Známe to, když se řekne zajíc, hned každého napadne něco od žrádla. Třeba ten na modro nebo na smetaně nebo nebo. Prostě nějaká ňamka. Jasně, nejlépe s knedlíkem. No jasně, pivo taky.

Ty mladší napadne i zajíc,..,zajíček. Zajííčček. Vlastně zajíček napadne ty starší. Starší až staré chlípníky. Ančto oni myslí na ty zajíčky dvounohé, s bělostně skvoucí se pletí, co krásně voní a koketně se řehtají. A v hlavince jen jedno. "Jak toho dědka obrat." A že to dokážou, na to můžete vzít jed. Z bohatého dědka, po noci plné domnělé slasti, s ranním kuropěním zklamaným kmetem. To jsou proměny.

Tak tyhle zajíčky také dnes pominu. Jo, jo, já mám na mysli toho normálního, co má ještě pořád čtyři nohy. Srandovně na nich pln života a radosti poskakuje. Dokonce na nich hopká stejně i ve chvíli, kdy ho dohání zuřivý pes, co mu lítaj sliny od huby. Poskakuje až do chvíle, kdy zrzavá liška zatne své zoubky do jeho hnědavého krčku, načež se s posledním radostným skokem dostaví exitus.

A už jsme tam, kam jsme se chtěli dopsat. Zajíc na silnici. To je testér, ne takový, co ho používají vývojáci auťáků. Zajíček pěkně a spořádaně přeběhne silnici těsně před auťákem, jindy zase skotačivě před auťákem kličkuje dlouhé stovky metrů. Sem tam se ohlídne, hodí vlnku, auto zpomalí, zajíc zpomalí a auto čeká, zajíc čeká, auto zrychlí, zajíc zrychlí. Nemáte šanci. Dokud ho to neomrzí, šance na předjetí není. Na testování je ale nejlepší ten, co vás nejprve ležérním přeběhem silnice včas upozorní a když už jste dost blízko, skočí přímo před vaše kola. Pak se flekuje, kola zařvou, gumy začoudí, zajíček radostně odhopká. Jo, jo, tester.