu slibu si myslím, že je velmi pravděpodobné, že John není proaktivní o nic víc. Bude o Sherlocka bojovat, ale bude to souviset s něčím, o čem si myslí, že to Sherlock chce. Pohrouží se do manželství s Mary, přestože to nesnáší, protože ho o to Sherlock požádal, což ke konci čtvrté série povede k ještě větším problémům. Asi takhle:

  Dějová linie Sherlock JohnEpizoda Reichenbašský pád Znamení tříVelká chyba Zfingoval vlastní smrt a Johnovi to neřekl. Oženil se s Mary.Příčina chyby (Všimněte si té ironie) Řídil se hlavou (minimalizovat nebezpečí nájemných vrahů) místo  srdcem (John). Řídil se hlavou (zavázat se „stabilnímu“ partnerovi) místo srdcem  (Sherlock).Podílející se faktor Je přesvědčený, že do něj John není zamilovaný. Je přesvědčený, že do něj Sherlock není zamilovaný.Epizoda Prázdný pohřebák Poslední slibDůkaz, že protagonista se svou chybou není úplně spokojený Pokusil se o romantické znovushledání poté, co se choval  „sociopaticky“. Zdá se mu o Sherlockovi, zatímco spí vedle své manželky.Náhlé probuzení John truchlil, zaútočí na Sherlocka. Mary je lhářka, zastřelí Sherlocka.Napomenutí „Nechals mě truchlit.“ „Vybral sis ji.“Důležitý návrh John požádal Mary o ruku. Sherlock požádal Janine o ruku.Závazek, jejž návrh symbolizuje John se zaváže bezpečnému heteronormativnímu životnímu stylu. Sherlock se [údajně] zaváže své bezpečné osobnosti „sociopata“.Nejasnost způsobená závazkem John skutečně upřednostňuje Mary a Mary je jeho ideální partnerkou. Sherlock skutečně upřednostňuje být sám.Důsledek s dlouhodobým dopadem John potkal Mary. Sherlock se stává zločincem, je odkázaný na schovívavost vlády.Důležité tajemství objektu milostného zájmu John miluje Sherlocka nejvíc na světě, ale je přesvědčený, že  Sherlockova Velká chyba je důkazem, že ho Sherlock nemiluje stejným způsobem. Sherlock miluje Johna nejvíc na světě, ale je přesvědčený, že Johnova  Velká chyba je důkazem, že ho John nemiluje stejným způsobem.Zásadní vodítko ignorováno jako pouhé zbožné přání „Lhářka.“ „Podívejte, jak vám záleží na Johnu Watsonovi.“Důsledek mylného přesvědčení Sherlock „schvaluje“ Johnovo manželství. John se „udobří“ s Mary.Epizoda Znamení tří 4x01 a 4x02Polopravda Sherlock je přesvědčený, že ztrácí Johna i jejich společnou práci na  případech. John je přesvědčený, že ztrácí Sherlocka i jejich společnou práci na  případech.Zbabělý čin (Beznaděj) Sherlock Johnovi neřekne, co cítí. John Sherlockovi neřekne, co cítí.Role protagonistou přetrpěná na žádost jeho objektu milostného zájmu Plánuje svatbu (láska k Johnovi promítnutá do Mary). Zůstává s Mary (láska k Sherlockovi promítnutá do Mary).Důkaz pocitu neštěstí „Do boje.“ atd. ??Důkaz lásky Sherlockova naprostá oddanost Johnovi a závazek Johnově volbě Johnova naprostá oddanost Sherlockovi a závazek Sherlockově volběBolestný, neodvolatelný důsledek (Zničující cliffhanger) Mary je těhotná a John na Sherlocka nebude mít vůbec čas. ??Okamžik odhalení (okolo 75 %) John je do Sherlocka zamilovaný. Sherlock je do Johna zamilovaný.Vyrušení od Odhalení pokus o vraždu Sholta ??Citový dopad Odhalení Kdyby to Sherlock věděl, mohl Velké chybě zabránit. Kdyby to John věděl, mohl Velké chybě zabránit.Epizoda Poslední slib 4x03Počáteční reakce na Odhalení (Regrese) drogy + komedie s Janine („Lidské selhání.“) Deprese a vztek? Nedůvěra? („Proč je všechno vždycky moje chyba?!“)Spouštěč Krize (Nepřímý výsledek Regrese) Mary zastřelí Sherlocka. Maryina pomsta?[Neuvěřitelně romantické] Vykoupení z Velké chyby (okolo 25 %) skutečná smrt a skutečné zmrtvýchvstání kvůli Johnovi Explicitně Mary kvůli Sherlockovi zavrhne?Chybný úsudek Pokusil se ochránit Johnovo manželství, aniž by si o tom  s Johnem promluvil. ?? aniž by si o tom s Sherlockem promluvil.Oběť (pozn.: záměr důležitější než skutečné důsledky) Stává se zločincem (ztrácí domov, práci i Johna). ??Nadějné znamení skoro-vyznání lásky, letadlo se otočí skutečné vyznání lásky (Sherlock vysvětlí předchozí nedorozumění,  např. Irene?), kanonický JohnlockEpizoda 4x01 a 4x02 5x01 až 5x03  Sherlock se vypořádává s vnitřními démony, bojuje až do samého  vyvrcholení. John se vypořádává s vnitřními démony, bojuje až do samého vyvrcholení.Epizoda 4x03 5x04??Náprava Sherlock věří Johnovi i své lásce k němu navzdory velkému  racionálnímu důkazu. (Láska vítězí nade vším.) John věří svým přátelům a rodině?Rozuzlení Sherlock přemůže Moriartyho a jeho dlouhodobý plán díky Nápravě,  otevřeně přijme „srdce“. Odkazy na Reichenbašský  pád / Prázdný pohřebák nebo Velkou  hru? John přemůže homofobii/skrývání se, otevřeně oslaví vztah s  Sherlockem. Odkazy na Znamení tří / Poslední slib nebo Skandál v Belgravii?

John v podstatě není připravený převzít otěže, ačkoli se domnívám, že se o to v 4x03 pokusí a pokazí to, protože svým démonům ještě nečelí zpříma. [Pozn.: Tohle není úplná tabulka. Mám také spoustu paralel pro Velkou hru → Skandál v Belgravii a ještě víc pro Reichenbašský pád → Znamení tří. A nejspíš bych neměla dělat seznam paralel Studie v růžové → Studie v růžové, ačkoli bych klidně mohla. Události, ke kterým ještě nedošlo, jsou samozřejmě spekulativní.]

4x03 musí být v zásadě o tom, jak John Sherlocka zoufale miluje a všeho se pro něj vzdá, aniž by u něj došlo k potřebnému emočnímu vývoji (Johnova Krize), stejně jako byl Poslední slib o tom, jak Sherlock miluje Johna (Sherlockova Krize) – nejspíš stejně jako v Posledním slibu kvůli Maryině psychopatické majetnickosti vůči Johnovi. Až na to, že to Sherlock tentokrát nenechá nabrat tak špatný konec, protože je ve své dějové linii mnohem dál, než byl John v Posledním slibu. Myslím, že tam zrcadlení bude, ale že se bude vyvíjet pro jejich vztah mnohem pozitivněji (ačkoli mám i za to, že čtvrtá série bude opravdu mnohem temnější). Původně jsem si myslela, že by zaonačit, aby k Johnově Krizi a Sherlockovu Vyvrcholení došlo zároveň, šlo jenom obtížně, ale teď si myslím, že Johnova Krize bude pro Sherlocka poslední zkouškou, kterou když složí, dokončí tím svoji vývojovou linii. Nejjednodušší by bylo, kdyby byli něčím odděleni, např. pokud by to na Johna ušili á la Velká hra a byl by na útěku á la Reichenbašský pád, ale Sherlocka by opustil, aby ho ochránil. (Zní to povědomě? Hahaha… ha.)

Přestože v sobě Krize obecně zahrnuje nějaký druh regrese, myslím, že Johnovy činy budou svým způsobem nesmírně romantické. Jen se podívejte na Poslední slib: byl Sherlockovou Krizí, celou řadou jeho chyb, přesto v něm ale bylo zmrtvýchvstání v paměťovém paláci a scéna na ranveji. Tragické scény, ale přesto zcela jasně scény o hluboké lásce. V 4x03 toho očekávám mnohem víc, ale od Johna.

Jejich vztah je klíčovým záměrem celého seriálu i alfou a omegou vývoje Sherlockovy postavy. Proto všechno, co se stane s jakoukoli jinou postavou, musí tenhle vztah podpořit; buď to podnítí změnu (jako Mary ve Znamení tří nebo Moriarty v Reichenbašském pádu) nebo to bude reflektovat nějaký aspekt jejich vztahu. Takže ostatní postavy mohou zemřít nebo být „odhaleny“, ale pouze takovým způsobem, jaký tomuto vztahu pomůže se rozvinout. Proto já osobně pochybuji o mnohých z těch dramatičtějších „odhalujících“ teorií. A jak také můžete vidět, spousta toho, co jsme doteď dostali, je vážně, vážně velmi důležitá pro vývoj jak Johnovy tak i Sherlockovy postavy. Spousta je toho bolestivého, ale to proto, že oba mají vnitřní démony, které ještě nezačali řešit. No, ne dokud Strašlivá nevěsta Sherlockovi nezavdala pořádný kopanec správným směrem. Takže jak říkám, mimo toho, co už máme potvrzené, nevidím nic, co by mohlo být snový svět nebo paměťový palác.

.

Charakterizace a romance

Analýzou postav se moc zabývat nebudu, protože by ubírala na pointě, tak prosím vezměte na vědomí, že abyste mě snáze sledovali, používám zjednodušené popisy osobností. Je to samozřejmě značně komplexnější, než kam já mohu zajít, aniž by to moje tvrzení učinilo nejasným (ačkoli ne natolik, aby na něm ubíralo). Na začátku projdu některé základní koncepty vývojových linií postavy, protože ty budou pro pochopení struktury nezbytné (z Univerzity fikce od Janice Hardy):

Tužba či Potřeba: To, po čem postava v příběhu touží či co potřebuje

Hague tužbu popisuje jako touhu, které si postava je vědoma, kterou si přeje a kterou by mohla změnit, pokud by začala jednat, což ale postava nikdy neudělá. Potřeba je to, co jí zlepší život, ale o čem postava zatím netuší, že potřebuje. Nedokáže poznat, co jí „chybí“, ačkoli ví, že něco skutečně chybí, což ji činí nešťastnou.

[x]

Takže u Sherlocka máme Potřebu, kterou nerozpoznává: potřebu integrovat tělo a mysl ve snaze dosáhnout milujícího vztahu a zdravého životního stylu, spíše než potlačování podstatných částí svého fyzického a emočního já za účelem ochránit svou schopnost racionálního myšlení.

Zranění: Předešlé zranění či ublížení, které je současným nezhojeným zdrojem bolesti

Řekněme dosavadní příběh postavy? Něco špatného, co se stalo v protagonistově minulosti, co ho zasáhlo natolik silně, že ho to formovalo jako člověka, a co dodnes ovlivňuje jeho rozhodnutí i činy. To je motivace postavy.

[x]

Zranění může být obecné, jako výchova, nebo specifické, jako traumatický omyl. Autor zranění znát musí kvůli ucelenosti (nebo alespoň jeho původ), ale publiku, aby pochopilo, může být zranění prezentováno třeba v maličkých záblescích, dokud publikum nějaké vůbec dostane. V Sherlockově případě máme několik náznaků: historky Sebastiana Wilkese o tom, jak byl Sherlock na univerzitě neohrabaný a jak ho všichni nesnášeli, Mycroftovy narážky na jejich údajně osamělé dětství i na jeho vlastní vliv a vágní zmínky o Rudovousovi, údajně milovaném rodinném psu.

Přesvědčení: O čem je postava kvůli zranění přesvědčená. Jak to utváří její pohled na svět

Teď mluvíme o filtrování skrz úhly pohledu. Ať už se vašemu protagonistovi přihodilo cokoli, to, co ho utvářelo, bylo tak silné, že mu to vytvořilo celý názorový systém. A to je filtr, skrz který se protagonista dívá na svět. Jeho dřívější zkušenost (zranění) mu zkresluje pohled na jeho nynější život. Na základě tohoto přesvědčení a pod jeho vlivem se bude rozhodovat.

[x]

Tohle je jednoduché. Sherlock věří tomu, že „sentiment je chemická vada na straně poražených“. Emoce, a zejména milostné city, jsou destruktivní síla a přijmout je do života by zničilo Sherlockovy intelektuální vlohy a vystavilo ho riziku závažného utrpení, a ani by to za to pořádně nestálo. Sherlock pohlíží na zažívání jako na překážku v přemýšlení a celkově se tělesným potřebám vyhýbá, jak to jen jde. Podle všeho se také považuje za někoho, koho nemůže mít nikdo rád, jak je vidno z jeho překvapení, že se o něj Molly (nebo vůbec někdo) doopravdy zajímá.

Strach: Čeho se postava emočně děsí; nějaké opakované prožití bolesti ze zranění

Jinak řečeno „co je v sázce“. V mnoha vnitřních konfliktech je to ta obtížná část, protože ne vždy je jasné, co je v sázce. Tohle vám pomůže si ujasnit, co se protagonista bojí, že znovu zažije. Udělá cokoli, jen aby tomu zabránil.

[x]

Jami Gold pro nás má pár nápadů ohledně strachu v romanci:

Počkat… Naši silní hrdinové a hrdinky začínají tak, že žijí ve strachu? Jo. Možná se bojí, že jejich tajemství vypluje na povrch, možná se bojí, že ztratí kontrolu (často nad svými emocemi), možná se bojí odmítnutí. Všichni se něčeho bojíme a stejně tak i naše postavy.

[x]

Ehm. Sherlock se bojí, že ztratí kontrolu nad svými emocemi – čímž bude chybovat – a že ho výsměch a odmítnutí ostatních zraní:

SHERLOCK: Vždycky jsem si dokázal udržet odstup… (zase si lokne ze sklenice)… izolovat se od… pocitů. Ale jak vidíš…

(Zdvihne skleničku a zlostně se dívá na svou třesoucí se ruku.)

SHERLOCK: … tělo mě zrazuje. Zajímavé, že ano? Emoce. (Praští sklenicí o stůl.) Škrábanec na objektivu, vada na kráse.

[x]

Zajímavé, že použije slovo „emoce“, když podle kontextu mluví o tom, že pochybuje o vlastních smyslech. (Nápověda: je to záměrně.) Bojí se také, že ztratí pevnou kontrolu nad svým tělem a tělesnými funkcemi, že ho jeho tělo „zrazuje“. (Všimněte si, že tělesné potřeby jako hlad jsou v seriálu hojně používány jako metafory pro sexuální přitažlivost, takže tady jde zhruba o totéž.) Což vede k rozvoji jeho Identity.

Identita: Falešné já, které postava prezentuje světu. Emoční zbroj, která chrání před strachem, vytvořena přesvědčením, jež vzniklo ze zranění

Tady začíná ta pravá zábava. Identita postavy (sic) je to, co postava chce, aby všichni viděli. (…) Je to zeď, kterou si postava vystavěla, aby ostatním zabránila vidět její skutečné já, toho, komu bylo tak dávno ublíženo a kdo onu bolest pořád cítí. Jak se postava prezentuje světu.

