Ahojky, jak se dneska máš?
Myslel jsem si, že poté, co budu mít příležitost se trochu uklidnit a zaběhnout, vyrovnám se a budu se cítit lépe. Ovšem stal se opak. Zdá se, že spolu s pocitem zhroucení mého vnějšího světa, se začal hroutit i můj vnitřní svět. Přišla ochromující a kurva hnusná krize identity. Nevím, co mám dělat. Jsem zoufalý. Nevím, co bych měl lidem říkat, nedokážu se s tím nikomu svěřit, protože nevím jak, nenacházím slova, nenacházím sílu. Má mysl se točí v kruzích "už ani nevím, kdo jsem, nemám se čeho chytit";čím víc se snažím si dát nějakou podobu, tím víc se sám sobě rozpadám v rukách. Ta krize identity nabývá monstrózních rozměrů, přetéká přes okraje mé duše a přelévá se ve fyzický pocit ochromující tíhy na hrudi a všehpohlcujícího prázdna v břiše. Chvílemi se mi zdá, že z toho samou úzkostí omdlím.
Trvá to teprve krátce, ale zdá se to nekonečné. Udělal bych cokoliv, jen aby to přestalo. Je to pocit, s kterým se nedá žít. Bortím se a netuším, kde začínám a kde končím, netuším, co jsem. Já nevím. Nevím, co mám dělat. Nikdo mi nemůže pomoct.
V posledních dnech skoro nejím.
