Sedm otázek pro Václavák - 17. listopad 2025

17.11.2020 České Budějovice - Czechia

V létě 1989 mi bylo pět a televizi jsme doma neměli. Naši tvrdili, že v ní stejně nic není. Tím mysleli hlavně komunistickou propagandu a zprávy. Většina večerů u nás vypadala tak, že když přišel táta z práce z výzkumáku, chvíli si s námi hrál, pak byla večeře, pak máma šla uspat mladšího bráchu a já jsem mohla zůstat vzhůru ještě trochu dýl. A zatímco ona uspávala, já jsem s tátou umývala nádobí. A k tomu mytí nádobí si otec pouštěl zprávy na Svobodné Evropě nebo písničky z pár kazet, které jsme doma měli. Já jsem stávala na stoličce vedle dřezu a utírala jsem nádobí a táta stál vedle mě a umýval. A u toho komentoval zprávy, nadával na komunisty a vysvětloval mi, co a proč se děje, protože já jsem se ptala. A pak jsem byla nahnána do koupelny a do postele a u toho jsem vymýšlela tisíc důvodů, proč bych ještě nemusela jít spát. Občas, když jsem nemohla usnout, jsem dostala dovoleno s nimi sedět ještě nějakou dobu v kuchyni a poslouchat s nimi další večerní program na Svobodné Evropě.

Když jsme jezdívali na návštěvu k dědečkovi a babičce, já i brácha jsme naopak sedávali nosem nalepení na televizi a koukali jsme se fascinovaně na cokoliv, co tam dávali. Často to byl fotbal, na který se dědeček pravidelně díval. Nikoho jiného v rodině fotbal nezajímal. Nás ve věku 5 a 2 a půl roku na tom zajímalo jen to, jak se ti lidi v té televizi hýbají a že je to něco, co doma nemáme. A tak se nás nakonec prarodičům zželelo a někdy začátkem podzimu 1989 jsme od nich dostali naši první televizi, barevnou Teslu Oravu. Tím se naše večerní rutina změnila jenom tím, že jsme se po večeři dívali na Večerníček. Pak se pokračovalo obvyklým mytím nádobí, zprávami na Svobodné Evropě a dál podle zajetého scénáře. Brzo se ale ukázalo, jak perfektně byl ten dar načasovaný.

O zásahu proti demonstraci na Národní třídě jsme se doma dozvěděli z rádia právě při večerním mytí nádobí. Dost rychle mi došlo, že se děje něco důležitého, protože rodiče z toho byli jak na jehlách a celý víkend byli skoro permanentně nalepení u rádia. Začali jsme se najednou denně dívat i na televizní zprávy a otcovy komentáře byli najednou ještě emotivnější. A když pak o pár dní později v televizi konečně začali ukazovat zprávy o demonstracích, nemohl se udržel, vyskočil, chodil vzrušeně po bytě a nadšeně volal: “Tak tohle prasklo! Tohle už se nemůže udržet!“. Po víkendu v práci s kolegy z výzkumu a s vedoucím údržbářem založili buňku OF. A doma rodiče několik dnů diskutovali, jestli je bezpečné jít taky demonstrovat a jestli je nezavřou nebo nezbijí. Ale když už se v Brně demonstrovalo 3. nebo 4. den, šli naši nakonec taky demonstrovat. A nás doma hlídali sousedi.

Revoluci jsem prožila jako pětiletá nalepená na televizi a hltající zprávy. Máma byla doma s bráchou na mateřské, takže já jsem školky nechodila, byla jsem s nimi doma a sledovala jsem všechno, včetně přenosů těch velkých demonstrací na Letné. (Kdo by si býval pomyslel, že tam budu o 30 let později sama stát a demonstrovat, aby z vlády odstoupil premiér - bývalý komunista a spolupracovník StB.) U toho jsem spolu s davem v televizi skandovala “Jakeše do koše” a “Na Štěpána, bez Štěpána”, což můj brácha Štěpán obrečel, protože ve 2 a půl letech nechápal, že tím myslíme Miroslava Štěpána, pražského tajemníka KSČ, ale myslel si, že ho sestra nemá ráda.

Zpětně si říkám, že o tom, co jednou budu studovat, bylo asi víceméně rozhodnuto právě na podzim 1989. Tolik pětiletých děcek, tolik politicky zorientovaných a politikou úplně fascinovaných jako já, asi moc nebylo. Politiku jsem už pak nikdy hltat nepřestala. Někteří rodiče nechávají své děti předvádět, jak pěkně hrají na piano, já jsem v 1. - 3.třídě (1991-1994) našim rodinným známým vyjmenovávala ministry všech porevolučních vlád.

Jedna z kazet, které naši tehdy poslouchali na starém JVC kazeťáku, byla nějaká neoficiálně pořízená kompilace od Jaroslava Hutky. Kvalita byla dost mizerná. Jednak jsme ji doma hráli skoro pořád, takže páska dostala dost zabrat, jednak to byla asi tisícátá kopie přehraná od někoho, kdo ji měl přehranou od někoho. Dnes většina z nás uznává, že Hutkovy písničky nejsou textově ani hudebně nějak zvlášť kvalitní. Velká část z nich jsou jednoduché folkové odrhovačky. Ale na protest songy jsou jiné nároky. Nemusí být umělecky kvalitní, aby měli hodnotu. A pro mě jako pětilétého caparta, to byla ideální produkce. Jednoduchý, vtipný, chytlavý. To, že rodičům dost dělalo obavy, že jsem ty texty znala nazpaměť a že jsem si tehdy (ještě těsně před revolucí) při hraní s kostkama jako pětiletá, která by o rok později měla nastoupit do školy, zpívala “podle litery paragraf - šavle, teď dumej o právu, Havlíčku, Havle“, jsem se dozvěděla až o pár let později.

Happy Tuesday, relax and enjoy.

Zaslouží pozornost: - Hádala se duše z tělem - Morava - Haleluja, tramvaje - Litvínov - Havlíčku, Havle

Playlist:  https://spoti.fi/3bB5lH7 

Oblékla jsem se tak, jak se to líbí MNĚ, namalovala se tak, jak se to líbí MNĚ, chovala jsem se tak, jak se to líbí MNĚ. Sice mi většina lidí říkala, že se bych se měla začít chovat normálně a že vypadám jako bych se zasekla v devadesátkách, ale víte co? MNĚ to bylo úplně jedno. Už dlouho jsem se necítila tak svobodně a šťastně.