[x]

Sherlock si staví fasádu samozvaného „vysoce funkčního sociopata“. Sobě i světu tvrdí, že nemá žádné emoce, které by se daly zmanipulovat či zranit, a že má nad svým tělem naprostou kontrolu. Je jeden velký chytrý mozek a zbytek je „jenom transport“. Všimněte si, že postava často věří, že Identita je její pravé já, přestože tomu tak není. Tady je pro nás u vývojové linie jeho postavy výchozí bod. Pamatujte, že Sherlockovým problémem je nějaká potřeba, proto se s nedostatkem vypořádává pomocí drog, včetně nikotinu.

Podstata: Co leží pod vší tou emoční zbrojí. Skutečné já

A dostáváme se k cílové čáře vývojové linie postavy. Tohle je ten člověk, jakým postava doopravdy je nebo si přeje být. Díky všemu, co zažije během příběhu, přijde na to, kým je. Na konci pak učiní rozhodnutí / uvědomí si to / postupně to akceptuje a jedná takovým způsobem, jaký jí umožní vyhrát. (Přijetí své podstaty postavě často umožní uvědomit si onen dílek zápletky potřebný k tomu, aby postava ve vyvrcholení zvítězila, takže tahle část je úzce spojená s dějovou linií.)

[x]

A tady máme cíl naší vývojové linie. Pro Sherlocka je to hluboce citový muž, který je nejenom schopen lásky, ale je také schopen bezpečně sjednotit svou mysl s onou nepořádnou součástí lidství: láskou, sexem, hladem apod.[1] Ještě k tomu nedošlo – nejsme ještě na konci –, ale na konci své linie se naučí akceptovat svou Podstatu a odmítne Identitu, aniž by zničil svou schopnost „ryzího chladného rozumu“, což bude pravděpodobně klíčové k porážce Moriartyho.

Dopídit se Sherlockovy vývojové linie je ovšem snadné. Když po někom budete chtít, aby v tomhle seriálu popsal vývojovou linii nějaké postavy, vybere si pravděpodobně právě Sherlockovu. Pro případ, že bychom nedávali pozor, nám seriál pořád vtlouká do hlavy:

LESTRADE: A protože Sherlock Holmes je ohromný člověk. A myslím, že jednoho dne, když budeme mít opravdu velké štěstí, by mohl být i dobrý člověk.

[x]

Lidé mají totiž tendenci na Sherlocka pohlížet jako na součást dlouhodobé vývojové linie a na Johna jako na víceméně statickou postavu. A to je chyba. Ta rafinovanější vývojová linie je ta Johnova, což není překvapivé vzhledem k tomu, že je silně spojena s dosti mlhavou milostnou linií, nicméně rozhodně přítomna je. A také být musí, jinak by to nebyla romance.

Jedním z důvodů, proč je Johnova linie mnohem obtížnější, je to, že zatímco Sherlockova linie je jejich láskou poháněna, Johnova je jí definována. Odeberte romanci a ona láska ztratí jednu dimenzi – všechno to napětí, nedorozumění a nedůvěra bez romantické přitažlivosti nedává smysl. Kromě toho, že je Johnova linie zamlžená takovým milostným rozptylováním jako jsou Irene a Mary (a občas Molly), ji také komplikuje deprese (po Johnově propuštění z armády a po Sherlockově smrti) stejně jako používání metaforických zástupců jako je „tradice“, které technicky vzato nejsou v rozporu s jeho Podstatou, ale přesto reprezentují jeho Identitu.

Johnova Potřeba/Tužba

John má ve své linii dva aspekty: svou Potřebu dobrodružství a užitku a svou Tužbu po Sherlockovi. Potřeba je adresována mnohem otevřeněji (Studie v růžové):

M: Vaše terapeutka si myslí, že je to post-traumatická stresová porucha. Myslí si, že vás pronásledují vzpomínky na vaši službu v armádě.

(John sebou skoro trhne, když na něj muž přesně chrlí tahle fakta. Pohled upírá před sebe a ve tváři mu několikrát zacuká.)

JOHN (naštvaný a rozrušený): Kdo sakra jste? Jak to víte?

M: Vyhoďte ji. Pochopila to špatně. Právě teď jste ve stresu a vaše ruka je dokonale jistá.

(John se na okamžik podívá dolů na svou ruku, pak zase zírá před sebe, obličej má napjatý a snaží se udržet svůj hněv na uzdě.)

M: Nejste pronásledovaný válkou, doktore Watsone… stýská se vám po ní.

[x]

V tom samém rozhovoru, odkaz na jeho Tužbu:

M: V jakém vztahu jste se Sherlockem Holmesem?

JOHN: V žádném. Stěží ho znám. Potkal jsem ho…

(Zamyšleně se podívá stranou, pak vypadá překvapeně, jako by si doteď neuvědomil, jak málo času uběhlo.)

JOHN: … včera.

M: A už jste se k sobě nastěhovali a řešíte spolu zločiny. Máme na konci týdne očekávat svatební oznámení?

[x]

Mycroft (kterého hraje jeden z tvůrců seriálu) má Johna rozhodně prokouknutého. Tyhle poznámky dále podporuje rozhovor u Angela, během něhož se John až tuze zajímá o Sherlockův milostný život, i konec epizody:

SHERLOCK: Jsi v pořádku?

JOHN: Ano, jasně že jsem v pořádku.

SHERLOCK: No právě jsi zabil člověka.

JOHN: Ano…

(Odmlčí se. Sherlock ho pořád pozorně sleduje.)

JOHN: Ale nebyl to moc hodný člověk.

(…)

SHERLOCK: Večeře?

JOHN: Umírám hlady.

[x]

Jestli si říkáte, proč tyhle specifické citace označuji za romantické, tady je Skandál v Belgravii, který mnoho diváků mylně uvedl v přesvědčení, že jde o milostný příběh mezi Sherlockem a Irene:

SHERLOCK: Jste velmi klidná.

(Irene se na něj bezvýrazně podívá.)

SHERLOCK: Vaše past právě někoho zabila.

IRENE: Jinak by on zabil mě. Byla to předem naplánovaná sebeobrana.

[x]

Všimněte si, že Irene v tomto srovnání prohrála; John chránil Sherlocka před sériovým vrahem a způsobenou smrt přejde jako nutnost. Čekal, Sherlockými slovy, „dokud [Sherlock] nebyl v bezprostředním nebezpečí, takže má silné morální zásady.“ Zatímco Irene smrt člověka zabitého jejím zařízením přejde, protože z ní těžila ona. Co záleží na tom, že to John byl ten v bezprostředním nebezpečí.[2] To ona také používá „večeři“ jako metaforu pro romantický/sexuální zájem:

IRENE: „Dobré ráno.“ „Líbí se mi vaše směšná čepice.“ „Dnes večer je mi smutno. Zajdeme na večeři.“ …

(John se na ni polekaně podívá.)

IRENE: … „Ve zprávách vypadáte rajcovně. Zajdeme na večeři.“ „Nemám hlad, zajdeme na večeři.“

[x]

Což se Johnovi nelíbí:

JOHN: Vy jste… flirtovala s Sherlockem Holmesem?

[x]

Johnovo Zranění

Pokročíme dál. Johnovo Zranění je jeho propuštění z armády, jež jeho život připravilo o smysl a mohlo ho stát i lásku (na Sholtovi mu zjevně hluboce záleží), a také jeho rodinná historie, zvláště s jeho sestrou Harry, kterou podle všeho považuje za emočně nedůvěryhodnou:

MIKE: Harry nemůže pomoct?

JOHN (sarkasticky): Jo, to určitě!

[x]

A:

MARY: Co Harry?

JOHN: Ne. Neukázala se.

MARY: Miláčku, to mě mrzí.

JOHN: Asi to bylo k ničemu, zvát ji. A stejně, pití zadarmo – to by nedopadlo dobře.

[x]

John lidem zcela zjevně se svými emocemi nedůvěřuje snadno:

JOHN (ukazuje na blok, co má Ella na klíně): Právě jste napsala „stále problémy s důvěrou“.

ELLA: A vy čtete moje poznámky vzhůru nohama. Chápete, co tím myslím?

[x]

Johnovo Přesvědčení

Jeho Přesvědčení tedy je, že lidé jsou emočně nedůvěryhodní, a když jim dáte příležitost, tak vás zklamou, a že otevřít se emočně znamená velký risk s malým ziskem. Jeho Strach je dvojí: bojí se toho, že by byl k ničemu (jako když ho propustili z armády nebo když ho Sherlock vynechal z nebezpečných případů), a bojí se být citově zranitelný. Jeho Identita se tudíž za každou cenu vyhýbá tomu, že by se emočně otevřel, a to až do té míry, že vysloveně lže.

ELLA: Jak vám jde blog?

JOHN: Jo, dobře. (Nešikovně si odkašle.) Moc dobře.

ELLA: Nenapsal jste ani slovo, že ne?

[x]

Johnova Identita

John ve své Identitě říká to, co je potřeba, aby se vyhnul konfliktu a nechtěné pozornosti, a tudíž vypadá, že je citově zainteresovaný, přestože není, a udržuje si přetvářku heterosexuality (nikdy explicitní), protože tak je to emočně bezpečnější. Například víme, že Sherlock četl básničky, co John psal svým přítelkyním, ale také víme, že John není jako přítel vůbec pozorný – až do té míry, že si ve Skandálu v Belgravii splete své dvě poslední přítelkyně. Očividně do své poezie srdce nedával, ale stejně ji napsal. Jeho přítelkyně slouží spíš jako zástěrka jeho vztahu s Sherlockem než jako objekty vážného milostného zájmu. Jeho Identitě se také nedaří následovat to, co doopravdy potřebuje – dobrodružství –, ačkoli dobrodružství nechá, aby přišlo za ním.

Johnova Podstata

A konečně Johnova Podstata je do hloubky spojená s Sherlockem, jak citově, tak fyzicky. John aktivně následuje jak dobrodružství, které mu Sherlock poskytuje, tak blízký vztah: čím blíž se dostane k Podstatě, tím příměji se pokouší o sblížení – od toho, kdy Sherlocka ve Slepém bankéři opravil z „přítele“ na „kolegu“ (Identita), po to, kdy ho ve Znamení tří přímo nazval jedním ze „dvou lidí, které miluju a na kterých mi záleží nejvíc na světě“ (převážně Podstata). Celá linie od Identity po Podstatu neskončí tak, že John bude otevřený všem, ale musí dojít k vytvoření emoční intimity mezi ním a Sherlockem, John musí být otevřeně (ačkoli ne výrazně) bisexuální a obecně musí o trochu méně potlačovat svou přirozenost. Také to znamená, že bude muset akceptovat, že závislost na dobrodružství je prostě součástí jeho osobnosti.

Ve Studii v růžové se ho Sherlock zeptá, jestli viděl hodně zranění a násilných smrtí a potíží. Johnova odpověď je přiměřená jeho Identitě:

JOHN (potichu): Samozřejmě, ano. Dost na celý život. Až příliš.

[x]

Pak se na Sherlockovo pobídnutí přizná ke své Podstatě.

SHERLOCK: Chceš vidět nějaké další?

JOHN (vášnivě): Bože, ano.

[x]

Přestože je kontext dost zavádějící, Sherlock má technicky vzato pravdu, když řekne: „Mimořádně tě přitahují nebezpečné situace a lidé.“ Johnův ideální životní styl je fyzicky nebezpečný. Na co Sherlock nepoukáže (protože by mu to samozřejmě zabránilo udobřit si Mary), je to, že John mimo to potřebuje také emoční bezpečí. Potřebuje lidi, kterým může věřit, kteří mu řeknou pravdu spíš, než aby ho chovali v bavlnce. A třebaže s tím měl Sherlock v minulosti problémy, prošel si také velmi důkladnou emoční vývojovou linií, jež tyto problémy řeší. Mary by na druhou stranu raději zabila Sherlocka, než aby Johnovi řekla pravdu o tom, kdo je. A když mu předá flash disk, který údajně obsahuje detaily o její minulosti, snaží se ho zmanipulovat, aby ho nečetl. Mary nezajímá, jestli John bude znát její pravé já (což jak za minutku uvidíme, je velmi důležité, i mimo kontext Johnova Strachu).

Strach a Fatální vady

Není překvapivé, že vady, které mají základ v Identitě a které naše protagonisty často dostávají do potíží, jsou založené na jejich Strachu. V Sherlockově případě je to strach ze zranitelnosti a ztráty svých schopností. Jeho Fatální vada je tedy to, že do své inteligence vkládá až příliš sebeúcty: zadržuje informace, jen aby se předvedl, nedůvěřuje Johnovým projevům náklonnosti ve chvílích, kdy jeho genialita absentuje, a chce, aby „všechno bylo chytré“.

Johnova Fatální vada je jeho neschopnost přímé komunikace (kvůli strachu z odmítnutí), jeho až příliš rafinované emoční manévry, které jdou úplně mimo Sherlocka a vedou k podobným situacím, jako když se Sherlock uprostřed emocionální zpovědi zvedne a odejde, protože má za to, že John jenom mluví o Mary[3]. Jeho vývojová linie se tedy neváže k ději mystery, ale k romanci. A skončí tedy tehdy, až John bude ve spokojeném a otevřeném milostném vztahu s Sherlockem a už nebude předstírat, že ho zajímají děti a penze a podobně, a nebude už také předstírat, že není až po uši zamilovaný do šílence. Není divu, že Johnova linie tolika lidem ujde; museli by nejprve zaregistrovat samotný milostný příběh. Všimněte si, že Sherlockova vlastní Identita, přestože je v konečném důsledku překážkou ve vyřešení jeho problému s Moriartym, je také překážkou romantickou a posiluje Johnův Strach. Přirozeně.

Je v tom určitá poetická ironie: ten, který vidí skrz všechno, je slepý ke své vlastní lsti a ten, který dokáže čelit démonickému psu a ruka se mu ani nezachvěje, se bojí pohlédnout do očí lásce.

Charakterizace a romance

Identita a Podstata jsou ve skutečnosti základem dobrého milostného příběhu. Jami Gold říká (slova v závorkách jsem přidala já):

Postava by se měla zamilovat ne proto, že to děj vyžaduje, ale protože druhá postava vidí za masku (Identita), kterou ukazuje světu, a akceptuje/miluje ji proto, jaká doopravdy je (Podstata).

A platí to i obráceně. Postava se zamiluje do potenciálu, který v druhé postavě vidí. Ví, kým se druhá postava může stát, a zamiluje se do toho člověka, přestože jím druhá postava ještě není.

Jinými slovy, pokud si postavy rozumějí na úrovni své vnitřní „podstaty“, budou se zdát stvořené jedna pro druhou, dokonce až předurčené jedna pro druhou. A ono hluboké porozumění je motivuje k navázání vztahu.

[x]

Jediný člověk, o kterém víme, že Sherlocka miluje takového, jaký opravdu je, ať už je dětinský, nevrlý a zranitelný či nestálý, důvtipný a geniální, je John[4]. Irene zesměšňuje jeho zranitelnost a Molly nemá ráda jeho jízlivý smysl pro humor, a když se Sherlock vrátí ke drogám, zfackuje ho za to. Podobně je také Sherlock tím jediným člověkem, který vidí přímo do skutečného Johna – a dedukuje ho – a také ho pro něj samého miluje. V kontrastu s tím se Mary Johnovi vysmívá, když se John vydá za dobrodružstvím sám, a vůbec nerespektuje jeho úsudek.

