#22122019

Jelikož se v poslední době zase jednou výrazně zhoršil můj duševní stav, hodně nad tím přemýšlím. A dospěl jsem k zásadnímu uvědomění, které se může zdát zcela banální; avšak když jste celý život žili v přesvědčení, že jste odporná, méněcenná bytost, kterou nikdo nikdy nemůže mít rád, a vnímali jste to jako samozřejmost; je to, že vás něco takového vůbec napadne, velký pokrok. Jde o to, že mi začalo docházet, že chyba možná není ve mně. Nebo možná také je, ovšem za to, jak se cítím, může má matka.

Nemám na chvíle, které jsem v dětství strávil s matkou, moc vzpomínek. Na všechny ty nadávky a facky si vzpomínám jen mlhavě. Mám dojem, že je můj mozek raději vytěsnil. Ale jasně si vybavuju, že pokaždé, když se mi něco dařilo nebo jsem byl na něco hrdý a řekl jsem to, má matka mi odpověděla, ať se nevytahuju a že je spousta lidí, kteří jsou v tom lepší. To ve mně vytvořilo psychologický mechanismus, který způsobuje, že mě můj mozek automaticky trestá za každou pozitivní myšlenku o sobě. “To si vážně myslíš, že za něco stojíš? To jako fakt věříš, že by zrovna tebe někdo mohl mít rád? Styď se, ty odporný egoisto.” A podobně.

A nedávno jsem si vybavil jednu konkrétní situaci z dětství... Ve školce jsme nacvičovali nějaké vystoupení pro rodiče, na němž jsme měli zpívat písničku Máma od Lunetic a tancovat u toho. Nikdy jsem nezpíval větu “jsi jak kouzelná víla, která mi dává chuť se smát”, odmítal jsem to. Protože moje máma mi dávala jedině chuť brečet. Dodnes si živě pamatuju, jak jsem nad tím přemýšlel, dost intenzivně a dlouho. A když nad něčím takovým přemýšlí čtyřleté dítě, které by ke svým rodičům ještě mělo bezmezně vzhlížet... To je brutální.

Není to dlouho, co jsem se o svých psychických problémech bavil s jedním úžasným člověkem, který se mnou z nějakých pro mě nepochopitelných důvodů má trpělivost, čehož si velmi vážím. V jeden okamžik mi řekl “docela bych si přál vyrazit tvý matce pár zubů za to, co ti udělala”, a já začínám mít pocit, že bych mu v tom vůbec nebránil.