Jak takovou lásku a oddanost znázorníme, když to jedna nebo obě postavy popírají či když dokonce záměrně skrývají své city?

Jak jsem už zmínila, hodně ze zápasu, jímž postava prochází, se může odehrávat na podvědomé úrovni. Tak jak teda kruci znázorníme tohle spojení mezi podstatami našeho páru? Jednoduše.

Postavy by se měly sblížit (intimita/milostná scéna/atd.) poté, co emočně zariskovaly – bezděčně ukázaly svou podstatu.

Poté, co se zase schovaly za své brnění, by mezi nimi mělo docházet k více konfliktům a hádkám.

[x]

Ve Velké hře se John nabídne za Sherlocka položit život a Sherlock odkryje karty – koktá, jestli je John „v pořádku“. Společně se rozhodnou zemřít, pokud to bude nutné a zastaví to Moriartyho. Následující epizoda je jak jedna velká manželská idylka. Snídají spolu, pořádají spolu vánoční večírek a tak dál. Sherlock Johnovi hraje na housle. Stěžuje si, že ho John na Vánoce nechá samotného. Johnova vlastní přítelkyně prohlásí, že je lepším přítelem Sherlockovi než jí. V Psech baskervillských Sherlock připustí, že John je jeho jediný kamarád, a oba se udobří. A vydrží jim to i poté, co John zjistí, že ho v laboratoři zamkl Sherlock. V oné mnoho očerňované scéně v Prázdném pohřebáku Sherlock obnaží sebe sama a prosí Johna o odpuštění. Jakmile se mu jej dostane, prozradí, že lhal, že bombu neumí vypnout[5], ale jeho omluva byla skutečná. John se na oplátku ukáže jako někdo, kdo dokáže ocenit Sherlockův černý smysl pro humor i jeho ochotu zatlačit Johna do situace, v níž musí upřímně konfrontovat své city. Je to naprosto nevhodné a rozhodně to není žádným modelem jejich eventuálního vztahu, ale je to přesně to, co John potají chtěl, protože ještě není připravený na přímou komunikaci a není na ni připravený ani Sherlock. V této chvíli jeden druhému poodkryli svou Podstatu, takže následuje usmíření. Definitivně se nejedná o Podstatu úplnou a pro to, že jsme ještě nebyli svědky „náležitého shledání“, existuje velmi dobrý důvod: ještě nejsme ani u Krize, natož u Vyvrcholení, dokonce ani u Středu jejich milostného příběhu. K tomu se ještě dostanu. To, že John připustí, že je Sherlock jedním ze dvou lidí, které „miluje a na kterých mu záleží nejvíc na světě“, vede k tomu, že Sherlock v zásadě obětuje svoji práci, aby zajistil, že Johnova svatba bude co největší úspěch.

A na druhé straně to, že se Sherlock v Psech baskervillských vysmívá vlastním emocím, vede k hádce a to, že si John v Reichenbašském pádu stěžuje, jak ho popsali v novinách, a že odmítá vyslovit, co k Sherlockovi cítí, zase Sherlocka utvrdí v přesvědčení, že nechat Johna pozadu je dobrý nápad (zatímco Sherlockovo rozhodnutí nechat ho pozadu Johna navzdory jeho citům po právu rozzuří). A stejně tak Johnovo rozhodnutí ignorovat city k Sherlockovi a oženit se s Mary (a Sherlockovo rozhodnutí nečelit svým citům k Johnovi) vede Sherlocka k návratu k drogám i své masce „sociopata“ a způsobí v jejich vztahu rozkol. John se dožaduje vědět, proč Sherlock místo návratu k drogám nepřišel za ním, ale zároveň se také snaží skrýt vlastní nespokojenost se svým novým domáckým životním stylem, což vede k dalším neshodám s Sherlockem:

JOHN: Jestli jsi do toho zase nějak spadnul, mohl jsi mi zavolat, mohl sis se mnou promluvit.

SHERLOCK: Prosím tě, uklidni se. Všechno je to kvůli případu.

(Mary, která Billovi pořád obvazuje předloktí, zakroutí hlavou.)

JOHN: Pří- Pro jaký případ je potřeba, abys tohle dělal?

SHERLOCK: Stejně tak bych se mohl ptát já tebe, proč jsi začal jezdit do práce na kole.

JOHN (kroutí hlavou): Ne. Tuhle hru nehrajeme.

[x]

Tak jak do těch romantických narážek Identita/Podstata zapadají John a Mary? Stručná odpověď: jako protagonista a jeho falešná romantická hrdinka. Když Sherlock v Posledním slibu řekne, že Johna „přitahují nebezpečné situace a lidé“, a hned nato řekne, že to proto si vybral Mary, snaží se nás tím svézt ze stopy. „Máš to rád,“ prohlásí Mary. Jenže to Johnovy touhy až příliš zjednodušuje a vůbec to není to, co jsme viděli. Co jsme viděli, bylo, jak si John v Prázdném pohřebáku vybral Mary, aby tak naplnil svou Identitu a zavrhl svou na adrenalinu závislou, černým humorem obdařenou (a do Sherlocka zamilovanou) Podstatu, zosobněnou Sherlockem a Sherlockovou smrtí. Zatímco Maryina osobnost je možná pronikavá a se smyslem pro černý humor, co se však její role týče, zosobňuje Mary tradici: heterosexualitu, manželku a 2,5 dětí v domě na předměstí, žádost o ruku v nóbl restauraci i nudnou práci, ve které se potkali. Jinými slovy někoho, kdo nejspíš nezfinguje vlastní smrt ani nebude mít žádné kostlivce ve skříni. „Ale ona taková být neměla.“ Je to odpověď jak na ztrátu všeho, co kdy v Sherlockovi chtěl mít, tak na Sherlockovu předstíranou smrt (a na jeho kousek ve vagonu metra), která potvrdila Johnovu obavu, že Sherlock není schopen pravé lásky ani náklonosti nebo alespoň že není schopen mít vztah. Mary je Johnova ztělesněná Identita a jeho temné zrcadlo, stejně jako je Moriarty těmi Sherlockovými. Pro případ, že bychom byli v pokušení myslet si něco jiného – seriál je plný úmyslně klamného navádění –, nám Znamení tří ukazuje, jak se Mary dožaduje tradice, přestože je to Johnovi nepříjemné:

(John ukáže na obrazovku.)

JOHN: Musí to na té pozvánce být?

MARY: Je to tvoje jméno.

(Jsou spolu s Johnem a Sherlockem v obýváku v 221B a dívají se na laptop.)

MARY: Je to tradice.

SHERLOCK (zároveň): Je to vtipné.

(John se otočí na Sherlocka a Mary potlačuje úsměv.)

[x]

Zatímco Sherlock zjevně tradicím nefandí:

SHERLOCK (v rychlém sledu): No, nejsou to skutečné telegramy. Jenom jim tak říkáme. Netuším proč. Svatební tradice.

(Zvedne první kartičku.)

SHERLOCK (sarkasticky): … protože těch už tak očividně nemáme až dost.

[x]

Mary se k Johnovi chová poměrně blahosklonně. Považuje ho za neschopného zvládnout pravdu a jeho práci s Sherlockem – práci, která je pro jeho pocit vlastního užitku elementární – bere jako dětinskou hru na dobrodružství. Něco, co je „roztomilé“, když se jí to neplete do cesty, ale iritující, když to (zdánlivě) vede k tomu, že John prahne po Sherlockově společnosti víc než po její. Mary zcela zjevně Johna podceňuje. A zatímco Sherlock Johnovu domýšlivost obdivuje a pohlíží na něj jako na toho nejúžasnějšího člověka na Zemi – ať už životy zachraňuje se zbraní (Studie v růžové) či medicínou (Znamení tří) –, Mary se tomu, co vidí jako pýchu, ušklíbá (Poslední slib).

John Mary miloval, ale zamiloval se do iluze: do zdravotní sestry, která mu – způsobem, o jakém nic nevíme – byla oporou v jeho zármutku, škádlila ho pro jeho vztah k Sherlockovi, ale zároveň jej otevřeně podporovala, a která by mu před očima nikdy nezfingovala vlastní sebevraždu. Tradiční a emočně normální, až na její podporování jeho podivného koníčku a šíleného nejlepšího přítele – přesně to, co si John myslel, že potřebuje. Byla to jeho Identita, se špetkou Podstaty. Nebylo to naprosté štěstí, což on ani nikdy nečekal, ale bylo to stabilní. Byl to život takový, jak ho John očekával, že bude pokračovat nehledě na to, co se stane s nestálým a často obtížně čitelným Sherlockem. Pak se vezmou a ona se k jeho vztahu s Sherlockem začne chovat pohrdavě, podrývá důležitost postavení Johnova nejlepšího přítele a snaží se potlačit, co zbylo z jeho Podstaty (pokud se to netýká jí samotné), a potom se o ní ještě provalí, že je nájemná vražedkyně a lhářka – v zásadě přesný opak toho, o čem si myslel, že si bere. Mary mu řekne, že to je to, co „má rád“, jeho Podstata, jenže když se spolu „usmíří“, ze všeho, co John řekne, vyplývá, že s její minulostí ani s tím, kdo skutečně je, nechce mít nic společného. John chce zpátky její Identitu/masku a symbol její Podstaty (flash disk) doslova zahodí do ohně a spálí. I jeho požadavky na nějaké odškodnění (pojmenování dítěte a že sekat trávu bude ona) jsou čistě pro Identitu.

Jinými slovy, John Mary miloval pouze pro to, čím se zdála být, pro masku, kterou nosila, ne pro to, kým skutečně byla. A úporně se snaží, aby si tu masku zase nasadila. Neříkám, že John mluvil pravdu, když jí „odpustil“, jen že jediný způsob, jak ji mohl snést, bylo předstírat, že její pravé já není skutečné. Nemáme žádný důkaz, že se navzájem hluboce milují, a to i kdyby jejich usmíření bylo skutečné. I kdyby Mary Sherlocka nikdy nezastřelila, ani kdyby se neukázalo, že je nájemná vražedkyně, pořád by se k sobě nehodili.

Pravdou je, že tohle je vlastně perfektní příklad, jak správně napsat milostný trojúhelník. Jami Gold:

Jeden fascinující kousek, o který se Michael podělil, bylo to, jak udělat milostný trojúhelník. Nikdy jsem je moc nemusela, protože hrdinka (obyčejně) může působit přelétavě, že se nedokáže rozhodnout, a/nebo hloupě, že ji přitahuje ten „špatný“ chlap.

Michael upozornil na to, že jeden člen trojúhelníku by mohl být dokonalým protějškem pro hrdinčinu masku a druhý pro její podstatu. Oba hrdinové by tak pro ni byli jistým způsobem perfektní (a tedy by se předešlo tomu faktoru hlouposti), ale jenom jeden by viděl její pravé já. Bingo. To je ten, s kým by měla skončit, pokud dokončí svou cestu.

[x]

A jestli vám to vrtá hlavou, ano, tohle mimo dalšího (ahoj, dámo v nesnázích) dělá z Johna hrdinku (tak trochu) milostného příběhu. Což z Johna dělá hlavního protagonistu. A to by vzhledem ke struktuře seriálu nemělo být nijak zvláště překvapivé. Nebo i vzhledem k faktu, že kromě druhého protagonisty jenom John měl kdy skutečný objekt milostného zájmu (zásluhy za tenhle postřeh jdou mild-lunacy). Nebo vzhledem k faktu, že Sherlockova linie postupuje rychleji než Johnova (jako Lizzie a pan Darcy v Pýše a předsudku: než její linie mohla pokročit tak daleko, aby mohli být spolu, musel se nejdříve on vypořádat se svými problémy. Protože to on je objekt milostného zájmu a ona je protagonistka.)

.

Struktura a linie

Většina západních příběhů sleduje stejnou strukturu. Představíte svou postavu, pak představíte zápletku příběhu, pak se přesunete přes „prostředek“, který se střídavě posouvá vpřed a zase zpomaluje, dokud se nedostanete k vyvrcholení a nakonec rozřešení. Děj samotný je Vnější cesta. Většina dobrých příběhů má nicméně navíc ještě Vnitřní cestu nebo vývojovou linii postavy. A ta se k Vnější cestě může vázat následovně (znovu od Jami Gold):

[x]

Mírně jsem to upravila, přidala alternativní termíny a převedla jsem čísla stránek/kapitol na epizody (což si vyžádalo zaokrouhlování), ale jinak je to vypočítáno přesně tak jako originál. Zábavný úkol na doma: zkuste, jestli se vám to podaří zařadit do Sherlockovy Moriartyho linie tak, jak jsme ji zatím v seriálu viděli. Linii jsem už přidala v celé své délce, takže vám napoví, ve které epizodě hledat, ale měly by stačit i popisy samotné. Když to vzdáte, můžete se podívat na moji verzi tady nebo čtěte dál, kde linie popisuji ve větším detailu.

Romance se drží stejného vzorce, jen jsou mnohem komplexnější (text v závorkách můj):

V milostném příběhu máme vnější (dějovou) linii, vnitřní (vývojovou) linii hrdinovu, vnitřní (vývojovou) linii hrdinovu/hrdinčinu a linii romance – jak se během příběhu vyvíjí jejich vztah.

[x]

Zní to povědomě? Už jsme mluvili o našich dvou vnitřních liniích (vývoj postavy z Identity do Podstaty), máme také ale i Děj a Romanci. Je to do jisté míry zjednodušené tím, že tyto čtyři linie sjednocujeme do jednoho celku (přestože samostatné linie stále existují). Vezměte si tohle schéma osnování milostného románu od Jami Gold:

[x]

Z Wikipedie:

Úder je načasování a spád filmu či hry. (…) V kontextu načasování u filmu se úder vztahuje na událost, rozhodnutí či objev, který změní způsob, jakým protagonista/protagonistka sleduje svůj cíl.

(…)

Údery jsou specifické, uvážené a oddělené tak, aby vytvořily tempo, jakým se příběh bude ubírat kupředu. Nerovnoměrné nebo nevyzpytatelné údery publikum snadno vycítí. Nerovnoměrné údery jsou ty nejnevýraznější a někdy i nejnudnější části filmu. Nevyzpytatelné údery publikum zase zbytečně šokují.

Výše uvedené schéma bylo vytvořeno pro milostný román – já jen převedla kapitoly na epizody –, drží se ovšem stejných základních pravidel udávání tempa. Ne všechny příběhy obsahují všechny zde uvedené údery, ale tyto údery jsou standardem pro průměrný západní román či film, co pracuje se strukturou tří dějství nebo podobnými variantami. Tři hlavní údery v prostředku příběhu jsou Konec začátku, Střed a Krize. Nazývají se různě v závislosti na tom, jaký druh příběhu vyprávíte a s kým mluvíte, jejich funkce je ovšem vždy přibližně totožná: poskytují dobře ubíhající napětí a plynulý posun mezi chytlavým úvodem a vzrušujícím rozuzlením. Larry Brooks jim říká „tři stanové tyčky“ dobrého příběhu, protože bez všech tří by se příběh mohl zhroutit[6]. Když si vyhledáte například heslo „hrdinova linie“, najdete schémata, co vám řeknou to samé jen jinými slovy. Všechny údery zmíněné výše jsou normou pro jakýkoli druh příběhu; výhradně „milostná“ je pouze jejich funkce vzhledem k ústřednímu vztahu (ve sloupci „Popis“). Zase jsem vypsala linii celou – ano, liší se –, jestli si ji chcete zkusit „vyplnit“. Moje verze je tady nebo ji najdete podrobněji vysvětlenou níže.

U většiny milostných příběhů je tohle všechno naprosto jasné: na hřbetu knihy je koneckonců slovo „romance“ nejspíš rovnou vytištěné, tak proč to skrývat? Nicméně v případě Sherlocka máme na povrchu pouze velmi jasnou vnější dějovou linii (Moriarty) a Sherlockovu vnitřní cestu. Pod tím se nachází mlhavá vnější milostná linie a vnitřní cesta Johnova. V mnoha ohledech jsou i ty dost na povrchu, ale stačí pár zavádějících replik a hráčů i odmítání romanci přímo adresovat a publikum je svedeno ze stopy. Jinými slovy se jedná o mystery romanci, u které ale slovo „romance“ přelepili, aby nebylo vidět. A která má také dějovou (mystery) linii o čtyři epizody kratší než milostnou linii. Parchanti prohnaný. Na druhé straně ovšem tohle oddělení vnějších linií poskytuje jednu výhodu (pro analýzu): nemůžeme předstírat, že milostná linie neexistuje, tím, že bychom ji začlenili do děje mystery: neodehrávají se současně.

Zpět k Jami Gold:

Mnoho milostných příběhů je koncipováno tak, že hrdina a hrdinka chtějí „vyhrát“; tím zřejmým cílem je získání děvčete či chlapce. Do čeho se Michael nepouštěl – protože není přes romance (Zatím. Jestli ho budeme zvát na dostatek schůzek RWA, možná ho obrátíme. Ha.) – je to, že mnoho těchto podžánrů má navíc další vnější cíl založený na ne-romantickém vnějším konfliktu. Napínavé milostné příběhy v sobě můžou mít element „unikni záporákovi“ a paranormální zase často mají „zastav záporáka“.

V kontrastu s tím je vnitřní cesta postavy to, jak se postava během příběhu přemění. Typický případ je, když postava začíná tak, že nějakým způsobem žije ve strachu, a jestliže uspěje, bude na konci žít odvážně. Neviditelnou cílovou čárou této cesty by pak bylo, že se postavě dostane hluboké tužby či potřeby (které si ani nemusí být vědoma).

Takže máme vnější (mystery žánr) cíl, kde Sherlock porazí Moriartyho, s dalším „skrytým“ vnějším cílem, kdy John získá Sherlocka. Vnitřní cíle jsou Sherlockův vývoj v „dobrého člověka“, který je otevřený lásce (především lásce Johnově), aniž by tím znehodnotil své intelektuální schopnosti, a Johnův vývoj v muže žijícího na adrenalinu závislý, otevřeně bisexuální a emočně stabilní život s Sherlockem. Jak ukazuje následující graf, jsme zhruba v 75 % prvního a maličko za půlkou druhého.

[x]

Spíš než bych vám ukázala křivku, která by znázorňovala akci (růst k vyvrcholení, pak pád – jak je typické pro většinu grafů „dějových linií“), jsem se rozhodla znázornit vývojové linie postav jako funkci závislosti dějových bodů na čase. Fialová linie je Sherlockova, protože je svázána s dějem, a červená Johnova, pro romanci. Křivky reprezentují jejich vývoj od Identity (krajní body) směrem k Podstatě (střed) včetně hlavních zádrhelů a bublinové ukazatele značí spolu související údery jednotlivých linií. Rozhodla jsem se neoznačit kritické body – ačkoli můžete vidět, jaký mají na vývojové linie důsledek –, jelikož jsou méně důležité a zbytečně by graf zaplnily. Zase platí: fialová::děj::Sherlock a červená::romance::John. Když se podíváte pozorněji, uvidíte, že dějové linie se navzájem ovlivňují, protože dějový bod z jedné linie může podnítit kritický bod z druhé linie (například).

Oproti originální verzi, ve které se původně tyto dvě linie překrývaly, jsem tento graf editovala. Myslela jsem, že jejich vzájemná interakce bude zřetelnější, pokud budou naproti sobě. Tato nová verze se mi nicméně líbí zejména proto, že ilustruje jedno tvrzení ze sekce věnované vývojovým liniím postav: že čím víc žijí postavy ve své „Identitě“, tím víc jejich vztah trpí. Představte si mezeru mezi liniemi jako „emoční vzdálenost“. Není to o tom, jak moc jeden druhého milují, ale o stavu jejich vztahu (toto by nezasvěcený mohl interpretovat jako láska/nedostatek lásky). Jde o intimitu a útěchu a komunikaci. A můžete jasně vidět, jak kolísá v závislosti na událostech a reakcích na ně – celkově dochází k růstu vývoje, ale je zde mnoho (čím dál extrémnějších, tj. dramatických) zádrhelů. Jakmile budou žít plně ve svých Podstatách, budou spolu v oddaném milostném vztahu. Ne proto, že by milostné vztahy byly z podstaty intimnější, ale protože v něm oba chtějí být, takže jakmile budou naprosto upřímní, bude jenom dávat smysl, aby i dostali, co chtějí. Tento graf rovněž ilustruje, že a) ještě nedosáhli vrcholu svého vztahu (milostného či jiného) a b) že se ve čtvrté sérii sblíží jako nikdy dřív, předtím než dojde k Johnovu náhlému ústupu/Krizi. Což z perspektivy vypravěče dává naprostý, stoprocentní smysl.

Pro případ že si někdo říká, jak si můžu ve volbě umístění úderů tak věřit, je to takhle: vybrala jsem je výhradně kvůli jejich stylu a funkci v narativu, jak později do detailu rozepíšu. Až poté jsem se rozhodla spočítat jejich přesnou pozici v příběhu. Hypotéza založená na „platonickém ideálu“ struktury tří dějství by byla taková, že Iniciační incident by měl být zhruba v 10 % příběhu, Konec začátku by měl nastat okolo 25 % a Krize kolem 75 %. Střed tedy neuvádím, protože aby se mi dobře počítalo, začala jsem předpokladem, že se nachází v polovině.

Jen pro zábavu jsem se rozhodla tuto hypotézu otestovat. A dostala jsem výše uvedené výsledky (plné bubliny, ne ty prázdné, protože k těm samozřejmě ještě nedošlo). Iniciační incidenty se od „ideálu“ odklánějí nejvíce, protože jsou umístěny na konci Studie v růžové či blízko něho a slouží tedy dvojímu záměru. Což je výsledkem nutnosti vecpat dějové body do zřetelně odlišených, 80minutových kusů. Ostatní tři údery se platonickému ideálu blíží až neuvěřitelně. Má hypotéza učinila předpověď, jež se ukázala být správnou, tudíž svému výběru věřím. Dokud jsem tyto údery nezvolila, neuvědomila jsem si ani, že milostná linie zrcadlí platonickou linii do té míry, že věta „v příslušných liniích jde o obdobné body“ to nevystihuje ani zdaleka. Pokud si ovšem nemyslíte, že všechny Středy mají začínat tím, jak Donovanová s Lestradem reagují na vloupání za denního světla. Ano, škádlím vás. K tomu se dostaneme. Prázdné bubliny jsou mými předpověďmi založenými na a) délce dějových linií, b) předpokladu, že se scénáristé budou i nadále snažit tyto údery umístit co nejblíže „ideálu“ to půjde, a c) přirozenému umístění s ohledem na hranice epizod a potřebu cliffhangerů. O tom budu mluvit ještě později, ale nejdříve se chci zaměřit na to, jak jsem tyto údery vybrala.

Analýza linií

Naším vnějším, povrchovým cílem je Sherlockova porážka Moriartyho a jeho vývoj v dobrého člověka (což je ve Studii v růžové výrazně nastíněno a propojeno spolu s Johnem), ovšem toto je vzájemně provázané s dalším vnějším cílem: naplněným, otevřeně milostným vztahem mezi Johnem a Sherlockem a s Johnovým vývojem ve spokojeného, otevřeně bisexuálního dobrodruha. Pamatujte, že Sherlockova linie je svázána zejména s dějem mystery, zatímco Johnova s romancí, obě jsou ale vzájemně propletené.

Úvodní obraz / Vnadidlo

Jak je popsáno ve schématech výše, příběh začíná Úvodním obrazem / Vnadidlem. Pro Studii v růžové je Vnadidlo (na úrovni epizod jako samostatných celků) onen kousek, než spustí znělka: když se Johnovi zdá o bojišti, je v depresi a řekne své terapeutce: „Mně se neděje nic.“ Nicméně co se týče celého seriálu , Vnadidlem je celá Studie v růžové . Představí nám jak našeho znuděného a deprimovaného protagonistu, tak jeho osamělý-ale-nepřipouštějící-si-to objekt milostného zájmu / protagonistu mystery, a ukáže nám, jak moc jeden druhého potřebují. Typická kuchyně milostných příběhů. Fakt, že epizodní vnadidlo se točí kolem Johna, naznačuje, že on je hlavním protagonistou – nebo alespoň protagonistou –, což znamená, že jeho vývoj v „závisláka na adrenalinu, co je v hluboce citovém milostném vztahu s Sherlockem“ musí být důležitý. Z vnadidla také vidíme, jak moc John Sherlocka potřebuje. Sherlock je nám pro tuto chvíli představen decentněji, poněvadž roli narcistického samotáře hraje víc než dobře. Až o něco později se nám dostane náznaků, že je to celé pouze maska, jak je pro jeho typ postavy typické (pozn. překladatelky: hajzlík se srdcem ze zlata). Tato epizoda je také vnadidlem linie mystery/děje, jelikož se dozvíme o existenci Moriartyho a o tom, že se o Sherlocka zajímá. Poté se linie začínají rozdělovat, ale většina dějových bodů jedné linie spouští kritický nebo dějový bod linie druhé, např. první milostný dějový bod vyvolá kritický bod dějové linie s Moriartym. Jestli vám to pomůže, koukejte se průběžně na graf nahoře.

Iniciační incident

Dále máme Iniciační incident. Pamatujte, že mluvíme o několika-sériové linii, s největší pravděpodobností je to 12 epizod pro linii Moriarty/mystery a 16 pro romanci (vzhledem k umístění Středu). Můžete takto rozebrat i jednotlivé epizody, ale o to nám tady nejde. A nenechte se na grafu zmást rozsahem epizod. Iniciační incident není to celé (zvýraznila jsem já):

V řádcích pro Iniciační incident, Konec začátku, Krizi a Rozuzlení může k úderu pro specifickou dějovou událost dojít kdekoli v příslušném rozsahu. (…) Vyvrcholení je zvláštním případem, protože jeho rozsah pokrývá jak veškeré události vedoucí k němu, tak samotnou konfrontaci. [x]

Posuneme se dál. Co je Iniciační incident? To podle Larryho Brookse může být občas matoucí. Iniciační incident je jednoduše řečeno to, co příběh iniciuje. Iniciační incident je někdy to samé co První dějový bod, ke kterému kvůli udržení tempa dochází zhruba v 20-25 % příběhu (k němu se hned dostaneme). Nicméně Iniciační incident často nastane dříve, kolem 10 %. Na to právě odkazuje náš graf: okamžik, který nám nechá letmo spatřit to, co by mohlo být, ale naši protagonisti ještě na tuto cestu nejsou připraveni. K milostnému Iniciačnímu incidentu dojde, když John zastřelí taxikáře a Sherlock to vydedukuje, protože a) záchrany jsou v milostných příbězích běžnými iniciačními incidenty a b) přestože ho John zajímal už dříve, tohle je poprvé, co Sherlock „otevře oči“ a vidí, jak pozoruhodný a užitečný John je. Začnou spolu flirtovat, chichotat se a jsou sami sebou. Sherlock pozve Johna na večeři a John je celý žhavý. Vypadá to jako začátek nádherného vztahu. Je jim spolu tak dobře, že by spoustu lidí vůbec nepřekvapilo, kdyby už na začátku dalšího dílu byli pár. Ale ve skutečnosti se spolu, když je příště vidíme (ve Slepém bankéři), moc dobře necítí. Sherlock před Johnem schovává svou práci a John mu na oplátku odsekává. Oba – ale především John, protože tohle je jeho linie a to on je na začátku epizody ten méně vstřícný – „vzdorují volání“ romance, což je v obecné linii od Michaela Hauge „Stádium 2“. Ke skutečnému bodu, ze kterého není návratu, nedojde dřív jak v Prvním dějovém bodě / Konci začátku.

Iniciační incident děje mystery nastane, když se Sherlock dozví Moriartyho jméno. Je to naše první stopa o padouchovi, avšak ještě jsme se s ním nesetkali a ani Sherlock na něj v příští epizodě nemyslí. Tyto Iniciační incidenty nás na příběh připravují, ale do chodu jej neuvádějí. Stále jsme v „expozici“, v dějství, jež nás seznamuje se slabostmi, obavami, touhami atd. našich protagonistů. A znovu, do Prvního dějového bodu nemáme žádný důkaz, že by Sherlock Moriartyho pronásledoval, jelikož „vzdoruje volání“.

První dějový bod / Konec začátku

Další velký úder skončí okolo 25 % a značí konec prvního aktu. Tady se děj teprve pořádně rozjede.

Konec začátku je také známý jako Přelom prvního a druhého dějství či První dějový bod. Postava učiní rozhodnutí, „ze kterého není návratu“, čímž stanoví cíle, sázky a překážky příběhu.

[x]

Larry Brooks říká Konci začátku (KZ nebo PDB pro První dějový bod) Iniciační incident, protože splňuje tu nejpřísnější definici, tak se nenechte zmást, mluví o tom samém (hranaté závorky jsem přidala já):

[Iniciační incident jak byl popsán v předchozím oddílu] byl nicméně okamžik, který zbytek příběhu iniciuje. Z hlediska slovníku by to tedy byl jednoduše iniciační incident. Nebo z perspektivy autora/čtenáře dějový zvrat. Vnesení hrozby a strachu. Objevení potenciálního – avšak ještě nedefinovaného – nebezpečí hrozícího hrdinovi.

Ale nebyl to PDB [Konec začátku]. Ten se ukázal až po sledu událostí, ke kterým došlo po straně 80, kde se protivníkovy a hrdinovy plány najednou, násilně, střetly. Kde se hrdina náhle ocitne na nové cestě, s novou potřebou a cílem, s většími sázkami a ještě významnějším vztahem k záporákovi.

A protože to na nás ušili, čtenář se v tuto chvíli dokáže značně vcítit (je emocionálně zainteresovaný).

Když k iniciačnímu incidentu dojde v příběhu brzo, může to naším světem skutečně otřást. Ale je pravděpodobné, že nebudeme vědět, co to pro příběh, a především pro hrdinu, znamená.

[x]

A rovněž (dříve v tom samém odkazu):

Teď příběh teprve pořádně začal.

Se vším, co je v sázce, vnitřními démony, protivníkem i zlověstnými plány a povahou hrdinovy nadcházející cesty… všechno to máme přímo pod nosem.

[x]

Na tohle je dost snadné přijít, co se děje/mystery týče. Scéna v bazénu na konci Velké hry a samotném začátku Skandálu v Belgravii je momentem, v němž Sherlock konečně potká svou nemesis (a temné zrcadlo), v němž zjistí, že jeho Identita falešného sociopata Moriartyho neporazila, ani nedokázala ochránit Johna, a v němž se vyjasní, co je v sázce. Sherlock hrál s Moriartym hru, jenže Moriarty je skutečně nebezpečný. Tady poprvé uvidíme Sherlockovu Podstatu: jeho lásku k Johnovi, nesmírnou bolest v okamžiku, kdy si myslel, že ho John zradil, a jeho ochotu hru prohrát – spáchat vlastizradu předáním raketových plánů – pokud to Johna ochrání. Dostane se nám sázek, antagonisty, antagonistova zlověstného plánu a hrdinova rozhodnutí, ze kterého není návratu:

JIM: Nemůžu vám dovolit pokračovat. Prostě nemůžu. Snažil bych se vás přesvědčit, ale… (zasměje se a zpěvavě řekne) … všechno, co bych chtěl říct, vám už proletělo hlavou!

(Sherlock, který se na okamžik podíval stranou, se otočí a zase se podívá na Johna. Jeho tvář neprozrazuje žádné emoce, ale v očích má tichou prosbu. John bezprostředně odpoví malým pokývnutím a dá mu tak svolení udělat cokoli, co bude považovat za nutné.)

SHERLOCK (otočí se tváří k Jimovi): A moje odpověď už pravděpodobně prolétla tvojí.

(Zvedne zbraň a namíří ji na něj. Jim se sebevědomě, beze strachu usměje. Sherlock pomalu zbraň spustí dolů, až je namířená přímo na bombu. Všichni tři z bomby nespouštějí oči, John ztěžka dýchá, Sherlock je klidný. Jim pootočí hlavou a poprvé vypadá trochu zneklidněný. Jak Sherlock nepřestává jistou rukou mířit na bombu, Jim zvedne hlavu a podívá se své nemesis do očí. Sherlock se na něj podívá také a Jim se začne usmívat. Sherlock maličko přimhouří oči.)

[x]

…i dobrého příkladu Sherlockových vnitřních démonů, když si rozjařeně užívá „hry“ – i když ne smrtí jako takových –, než se do toho zaplete John, a když těžce nese pomyšlení, že by si o něm lidé mohli myslet, že není až tak chytrý (jeho „úžasná neznalost“, jak to John napsal na blogu). To tady konflikt s Moriartym skutečně odstartuje, přestože vždy není v popředí příběhu. Jinými slovy, tohle je Konec začátku, zatímco První dějový bod a druhý akt děje mystery začnou po prvních čtyřech minutách Skandálu v Belgravii.

JIM: Omlouvám se. Špatný den na umírání.

SHERLOCK (ležérně): Dostal jsi lepší nabídku?

(Jim se podívá na svůj telefon, pak se otočí a pomalu odchází pryč.)

JIM: Ještě se ti ozvu, Sherlocku.

[x]

Tomu tedy říkám konec prvního dějství. Obdobně můžeme odvodit milostnou linii – dějová linie slouží romanci jako něco na způsob dešifrovacího klíče[7], protože ji v mnoha směrech zrcadlí. Aby byla legrace, tady máme scénu, která propojuje dějový Konec začátku s milostným Koncem začátku:

MLADÝ MUŽ (sedí na židli a za ním stojí další dva mladí muži): Máme takovou webovou stránku, co vysvětluje skutečný význam komiksů, protože lidem toho spousta ujde.

[x]

Zajímavé. Milostná linie v každém případě podléhá stejným základním pravidlům jako dějová linie. Nicméně místo antagonisty v ní jsou antagonistické síly: vady našich hrdinů (zejména Johnovy, protagonistovy), které jim zabraňují být spolu. Naše milostná linie je také zakalena odmítáním ji otevřeně vzít na vědomí. Takže pro milostný Konec začátku potřebujeme něco funkčně podobného dějovému Konci začátku: protagonista ležérně hraje hru s antagonistickými silami, dokud ho nějaký představitel těchto sil nekonfrontuje. Říkala jsem, že milostná linie není nikdy explicitně vzata na vědomí? No, tohle je vlastně výjimka.

IRENE: Takže jsem výjimečná?

JOHN: Nevím. Možná.

IRENE: Žárlíte?

JOHN: Nejsme pár.

IRENE: Ale jste.

(Ukáže Johnovi displej, přestože je John daleko a nemůže ho přečíst. Irene mu řekne, co napsala.)

IRENE: Tak píšu… „Nejsem mrtvá. Zajdeme na večeři.“

(Stiskne Odeslat. John se na okamžik odvrátí a pak se k ní otočí zpět.)

JOHN (potichu): Kdo… kdo vůbec ví co Sherlock Holmes, ale pro případ, že by to někoho… ještě zajímalo, tak já ve skutečnosti nejsem gay.

IRENE: No já jsem. A podívejte se na nás oba.

[x]

Irene symbolizuje antagonistické síly v romanci. Pro Sherlocka představuje všechno, co je na romantické lásce špatné: je manipulativní, abuzivní, majetnická, nestará se o blaho toho, o nějž se zajímá, a nakonec ji její „láska“ tak jako tak zničí. Pro Johna nejprve ztělesňuje jasného soka (John sám přizná, že je to hloupost, že si to myslí,[8] přesto žárlí silně), a poté důkaz, že Sherlock milovat nedokáže, protože Sherlock měl podle Johna o Irene zájem, ale zároveň mu nevadí, že už ji nikdy neuvidí. Irene není skutečným protivníkem milostné linie, ale je dočasným lidským zástupcem. Také zde máme tuhle pěknou část:

MYCROFT (tlumeněji): Kráska v nesnázích. (Ironicky se usměje.) To jsi nakonec vážně tak průhledný? Protože tohle byl učebnicový případ. Příslib lásky, bolest ze ztráty a radost z vykoupení. Pak mu dát hádanku… (zatočí ve vzduchu koncem deštníku a hlas mu klesne do šepotu) …a sledovat, jak tancuje.

[x]

Mycroft si myslí, že Irene byla Sherlockovou kráskou v nesnázích a objektem jeho milostného zájmu, ale Poslední slib nám později výslovně řekne, že tomu tak není:

MAGNUSSEN (dívá se na obrazovku): Ale podívejte, jak vám záleží na Johnu Watsonovi.

(Na zpomaleném filmovém záznamu táhne Sherlock Johna znovu zpod hořící hranice.)

MAGNUSSEN: Vaší krásce v nesnázích.

[x]

Mycroft popisuje linii milostného příběhu: První dějový bod, Krizi a Vyvrcholení. Úplná linie by zahrnovala Střed (pravda, ne všechny úspěšné příběhy jej mají), ovšem ten by bylo obtížné zredukovat do pregnantní fráze. Aby bylo jasno: Irene/Skandál v Belgravii konstruuje falešnou romanci mezi Irene a Sherlockem, avšak probíhá zde skutečná milostná linie a toto je Konec začátku jejího prvního dějství. Představí se nám zde Johnovi „démoni“; to když John opakovaně diskutuje o Sherlockovi a milostných vztazích se všemi kromě Sherlocka samotného, odmítá i se jenom pokusit s Irene soupeřit a když se do svého života snaží vnést zdání normálnosti (Identita) randěním se čtyřmi ženami v rámci několika měsíců. Odehrává se zde „souboj“ mezi antagonistickým zástupcem, Irene, a protagonistou milostného příběhu, Johnem (pamatujte, že Irene ho do své hry s Sherlockem záměrně zapojí – to Johna unese, ne Sherlocka, a to Johna neustále týrá Sherlockovým údajným zájmem o ni), to vše s úmyslem donutit ho ustoupit. Stejně jako u Prvního dějového bodu dějové linie se protagonistův objekt upřímného milostného zájmu stane protivníkovou obětí částečně proto, že si protagonista myslel, že je protivníkovým jediným nepřítelem. Johnovo rozhodnutí, ze kterého není návratu, nevidíme tak zřetelně jako Sherlockovo, protože milostná linie je opět zastřená, ale později se dozvíme, že John neměl další přítelkyni až do doby po Sherlockově smrti, což je fakt, který je v Reichenbašském pádu záměrně zdůrazněn, a to navíc pomocí queer[9] kódování[10]:

JOHN (dívá se na další část článku): „…zapřisáhlý starý mládenec John Watson!“

[x]

A v Psech baskervillských se chovají úplně, jak kdyby byli sezdaný manželský pár; při cestování i sdílejí pokoj. John se od Skandálu nejen vzdal přítelkyň, ale navíc není ani vidu ani slechu ani po jeho práci v ordinaci a zdá se, že je pro něj snadné být Sherlockovi a jeho práci po ruce. Očividně se na konci Skandálu něco změnilo. Zostra jsme začali milostnou linii.

V tomto dějovém bodě také poprvé vidíme, jak milostná linie zrcadlí linii dějovou/mystery, což je poměrně vtipné, když vezmeme v úvahu, jak blízko si tyto dva dějové body jsou; úžasné, že jim to prošlo. Obě epizody se točí především kolem velmi důležitého telefonu patřícímu antagonistovi. Obě začnou tím, že se Mycroft snaží přimět Sherlocka vzít případ. Ve Velké hře Sherlock odmítne, Mycroft tedy případ předá Johnovi. Ve Skandálu jde Mycroft rovnou na věc a než Sherlockovi o případu řekne, nechá Johna dovézt vrtulníkem. V obou dílech se padouchové pokoušejí Sherlocka svést a ani v jednom se jim to nepodaří.[11] Ve Velké hře hraje Moriarty s Sherlockem hru. Řekne, že mu poslal hádanku, protože se rád dívá, jak Sherlock tancuje:

ŽENIN HLAS (plačky): Poslal… jsem ti… malou hádanku… jenom abych tě… pozdravil.

(…)

STARÁ ŽENA: Rád… se koukám, jak… tancuješ.

[x]

Ve Skandálu si s Sherlockem pohrává Irene. Tohle je podle Mycrofta její motivace (zvýraznila jsem já):

MYCROFT (tlumeněji): Kráska v nesnázích. (Ironicky se usměje.) To jsi nakonec vážně tak průhledný? Protože tohle byl učebnicový případ. Příslib lásky, bolest ze ztráty a radost z vykoupení. Pak mu dát hádanku… (zatočí ve vzduchu koncem deštníku a hlas mu klesne do šepotu) …a sledovat, jak tancuje.

[x]

Ve Velké hře se zdá, že Sherlock vítězí, ale nakonec přežije jen proto, že ho Moriarty přežít nechá. Ve Skandálu se zdá, že Sherlock prohrává, ale na poslední chvíli padoucha (Irene) porazí pomocí vlastního důvtipu (a své posedlosti Johnem). Jak ve Velké hře, tak ve Skandálu v Belgravii se spolu John s Sherlockem dohadují kvůli Johnovu blogu, ovšem ve Skandálu jde spíš o hašteření než o hádku. Ve Velké hře s sebou Sherlock vezme tajné plány, aby měl výhodu, pak spáchá vlastizradu, když je předá, aby zachránil Johna. Ve Skandálu spáchá vlastizradu – opět vyzrazením Mycroftova tajného plánu –, protože ho Irene obelstila.[12] Milostná linie dějovou linii nejenom zrcadlí, ona také napravuje některé z chyb v ději (co napáchaly postavy).

První kritický bod

Naším dalším (o něco méně důležitým) „úderem“ je první kritický bod, ke kterému by mělo dojít z kraje druhého dějství. Co je kritický bod? Zpět k Larrymu Brooksovi:

Definice kritického bodu: příklad nebo připomínka povahy a důsledků antagonistické síly, který není zabarvený hrdinovou zkušeností. Je nám předložen přímo.

[x]

Pro děj to tedy znamená připomínku Moriartyho. To je snadné:

(Zatímco tato slova znějí Sherlockovi v hlavě, ve Westminsteru píše Jim na telefonu zprávu:

Jumbo Jet. No pani, pane Holmesi, no pani.

Stiskne Odeslat a zpráva vyletí do vzduchu. Jako kdyby ji sledoval, zvedne Jim oči směrem k Big Benu, symbolu sídla britské vlády, a dlouze a hlasitě na něj pusou zaprdí.

Ve svém domě/sídle/nóbl kanceláři zvedne Mycroft z jídelního stolu svůj telefon a podívá se na nově příchozí zprávu. Stojí v ní:

Jumbo Jet. No pani, pane Holmesi, no pani.

Uplynula nějaká chvíle, Mycroft se vrátí k židli na konci stolu a klesne do ní, přejede si rukou po tváři, zjevně stále v šoku z tohoto vývoje událostí.

Uplynula další chvíle, Mycroft si svlékl sako a má před sebou sklenici brandy. Ruce má sepjaté před obličejem a s vytřeštěnýma očima o něčem hluboce přemýšlí.

O mnoho později, už se začíná stmívat, je jeho tvář svraštěná utrpením a jeho oči jsou pořád vytřeštěné hrůzou, o které ví jen on sám. Sklenice vedle něj je prázdná. Mycroft pomalu zavře oči a v zoufalství složí hlavu do dlaní.)

[x]

Náš padouch se na okamžik objeví, aby nám připomněl, že za rohem pořád číhá nebezpečí. Pokud diváci zapomněli, že Moriarty je stále někde venku a představuje vážnou hrozbu, teď si na to zase vzpomněli. Ani Mycroft ho nemůže zastavit. Kritický bod se váže k události (Irenina zrada), jež u Sherlocka vede k potvrzení Strachu a k regresi vývoje.

V milostné linii je to trochu jiné. Antagonistická síla je to, co naše hrdiny drží od sebe. Po Skandálu je John Sherlockovi relativně otevřený, zvláště poté, co mu Irene řekla: „Podívejte se na nás oba.“ Sherlock před Psy baskervilskými sice emočně udělá pár kroků zpět (díky ti, Irene/kritický bode), jejich vztah nicméně postoupí kupředu. Hlavní antagonistickou silou je tedy Sherlockova Identita – opovrhující láskou – spolu s Johnovým strachem z odmítnutí. Protože je John protagonistou naší romance, neměl by ideálně být při tomto kritickém bodu přítomen. V tomto případě jde o Sherlockovo setkání s Jimem na střeše v Reichenbachu, kde Sherlock tvrdí, že je jako Moriarty, absolutně nad věcí, schopný bezcitného mučení, „na straně dobra, ale ne jedním z nich“, a kde čelí faktu, že to kvůli jeho Podstatě ho – nebo jeho přátele – zabijí. Je donucen (víceméně) Johna odmítnout, aby ho mohl ochránit. Naštěstí měl v záloze plán, jak smrti uniknout, ale pro milostnou linii to znamená velkou výzvu. Ani Mycroft je z téhle situace nemohl zachránit.

Dějový kritický bod a milostný kritický bod zrcadlí jeden druhý v tom, že se oba týkají Moriartyho, ale jde o něco ještě důležitějšího: v obou těchto epizodách zfalšovala postava vlastní smrt. Irene to udělá, aby Sherlockem manipulovala, ovšem Sherlock to udělá, aby ochránil Johna. Sherlock do Irene zamilovaný nebyl, ale kvůli jejím činům romantické lásce o to víc nedůvěřuje. John do Sherlocka zamilovaný byl, takže mu kvůli jeho činům – navzdory polehčujícím okolnostem – emočně nedůvěřuje. Nicméně jsme znovu svědky toho, že romance napravuje děj, protože Sherlockovy důvody byly mnohem méně sobecké než Ireniny.

Střed

V téhle části to začne být teprve skutečně zajímavé (zvýraznila jsem já, z různých zdrojů).

Střed představuje další „bod, ze kterého není návratu“, jenž zvyšuje sázky. Může to být obrat (úspěch v selhání nebo naopak), falešný obrat (co se zdá být úspěchem, je ve skutečnosti selhání), nebo zopakování cílů / opětovné zavázání se jim.

[x]

Postava musí učinit něco, čím ukáže, že je zavázána svému cíli, a na okamžik zahlédne, jak by její život mohl vypadat, kdyby žila ve své podstatě. Přestože se nad ní okolní svět začíná uzavírat, je s váháním z velké míry u konce.

V milostném příběhu to může být hrdinův a hrdinčin první polibek, první sex nebo první vyznání lásky. Svoji touhu (cíl) musí dát nějakým viditelným činem světu najevo.

[x]

[J]estliže chcete své publikum dostat tam, kde na tom záleží, musíte se snažit svého hrdinu postrčit trochu dál, roztříštit jeho identitu a odkrýt jeho podstatu. A když říkám „postrčit“, mám tím na mysli ho do jeho podstaty dotáhnout za vlasy.

[x]

Tak tedy Střed, „bod, ze kterého není návratu“, okamžik, ve kterém zatím nejjasněji spatříme Podstaty našich hrdinů. Často zrcadlí konec linie a „Poslední problém obraz / Rozuzlení“.

Nejprve musí váš hrdina čelit své vadě – téměř vždy prostřednictvím protivníka. Přidejte scénu s metaforickým udeřením do obličeje. To je povinné.

[x]

Zůstane hrdina transformován? Někdy, ale někdy sklouzne zpátky (jako John Book ve Svědkovi, kde to vyvolá třetí dějství). To, co v tomto středovém okamžiku uvidíme, nás ale hluboce ovlivní a učiní hrdinův rozhodující čin ve vyvrcholení třetího dějství důvěryhodným.

[x]

Střed je v podstatě náhled, díky kterému je třetí dějství věrohodné, nehledě na to, co se stane mezitím. Je zapotřebí částečně proto, že druhé dějství obvykle skončí buď Krizí (a Druhým dějovým bodem), nebo Kapkou naděje (a Druhým dějovým bodem), což záleží na tom, jestli bude konec šťastný nebo ne. Z Krize cítíme, že je vše ztraceno, než si ovšem náš hrdina konečně vyslouží svůj šťastný konec, takže potřebujeme povznášející Střed, abychom se dozvěděli, kam směřujeme a že jsou naši hrdinové schopni tam dojít. V tragédii máme díky Kapce naděje za to, že se hrdinovi nakonec dostane šťastného konce, než se to následně všechno rozpadne a skončí tragicky, takže potřebujeme temný Střed, aby se publiku dalo najevo, o co tam vlastně jde. Dává to smysl? A dále:

Takhle je Střed definován: nová informace, která do příběhu vstoupí přesně v jeho polovině, změní kontextovou zkušenost a porozumění čtenáře, hrdiny, nebo obou.

(…)

Před Středem prožívá hrdina i čtenář příběh, zatímco má omezené povědomí o skutečné pravdě o tom, co se doopravdy děje. Protože Střed prozrazuje podstatnou novou informaci, vše, co následuje po něm, s sebou nese novou váhu a dramatické napětí.

[x]

Tohle byl vlastně dějový bod, díky kterému jsem si uvědomila, že jde o linie dvě a že milostná linie je Johnova linie, protože tak jako spousta lidí jsem i já Znamení tří viděla jako bod, ze kterého není návratu, pro milostnou linii. A zatímco tomu tak skutečně je, celý účel středové linie není završen až do konce Posledního slibu. Přesto ale byl Poslední slib zcela zjevně Sherlockovou Krizí a do „Moriartyho“ Středu nezapadal. Pak jsem si uvědomila, že linie Reichenbašský pád – Prázdný pohřebák byla pro Sherlocka a Moriartyho to samé, co Znamení tří – Poslední slib pro Johna a milostný příběh.  A nejenom to, je zde také jasné zrcadlení (ne nutně ve stejném pořadí). Podívejte se sami:

Donovanovou s Lestradem povolají k právě probíhající loupeži.

Mystery: Moriarty se vloupává do tří institucí najednou a dobrovolně se nechává chytit.

Romance: Watersovic rodina opakovaně uniká zajetí.

Následuje scéna, ve které protagonistův nejlepší přítel započne velkou zkoušku.

Mystery: John čelí Moriartyho návratu a své zodpovědnosti jako Sherlockův partner.

Romance: Sherlock čelí Johnově svatbě a své vlastní zodpovědnosti jako svědek.

Nejlepší přítel má strach, ale odmítá protagonistu opustit. Jeho projev oddanosti, důvěry a podpory je tak extrémní, že publikum taje jak sníh na slunci.

Mystery: John praští policejního komisaře a připojí se na útěku k Sherlockovi, čímž riskuje život a svobodu.

Romance: Sherlock místo projevu svědka přečte svatebním hostům milostný dopis (vypadá trochu zmatený) a učiní slib vždy tady pro Johna být.

Zástupce protagonistovy Identity se jeho nejlepšímu příteli vysmívá se slovy, že není nic zvláštního.

Mystery: Moriarty na Johna dělá obličeje poté, co Sherlock (sarkasticky) řekne, že měli „žhavou chvilku“ (pozn. překladatelky: V originále „special something“, což doslova znamená „něco zvláštního“.)

Romance: Mary řekne Sherlockovi, že „ani jeden z nás jsme nebyl první“, navzdory tomu, že ona je, hypoteticky, ta poslední.

Napětí se stupňuje (mystery: strach / romance: intimita), dokud nedostáhneme určitého vyvrcholení.

John se pokouší přemluvit nespolečenského muže, na kterém mu záleží, aby se nezabíjel.[13]

Protagonista tancuje se svou Identitou a přihlásí se k ní.

Mystery: Sherlock tancuje okolo Moriartyho na střeše budovy, v níž potkal Johna, a prohlašuje, že není jeden z těch dobrých.

Romance: John tancuje s Mary za doprovodu Sherlockových houslí.

Protagonista si myslí, že má vymyšlené řešení – kompromis mezi svou Identitou a Podstatou[14] –, avšak hned po bodu, ze kterého není návratu, mu podtrhnou koberec pod nohama.

Mystery: Moriarty se zabije (mysleli jsme si). Sherlock z něj nemůže dostat kód, který odvolá střelce, mučením (použitím své Identity ve službách své Podstaty).

Romance: Mary čeká Johnovo dítě (myslíme si). John nemůže použít svůj manželský život (Identita) jako emoční útočiště, z nějž by se vydával do Sherlockova světa (Podstata).

Stáhne se do své Identity, aby se s tímto selháním vypořádal, a na samotném konci epizody jeho nejlepší přítel odchází sám s přesvědčením, že se už nikdy znovu neuvidí.[15] Končí první epizoda linie Středu.

Tenhle okamžik, právě tady, je tím doslovným, přesným středobodem, 50 %, momentem, kdy náš příběh jednou provždy změní směr – přestože zatím si to uvědomuje pouze publikum. Je to „konec celé éry“. V mystery/ději je to tak trochu konec nevinnosti. Moriarty už není hra a už si jenom „nehraje“, a až mu příště bude Sherlock čelit, bude to brát velmi vážně. V milostném příběhu je to konec nenuceného flirtování a netečnosti a pro mnohé diváky konec věrohodnosti čistě platonického vztahu. To není náhoda. Středy jsou postaveny tak, aby si jich publikum všimlo, přestože protagonista zatím jejich významu nerozumí. K tomu jsou určené; vyšší sázky znamenají víc napětí, takže Středy přidávají napětí přímo v místě, kde má děj tendenci ochabovat. A pokud diváci napětí nevidí, není to napětí. (Diváci, co vidět odmítají, jsou pak něco jiného.) Znáte to, když se amatérští spisovatelé často pachtí s prostředkem svého příběhu? Je to proto, že nevědí jak použít – nebo nepoužít, pokud jsou dostatečně zruční – Střed (nebo první a druhý dějový bod). Teď když jsem vám to tak důkladně a s nadšením vtloukla do hlavy, se posuneme dál.

Pro nejlepšího přítele tohle představuje hlavní zkoušku jejich vztahu, čehož jsme svědky, když středová linie v další epizodě pokračuje.

Na začátku druhé epizody se protagonista snaží žít ve své Identitě – a nedaří se mu.

Mystery: Poté, co ho Mycroft přivede domů ze Srbska, se Sherlock snaží být chladný a necitelný, ale jediné, o čem mluví, je John a jejich společný život.

Romance: John se snažil žít šťastně se svou novou, čerstvě těhotnou manželkou, ale jediné, na co myslí, je Sherlock a jejich společný život, což vede k rozporům.

U protagonisty dojde k určitému zvratu, jenž vede k opětovnému shledání.

Mystery: Sherlock si přerušení Johnovy žádosti o Maryinu ruku moc nepromyslel, bylo to ovšem velmi romantické a láskyplné,[16] až se z toho téměř rozplakal (znovu Podstata).

Romance: John je podrážděný, zdá se mu o Sherlockovi, je nezdvořilý ke své sousedce a úplně dychtí po akci. Když vpadne do drogového doupěte a je mnohem agresivnější než normálně, jedná se o návrat k jeho dobrodružné Podstatě.

Protagonistův nejlepší přítel na opětovné shledání nereaguje nejlépe a vmete protagonistovi jeho nekonzistentní chování do tváře. Tohle je ona scéna s metaforickým „úderem do obličeje“: antagonista (Moriarty/Mary) ji pomůže připravit, ale „fackuje“ objekt milostného zájmu.

Mystery: John je naštvaný, že ho Sherlock ze všeho vynechal, nikdy ho nekontaktoval a nechal ho truchlit.

Romance: Sherlock poukáže na to, že John je právě tak neklidný jako on, navzdory tomu, že je čerstvě ženatý.

Protagonista se nakonec otřepe a začne aktivně usilovat o svou Podstatu.

Mystery: Sherlock se snaží být k lidem milejší.

Romance: John dychtí po obnovení svého nebezpečného vztahu s Sherlockem.

Bohužel o ni nemůže usilovat tak, jak by si přál. Až do Vyvrcholení musí docházet k zádrhelům. Protagonistův nejlepší přítel požádal o ruku ženu, se kterou si je velmi podobný, čímž prokázal věrnost své vlastní Identitě.

Mystery: John usiluje o tradiční život s Mary.

Romance: Sherlock usiluje o vrchol nesentimentálního, necitelného chování tím, že manipuluje s Janine.

Sherlock dočasně zneškodní hrozbu.

Mystery: Sherlock vypne bombu vypínačem, ale skutečné zneškodnění vyžaduje pyrotechniky.

Romance: Sherlock si udobří Mary poté, co mu vyhrožuje (a potenciálně i Johnovi).

Tato scéna je přerušená scénou projevující pochybnou upřímnost.

Mystery: Sherlock Andersonovi vysvětluje, jak přežil pád.

Romance: John se smíří s Mary.

Na konci epizody se protagonista viditelně zavázal svému partnerovi a tudíž, na podtextové úrovni, i cíli vnější linie.

Mystery: Sherlock se Johnovi omluví a myslí to upřímně, prosí o odpuštění a mlčky akceptuje Johnův výběr manželky, pak Johnovi řekne, že neví, kdo ho strčil pod hranici – a že nevědět se mu nelíbí (zase, už to není hra).

Romance: John Sherlockovi řekne: „Bude po tvém. Vždycky bude po tvém.“ Akceptuje Sherlockovo vedení při jednání s vlastní ženou.

Nakonec je protagonista nucen vrátit se k zástěrce (ale ne realitě) své Identity (Sherlock si doslova narazí svou čepici a John „vezme zpátky“ svou manželku) a později dojde k hlavnímu zádrhelu (Krizi), ovšem pokrok už skutečně započal. Začíná nabírat na obrátkách.

Tak tady to máte: Reichenbašský pád – Prázdný pohřebák je středem dějové/mystery linie. Zdálo se vám to jako nedokončená záležitost? To proto, že taky byla. Mysleli jste si, že rozuzlení znělo jako lež, jejíž pravda je známa pouze protagonistovi a možná ještě Mycroftovi? To proto, že to lež byla. Na první pohled to vypadalo jako Vyvrcholení, ale rozhodně to Vyvrcholení nebylo. A milostná linie téměř dokonale odráží tu dějovou svým středem ve Znamení tří – Posledním slibu, včetně všech výše zmíněných bodů. Všechno zrcadlení není nezbytně záměrné, ale je ho dost na to, abych věřila tomu, že milostná linie úmyslně odkazuje na linii dějovou/mystery. Udělala jsem mimochodem video znázorňující spoustu těchto paralel. Je to ještě očividnější, když to vidíte. (pozn. překladatelky: Video si rozhodně doporučuji pustit, nádherně celou analýzu shrnuje a ilustruje. Je v angličtině, neměl by to ovšem být až takový problém. Kdyby něco, napište.)

Jo a vzpomínáte na první kritické body? Ukázalo se, že nastínily, co se stane ve druhé půlce jejich příslušných středů[17]. (pozn. překladatelky: Tj. Skandál v Belgravii nastínil Prázdný pohřebák, Reichenbašský pád zase Poslední slib.)

Z Sherlockovy linie, ze Skandálu v Belgravii, komplot vyhodit do povětří Westminster:

Jako kdyby ji sledoval, zvedne Jim oči směrem k Big Benu, symbolu sídla britské vlády, a dlouze a hlasitě na něj pusou zaprdí.

V téhle epizodě máme také Irene předstírající svoji smrt jako paralelu k Sherlockovi (a možná Moriartymu), použití ohně k odhalení něčích priorit, Sherlocka v převleku (bojová zbroj), Johna, co praští Sherlocka, zmínky o Johnovi jako vojákovi, buď Johna nebo Sherlocka omámené drogou z injekční stříkačky, a dokonce i Skype (tohle poslední je možná trochu přitažené za vlasy).

[Editováno: Zapomněla jsem zmínit, že hodně z toho je nejspíš případ toho, že dějový Střed nastiňuje Krizi.] A pro romanci, z Reichenbašského pádu, pravda o Mary / Johnově podtextové Identitě:

SHERLOCK: Pořád můžu dokázat, že sis vytvořil naprosto falešnou identitu.

Scéna z paměťového paláce (pozn. překladatelky: Moriarty přemlouvá Sherlocka, aby to zabalil):

JIM: Máš dokonce i diváky. Tak hopla.

Sherlockova fatální vada:

JIM: Věděl jsem, že na to skočíš. To je tvoje slabina. Vždycky chceš, aby všechno bylo chytré. Tak dokončíme hru? Poslední výstup. Jsem rád, že sis vybral vysokou budovu. Pěkný způsob, jakým to udělat.

Povaha jeho protivníka:

JIM: „Geniální detektiv usvědčen z podvodu.“ Četl jsem to v novinách, tak to musí být pravda. Miluju noviny. Pohádky.

A

JIM: …a každý člověk má své slabé místo. Někoho, koho chce ochránit.

[x]

A na konci, než jde Sherlock vstříc své zdánlivé smrti (pozn. překladatelky: na střeše Barts a než nasedne do letadla):

SHERLOCK: Dal bys mi… chvíli, prosím? Chvilku o samotě?

[x]

Plus povaha jeho přeměny, na jejíž cestu Střed Sherlocka poslal (pozn. překladatelky: adresováno Moriartymu, potažmo Magnussenovi):

SHERLOCK (jeho hlas zní hrozivěji): Možná stojím na straně dobra, ale ani na vteřinu si nemysli, že jsem jedním z nich.

[x]

A vzpomínáte si na tuhle větu o Středech?

V milostném příběhu to může být hrdinův a hrdinčin první polibek, první sex nebo první vyznání lásky.

Stále jsme ve „skrytém režimu“ milostného příběhu, takže žádné líbání (je mi líto), ale víte, co jsme ve Znamení tří přece jen dostali? Vyznání lásky. A to dvakrát. Stejně jako trochu, ehm, podtextového sexu. A podtextové manželství. Jestli někdo najde podtextový polibek, budeme mít triptych, ale je nejspíš jenom dobře, že jsme se žádného polibku ještě nedočkali (o tom později). A ano, co se týče zrcadla vylepšujícího originál: v Reichenbašském pádu skončí Sherlock v cele sám. Ve Znamení tří je tam s Johnem. V Prázdném pohřebáku Sherlock pro Johna sice „ožije“, ale mrtvý vůbec nebyl. V Posledním slibu Sherlock doslova ožil, aby Johna ochránil. A když už jsme u toho: v Prázdném pohřebáku máme falešného Morana s falešným zmrtvýchvstáním, zatímco v Posledním slibu skutečného Morana a skutečné zmrtvýchvstání. Muž, co se v Prázdném pohřebáku jmenuje Moran, není Moriartyho pravé ruce z kánonu Conana Doyla ani trochu podobný, kdežto „Mary“ se tak sice přímo nejmenuje, ale jako Moran minimálně v jedné scéně vystupuje[18].

Druhý kritický bod

V Posledním slibu také máme druhý kritický bod dějové/mystery linie (tato epizoda jako žádná před ní a nejspíš ani žádná po ní slouží mnoha rozmanitým účelům, tak možná dejte Moffatovi pokoj):

LADY ELIZABETH SMALLWOODOVÁ VDANÁ SOLVENTNÍ BÝVALÁ GYMNASTKA OBLÍBENÉ PORNO: ŽÁDNÉ ZLOZVYKY: ŽÁDNÉ

a pod tím červeně:

SLABÉ MÍSTO: >HLEDÁNÍ

Řádek chvilku bliká.

Magnussen si sundá brýle a sáhne po hadříku, co leží na stole.

MAGNUSSEN: Ne.

LADY SMALLWOODOVÁ: Jste si jistý?

Magnussen si přestane čistit brýle a znovu si je nasadí. Podívá se na lady Smallwoodovou a na informace o ní, které se mu znovu objeví před očima. Obecné informace zmizí a zbyde po nich jen červený řádek, který už nebliká. Nyní na něm stojí:

SLABÉ MÍSTO: > MANŽEL

MAGNUSSEN (dívá se jí do očí): Mám výbornou paměť.

[x]

Kritickým bodem je technicky vzato celé vnadidlo[19] Posledního slibu, ale vybrala jsem tuhle část, protože v ní jsou slova „slabé místo“ (pozn. překladatelky: v originále „pressure point“ – „point“ znamená „místo“ i „bod“), což mě vzhledem ke kontextu pobavilo. Obyčejně bychom tady měli skutečného antagonistu, ale momentálně se domníváme, že je mrtvý a jeho kriminální síť zničena, takže místo toho máme padoucha, který je podtextově spojený s Moriartym skrz zmínky výše. Což je vlastně docela chytrý způsob jak oddálit odhalení Moriartyho a zároveň zachovat celkové napětí.

Druhý dějový bod / Krize

A nakonec určíme Krizi a Druhý dějový bod. Tyto dva koncepty jsou tak úzce spojené, že občas působí jako synonyma. Krize je obecně to, co vede k Druhému dějovému bodu a začátku třetího dějství, jde tedy obvykle o jednu a tu samou linii. Krize je období zdánlivé beznaděje buď vyvolané protagonistovým „ústupem do Identity“ či vedoucí k němu. Sherlockova krize začíná na konci Znamení tří, kdy Sherlock věří, že Johna ztratil navždy. Druhý kritický bod (když za ním přijde lady Smallwoodová) spustí jeho plán navrátit se do své Identity tím, že bezcitně zmanipuluje Janine pro „větší dobro“, tj. porážku Magnussena. Tato osobní krize vede k dějové Krizi: Mary zastřelí Sherlocka, Sherlock je donucen ji zneškodnit a nakonec má pocit, že aby ochránil Johna a jeho nenarozené dítě, musí Magnussena zabít, čímž ze sebe udělá vraha. Líbí se mi tenhle popis Krize:

Krize je také známá jako Temný moment, Vše je ztraceno či Druhý dějový bod. Zde postava všechno ztrácí a symbolicky umírá.

[x]

Ale proč zůstávat u symbolismu, když vaší postavě může doslova přestat bít srdce? Když už tak už, ne? Popojedeme dál, tady je příklad Druhého dějového bodu od Larryho Brookse:

Ve filmu Tombstone s Kurtem Russellem je velký oblíbenec Wyatt Earp (Russell) se svojí bandou v podstatě vyhnán z města Clantonovým gangem vedeným Powersem Boothem (což je skvělý padouch). Napjatě se rozloučí a s protáhlými obličeji odjíždějí ve vagonech, a pak za nimi Boothe pošle ošuntělého nohsleda, aby je vyřídil.

Tempo zpomalí. Světla potemní, hudba jsou samé fugy v d moll. Všechno je ztraceno. Je to zklidnění před Druhým dějovým bodem.

A v další scéně na nádraží vidíme jenom staršího Earpovic bratra, jak ve vlaku mává svému bratrovi Kurtovi, který stojí na nástupišti. Ale počkat, copak Wyatt město neopouštěl zrovna tak? Schovává snad ve svém hrdinném rukávu nějaké eso?

Přijede ošuntělý Clanton se svým poskokem, ale Earp je překvapí (jednoho chladnokrevně zastřelí, druhého zraní) a informuje poraženého padoucha, že město má nového šerifa – doslova, nekecám – a že se ten mizerný povaleč má vrátit a svým kumpánům vyřídit, že přichází peklo. Zase doslova.

[x]

Musím to vůbec říkat? Vše je ztraceno. Sherlock je poslán do exilu a s Johnem si musejí říct sbohem. Zdá se, že budou navždy odloučeni a že John musí zůstat se ženou, co zastřelila lásku jeho života. Když v tom se najednou na obrazovkách po celé zemi objeví Moriartyho obličej. Sherlocka povolají zpět. A když se Mary – která hrála alespoň část role původně patřící Moriartyho pravé ruce Moranovi – nervózně zeptá, jestli je Moriarty skutečně zpátky, John jí odpoví:

JOHN (otočí se a dívá se doprava): No jestli je… měl by se radši teple obléct.

(Mary se obrátí, aby viděla, na co se John dívá.)

JOHN: Zvedá se východní vítr.

[x]

No nezní to úplně jako „přichází peklo“? Na konci Druhého dějového bodu bychom měli my i naši hrdinové mít vše, co potřebujeme vědět, abychom dosáhli vyvrcholení. Jedinou výjimkou by byl „poslední zvrat“, který byl nastíněn. Když vezmeme v potaz, že se jedná o mystery, co hojně využívá vodítek, podtextu a nástinu, mám podezření, že nás zvrat skutečně čeká – bude to poslední kritická situace před vyvrcholením.

Bohužel jsme ještě nebyli svědky milostné Krize (která se bude točit kolem Johnových osobních problémů), což znamená, že před sebou ještě máme spoustu bolesti. Druhý milostný kritický bod pravděpodobně nenastane před dějovým Vyvrcholením, vzhledem k tomu, jak si libují v umisťování dějových bodů mezi tyto dvě linie. Ale to už se dostáváme do oblasti predikce, tak se do toho můžeme vrhnout po hlavě.

Předpovědi

Pamatujete na onu větičku o tom, že Střed je náhled konce: kladný kladného a záporný záporného? Mohli byste argumentovat, že když Znamení tří končí tím, jak Sherlock smutně odchází ze svatby a jejich vztah je údajně u konce (nebo alespoň nejednoznačný), že tedy i milostná linie musí skončit tak, že si budou navzájem odcizeni či v nejasné situaci. Ovšem kdybyste to udělali, museli byste tu samou logiku aplikovat na Reichenbašský pád, který končí tím, že John odchází od Sherlockova hrobu. Domníváme se, že čtvrtá série skončí Sherlockovou tragickou smrtí? S koncem čtvrté série musí skončit i dějová/mystery linie. Takže to by moc záhodné nebylo. A samozřejmě že to tragicky neskončí, protože tak to není nastoleno. To Pyrrhovo vítězství (Moriartyho smrt za cenu vzájemného odloučení a pokroky v Johnově a Sherlockově emoční intimitě za cenu, ehm, vzájemného odloučení) předpovídá skutečné vítězství. To úspěchy předpovídají konec. Však víte, všechno to roztomilé ze Znamení tří, všechno to chytré z Reichenbachu. Sherlockovou tragickou, neopětovanou láskou k Johnovi to neskončí o nic spíš, než to skončí tím, že bude Sherlock šest stop pod zemí. Slibuju.

Tak co bude vyvrcholením – ať tím či oním? To je těžké říct. Obecně se očekává, že to bude symbolické znovuzrození po Krizi[20] a že bude do jisté míry odrážet Střed i že to bude okamžik, kdy dojde k hlavní vzrušující události a porážce protivníka. Ani jedno ještě nenastalo, tak je obtížné predikovat. Aby bylo jasno, předpokládám, že speciál přidá kontext Poslednímu slibu, ale ani jednu linii zásadním způsobem neposune; je možné, že posune, ovšem z hlediska ideálního umístění dějových bodů by to bylo obtížnější a z hlediska charakterizace i rozpačité. Když nicméně vezmeme v úvahu umístění dřívějších dějových bodů v jednotlivých liniích, tak se domnívám, že dějové Vyvrcholení – jediný hlavní dějový bod, co v Moriartyho linii zbývá, kromě potenciálního zvratu – nastane na konci druhé epizody čtvrté série (a bude vyřešeno na začátku poslední/třetí epizody) a zároveň bude druhým kritickým bodem romance, který bude přesahovat do poslední epizody této řady, jež se bude po vzoru Posledního slibu věnovat Johnově Krizi a Druhému dějovému bodu. Jestli jste zmatení, podívejte se na graf. Protože Moriartyho linie by zde měla skončit, mohla by na konci čtvrté série začít nová – nejspíš kratší – dějová linie. Pokud tomu tak bude, pak by k milostnému vyvrcholení mělo, obdobně, dojít ke konci páté série.

Jestli vás taková dlouhá doba deprimuje, vzpomeňte si, co jsem říkala o absenci podtextového polibku ve Znamení tří. V romanci se protagonista a jeho či její objekt milostného zájmu mohou dát dohromady kdykoli během příběhu. Někdy příběh začne, když už spolu jsou, a než dosáhnou rovnováhy, musejí si projít nejistým vztahem. Někdy si k sobě hledají cestu pomalu a dají se dohromady až v poslední větě. Někdy je to Střed. A někdy, to je pouhá spekulace, někdy je to Druhý dějový bod – okamžik, v němž protagonista jasně demonstruje, že odteď své cíle sleduje s absolutním přesvědčením. Polibek by byl vynikajícím výrazem takového odhodlání. Na druhou stranu by polibek před Johnovou Krizí (a tedy ústupem do Identity) byl neuvěřitelně krutý, takže i to je možnost. Popravdě nemám ponětí, kdy k polibku dojde nebo by mělo dojít. Myslívala jsem si, že to bude při milostném Vyvrcholení, avšak to by mělo odrážet svatbu – nějaký druh závazku – a ne neexistující podtextový polibek či začátek nového milostného vztahu[21], stejně jako by se dějové vyvrcholení mělo točit kolem porážky a metaforické či doslovné smrti Moriartyho. Je samozřejmě možné zkombinovat závazek s naplněním. Jen to není nutné, spíš případně rozpačité. Co dalšího z dosavadních linií vyplývá:

Kdyby se chtěli ve druhém dějství ponimrat o trochu déle – jak to seriály často dělají – nebo si více pohrát s Johnovým a Sherlockovým vztahem, nezařadili by Sherlockovu Krizi ani milostný Střed (z jehož názvu se dá odvodit, že bude, no, v půlce) už teď, ale místo toho by dále přidávali kritické body. Zadruhé, to naznačuje, že Moriarty je opravdu stále naživu. První dějový bod má nastavit celý příběh a textově se První dějový bod dějové linie točil kolem Moriartyho. Padoucha se nezbavujete v kritickém bodu ani ve Středu, zbavíte se ho ve Vyvrcholení. Jedinou výjimkou by bylo, pokud by padouch byl potají ve skutečnosti padouchovou pravou rukou, například pokud je Mary opravdu Moran[22] a představuje ještě nebezpečnější hrozbu než Moriarty. Zatřetí, na konci čtvrté série bude Moriarty poražen a Sherlock naplno přijme svou Podstatu, ale John ještě nebude připraven na jejich, ehm, vyvrcholení[23]. Začtvrté, v linii jejich vztahu musí dojít k rozuzlení. Vzhledem k tomu, že John s Sherlockem již nejlepší přátelé jsou, přátelství rozuzlením nebude. Musí to být něco uspokojujícího – proměna, poslední krůček od Identity do Podstaty – a „jsme si teď mnohem blíž a víc si věříme“ uspokojující není. Uspokojující není ani strávit život jako oddaný, monogamní, avšak ne-romantický pár vzhledem k tomu, že právě tak navenek vypadali v Psech baskervillských a Reichenbachu, a vzhledem k tomu, že pro Johna jsou milostné vztahy důležité. Jinými slovy je jejich vztah příliš daleko na to, aby mohl skončit platonicky nebo i queer-platonicky, a to i pomineme-li všechna romantická klišé a podtext. Bylo by to antiklimatické, úplně by to vyvrcholení pohřbilo. A není jediný důvod, aby taková linie spěla k platonickému či queer-platonickému vztahu. Toho by se dosáhlo zrovna tak dobře, pokud by jejich vztah sledoval dějovou linii. Kromě toho si John s Sherlockem již platonickou lásku navzájem vyznali a očividně ještě něco říct zbývá[24], přesto není milostná linie ani zdaleka u konce. Nemluvě o tom, že Sherlock je kódován jako gay, ne jako někdo, kdo romantickou přitažlivost nepociťuje, a to, že jeho nenávist k milostným vztahům vytvořili jako něco, co bude muset překonat, naznačuje, že sám v jednom skončí. A dát mu jednu z žen, které o něj projevily zájem, by byl a) queerbaiting[25] a b) by to v porovnání s jeho upřímným vztahem k Johnovi bylo těžce neuspokojivé. John na sex a milostné vztahy myslí natolik, že během Skandálu v Belgravii vystřídá několik přítelkyň. Bez romantického vztahu nebude šťastný, ale spárovat ho se ženou, která pro něj bude méně důležitá než Sherlock, by bylo téměř nemožné, aniž by se přitom nezabředlo do misogynie. A mimo to, nepíšete romantický milostný trojúhelník, ve kterém je momentální romantická partnerka jasným poraženým, abyste jej rozřešili platonicky; to nedává smysl. Také jsme pevně stanovili, že Sherlock je bez Johna v 221b zdrcený a John neklidný a nespokojený, takže Mary nebyla řešením ani předtím, než se z ní vyklubala záporná postava. Mary to má spočítané a nemůže umřít jen tak. Symbolizuje část Johnovy Identity, takže ji John musí zřetelně zavrhnout, aby dokázal, že dělá další krok. Naštěstí nám seriál pro toto zavržení zavdal skutečně dobrý důvod, takže publikum Johna vinit nebude.

Trochu jsem přemýšlela, jak se zrcadlení protáhne do čtvrté série. Je to těžké předpovědět, vzhledem k tomu, že scénáristi mohou zrcadlit, co si zamanou, ale přišla jsem na tohle:

Střed, první polovina (1 epizoda): Sherlock podcení, jak moc ho John miluje, a učiní opravdu Špatné rozhodnutí (zfalšuje vlastní smrt, aniž by o tom Johnovi řekl).

Střed, druhá polovina (1 epizoda): Čelí následkům (John „udělal krok vpřed“ a zpátky se nenastěhuje). Nemůže nic pořádně napravit, protože teď v cestě stojí Mary. (Mary by nebyla problém, kdyby se Johnovi svěřil dříve.) Na konci je naznačena linie zklidnění.

Zklidnění (1 epizoda): Než aby Johnovi řekl, co k němu cítí (pravda, ještě tomu sám tak úplně nerozumí), se snaží svou chybu napravit tím, že podpoří Johnovo rozhodnutí (oženit se s Mary). Kvůli čemuž zjistí, že Mary je těhotná (pokud to nepředstírá), a tím pádem věří, že ho John už nepotřebuje, což vyvolá Sherlockovu krizi.

Krize (1 epizoda): Vše ohledně Sherlockovy krize se točí kolem Johnova rozhodnutí (Mary): od jeho regrese přes smrt po velkou oběť. Na samotném konci se významně naznačí, že Sherlock brzy začne rozhodující souboj s Moriartym.

Když toto aplikujeme na Johna:

Střed, první polovina (1 epizoda): Podcení, jak moc ho Sherlock miluje, a učiní opravdu Špatné rozhodnutí (zůstane s Mary).

Střed, druhá polovina (1 epizoda): V další epizodě čelí následkům (Mary je lhářka, co skoro zabila jeho nejlepšího přítele). Nemůže nic pořádně napravit, protože v cestě stojí dítě (dítě by nebylo problém, kdyby Mary opustil, když se Sherlock vrátil). Na konci je naznačena linie zklidnění?

Zklidnění (2 epizody – delší linie): Než aby Sherlockovi řekl, co k němu cítí, se snaží svou chybu napravit tím, že podpoří Sherlockovo rozhodnutí (udobřit si/podpořit Mary?). Rozhodnutí si Mary udobřit ale nakonec povede k něčemu špatnému, kvůli čemu si John bude myslet, že ho Sherlock musí/měl by opustit / že už Johna nepotřebuje.

Krize (1 epizoda): Místo toho John odejde (nebo ustoupí jiným způsobem, ne nutně fyzicky), což vyvolá jeho vlastní krizi a vede k jeho smrti či „smrti“ (Tři Garridebové?[26]) a velké oběti (?). Na samotném konci se významně naznačí, že John brzy bude čelit čemukoli, co mu brání být s Sherlockem.

V Sherlockově případě bylo Zklidnění tou stoupající, „pozitivní“ polovinou Johnovy středové linie. Což podporuje moji hypotézu, že k Sherlockovu Vyvrcholení/Rozuzlení dojde v epizodě před Johnovou Krizí, jelikož by tak bylo obdobně pozitivní, ačkoli podle všeho skončí opět hořkosladce. Nadto se tím trvale „napraví“ vývoj Sherlockovy postavy, protože Sherlockovo chování v průběhu linie těžce závisí na Johnově emoční dostupnosti a tudíž by spolu s Johnovým ústupem došlo i k Sherlockovu ústupu a Sherlock by Johna nedokázal natolik emočně podpořit. Ke zdravému vývoji jejich vztahu je v podstatě nezbytné, aby se Sherlockova linie vyřešila ještě před Johnovou Krizí.

Poznámka: Existuje plno geniálních analýz o spojení mezi Moriartym a Johnlockem. Jde v nich o to, že Moriarty se snaží „vypálit Sherlockovi srdce“ tím, že Sherlocka s Johnem tlačí do milostného vztahu, jen aby mohl Johna od Sherlocka odtrhnout, když je Sherlock nejzranitelnější. Teorií je, že se mu to nepodaří a v páté sérii dojde ke kanonickému Johnlocku.

Problém mé teorie je ten, že moje analýza zdá se spojuje Moriartyho s Sherlockem, ale romanci s Johnem, a naznačuje, že řešení problému „vypálit Sherlockovi srdce“ nepovede k Johnlocku, ale pouze k tomu, že Sherlock bude na romantický vztah s Johnem připravený. Dále naznačuje, že s Moriartym bude vypořádáno ve čtvrté sérii, ale že k Johnlocku dojde v páté, což nabízí otázku, co požene děj mezitím. Nemám tušení. Nebylo by to poprvé, co seriál představil nového „hlavního padoucha“, ovšem bylo by to překvapující.

Závěr

Tak tady to máte. Struktura není jen nějakým pedantickým svazováním děje. Je to hudba. Je to model udržující proud i tempo a zesiluje tudíž emocionální dopad příběhu. Pusťte napětí příliš a diváci znecitliví. Protahujte jej příliš dlouho a publikum ztratí zájem. Existují pravidla k tomu, jak příběhy zpracováváme. Nemají se skutečným životem o nic víc společného než metry a měřidla se zvuky přírody. Co umění ve své podstatě dovede nejlépe, je podle mě to, že vezme realitu a přebalí ji takovým způsobem, aby ji lidská mysl dokázala mnohem hlouběji zpracovat. K tomu umění je. Struktura tedy není zbytečná. Je to jazyk. A jazykem struktury tří dějství dramatu nám Sherlock říká, že je příběhem o lásce, přesněji řečeno milostným příběhem, a že je příběhem, který skončí šťastně.

V zásadě existují dvě možnosti. Buď budou Moffat s Gatissem dál tápat při psaní toho nejhoršího, nejabsurdnějšího a nejurážlivějšího[27] seriálu, jaký jsem kdy v televizi viděla, nebo se Sherlock s Johnem koncem páté / začátkem šesté série uvelebí v oddaném, jednoznačném romantickém vztahu. Buď to jsou naprostí idioti, kterým se úplnou náhodou podařilo napsat polovinu romance – včetně komplexní struktury, zrcadlení Moriartyho linie atd. – a kteří se rozhodli ji nedotáhnout do konce, nebo to jsou prolhaní géniové, kteří sami přiznávají, že neustále lžou. Předpovídám to druhé.

.

[1] Nebojte se, Sherlockova podstata je pořád netrpělivá, jízlivá, arogantní a všechno ostatní, co na něm milujeme. On se jenom zbavuje toho falešného sociopata. ↩

[2] To je už podruhé, co z Johnova smrtelného nebezpečí dělala, že bylo celé jenom o ní (poprvé to bylo, když řekla, že je „polichocena", že Sherlock přišel na její kód). Je nepravděpodobné, že tohle Sherlockovi připadá okouzlující. ↩

[3] Scéna na lavičce ze Znamení tří, ve které se mu John snaží říct, že je jedním ze dvou lidí, kteří mu převrátili život naruby – pro případ, že byste celý seriál neznali zpaměti. ↩

[4] Molly vypadá, že ho miluje, ale nevíme toho o ní tolik jako o Johnovi, takže není jasné, nakolik dobře Sherlocka zná. A když se spolu baví jako přátelé, jsou jejich interakce rozpačité a strojené. Lestradovi na něm záleží odměřeným a blahosklonným způsobem, paní Hudsonová je mateřská postava a všichni ostatní jsou rodinní příslušníci. Irene záleží jedině na jeho mozku – srdce je pro ni něco, čím může manipulovat a čemu se vysmívat. ↩

[5] Já osobně si nemyslím, že to tak plánoval od začátku. Nejspíš to byla jeho spontánní reakce, když si uvědomil, že se mu naskytla perfektní příležitost zjistit, co John doopravdy cítí. ↩

[6] Ale ne zaručeně, záleží na míře dovednosti. ↩

[7] Část mě má podezření, že jsem tohle slovní spojení ukradla od LSiT, ale nejsem si jistá. ↩

[8] JOHN: Skládá smutnou hudbu. Nejí. Skoro nemluví. Jenom když se hádá s televizí. (Pokračuje dále do místnosti a na druhém konci vystoupí ze stínů postava.) JOHN: Řekl bych, že má zlomené srdce, ale… je to Sherlock. Tohle všechno dělá normálně… ↩

[9] pozn. překladatelky: „Queer“ – původní význam „podivný“, zároveň ale i hanlivý výraz pro osoby s homosexuální, bisexuální a pansexuální orientací a pro transgender osoby (ve své době používány oba významy, nicméně ten druhý byl méně známý), postupně první význam vymizel (dnes archaický výraz) a dnes se používá buď stále jako urážlivý výraz, nebo v akademické obci jako zastřešující výraz pro osoby se zmíněnými identitami (ovšem queer není to samé jako LGBT+) ↩

[10] Pro případ, že by vám to nebylo známo, „zapřisáhlý starý mládenec“ je starý eufemismus pro gay muže. Technicky vzato jde o mužskou verzi „staré panny“, ale řekněte to s pošťouchnutím a mrknutím (jak to udělají noviny) a každý bude vědět, co jste tím mysleli. ↩

[11] I když si nemyslíte, že má Moriarty o Sherlocka skutečně zájem, jeho persona „Jim z IT“ jej rozhodně měla. ↩

[12] A ne, nesnažil se Irene oslnit (alespoň ne hlavně ji). Sledujte jeho obličej. Během dedukce se zcela zjevně soustředí na Johna. ↩

[13] Za tohle patří zásluhy couldntpossiblycomment, protože já to přehlédla, když jsem tuhle část psala poprvé. Co dalšího jsem ještě přehlédla? ↩

[14] Naše postavy nevědí, že kompromis není cílem. ↩

[15] Není to jen předpoklad, který činím na základě Sherlockova chování. Je to výrazně naznačeno tímto nástinem/paralelou: PANÍ HUDSONOVÁ: Moje nejlepší kamarádka Margaret mi šla za družičku. (Sherlock odloží šálek na stolek vedle a protočí oči.) PANÍ HUDSONOVÁ: Měly jsme být nejlepší kamarádky navždy, ale potom jsem ji stěží viděla. ↩

[16] Chci říct, tohle je vlastně docela trapné: SHERLOCK (s francouzským přízvukem): Jako upršený pohled s davu cisích lidí… (Mary se na Johna zašklebí.) SHERLOCK (s francouzským přízvukem): …člověk si najednou ufědomí, še se dífá do tvárše starého přítele. (Sundá si brýle.) JOHN: Podívejte, myslím to vážně… (konečně se svému číšníkovi podívá do očí) …můžete… (Tvář mu ztuhne. V celém těle mu zacuká a on zírá s výrazem naprosté nevíry.) SHERLOCK (se svým normálním přízvukem): Zajímavá věc, smoking. Zapůjčuje odlišnost přátelům a anonymitu číšníkům. A později: SHERLOCK: Tohle ti chybělo. Přiznej to. Vzrušení z pronásledování, krev proudící v žilách, jenom my dva proti zbytku světa… ↩

[17] a) Nevybrala jsem je kvůli tomu. Přišla jsem na to, až když jsem zkopírovala citáty. Pak jsem se zachechtala, protože to jako vážně? b) Nemyslím, že je takhle naplánovali. Myslím, že scénáristi prostě rádi odkazují na to, co napsali dřív, zvlášť když se tím trefí do načasování. ↩

[18] „Figurína“ z „prázdných domů“ je přímo z povídky Prázdný dům. ↩

[19] Onen kousek před úvodní znělkou, pamatujte. ↩

[20] Přátelsky připomínám, že tragédie nemá krizi, ale Kapku naděje. Příklad Kapky naděje: John a Sherlock vycházejí dobře spolu i s Mary, plod vypadá zdravý a všechno si to mezi sebou vyřešili. Jejich vztahy jsou vyvážené. Se svými životy jsou naprosto spokojeni. Pak, na samém konci, je těhotná Mary zastřelena. Do další epizody, kdy začne třetí dějství, nebudeme mít ponětí, co se stalo. Dává to smysl? Je to opak toho, co jsme ve skutečnosti dostali. ↩

[21] Ani Tessa neříkala nic o líbání. ↩

[22] Postavou Morana, technicky vzato. Nemyslím, že někdo čeká, že její pravé jméno je doopravdy Moran. ↩

[23] Nemůžu za to, že to zní sexuálně. ↩

[24] Nezapomeňte na tyto nedokončené paralely: (ELLINA KANCELÁŘ. Stále prší, John se bezvýrazně dívá na svou terapeutku.) ELLA: To, co jste mu chtěl říct… (John na chvilku otevře pusu, ale pak ji zase zavře.) ELLA: …ale neřekl. JOHN (zlomeným hlasem): Jo. ELLA: Řekněte to teď. JOHN (se slzami v očích): Ne. (Potřese hlavou.) Omlouvám se. Nemůžu. a SHERLOCK: Johne, je tady něco… co bych ti měl říct. Vždycky jsem to chtěl říct, ale nikdy jsem to neudělal. A protože se už nejspíš znova neuvidíme, můžu to klidně říct teď. ↩

[25] pozn. překladatelky: „Queerbaiting“ používají média jako „lákadlo“ pro queer diváky/čtenáře: mezi postavami se vytvoří homoerotické napětí, ovšem se záměrem toto napětí nikdy nerozřešit. ↩

[26] pozn. překladatelky: Tři Garridebové je název jedné z kanonických povídek. Protože obsahuje scénu, v níž se Watson ocitne ve smrtelném nebezpečí a v níž dá Holmes následně poprvé otevřeně najevo, jak moc mu na Watsonovi záleží, a protože tuto scénu Steven Moffat i Mark Gatiss milují, fandom předpovídá, že si ji také po svém zadaptují a bude jedním z největších momentů čtvrté nebo páté série. ↩