Všednosti každodennosti

Středa: Pečovatelka telefonuje mému otci, že se v pátek nemůže přijít postarat o babičku, ale že dorazí v sobotu, i když si myslí, že už to nebude nutné. Pátek 14. 3. 16:30 telefonuje strýc, že babička umírá, nemá hmatný puls, záchranka je na cestě. Telefonoval mně, jelikož se mým rodičům nemohl dovolat, byli v ruchu města a neslyšeli telefon. Strýc plakal, byl to krátký tichý hovor, který jsem ukončil slovy „buďte silní“. Po típnutí telefonu jsem byl nějak v pohodě. Říkal jsem si, že to není možné, přece nejsem z kamene, při takové informaci nemohu být v klidu. (jelikož jsem probulel už pár večerů před touto zprávou, domníval jsem se, že jsem se už vnitřně rozloučil, smířil...) Za můj apatický přístup vlastně mohlo slůvko „umírá“, nedokončený děj, slovo, které není definitivní. Zanedlouho dorazili moji rodičové z města. Táta volal strýcovi, ano, babička je mrtvá, musí se začít řešit pohřební služba, parte a samotný pohřeb. V tu chvíli se všechno odbrzdilo, stál jsem u okna tekly mi nezastavitelně slzy, máma mě zezadu objala. U babičky v té době byla rodina z Prahy, táta je tam nechtěl nechat samotné a také se chtěl rozloučit se svojí maminkou (stejně je mazec, že můj otec měl ve svých 72 letech ještě mámu). Vyjeli jsme tedy naposledy za babičkou. Už byla tma a my dorazili do Domaželic kolem půl sedmé. Nechali jsme auto na dědině, utíkali přes dvůr, kde už stála pohřební služba. Vešli jsme do 60 let staré světnice, kde bylo otevřené okno, zapálená svíčka, kříž a na posteli ležela oblečená zesnulá babička, hrnuly se mi slzy do očí, máma propadla nezastavitelnému pláči. Postupně jsme přicházeli k babičce, pohladili po čele, po hřbetu ruky. Každý jsme se rozloučili u její smrtelné postele. Brečelo se, celou dobu dokreslovaly atmosféru míhající se stíny od hořící svíčky, průvan a čerstvý vzduch (během našeho příjezdu začalo drobně mrholit). Po pár minutách došel pohřebák, jestli tedy už mohou, my kývli. Naložili babičku do rakve a pomalu odjížděli, my stáli před vratka, dokud auto nezmizelo v dálce. Bylo to pro mě důstojné rozloučené. Takové vesnické, toto člověk v městě moc nezažije. Vlastně jsem byl rád, že jsem něco takového prožil, v dnešní době je umírání odosobněné. Lidé umírají ve stacionářích, hospicích a na geriatriích, bez rodiny, bez svých blízkých. Jen vám někdo z personálu zavolá, že tedy dotyčný/ dotyčná je po smrti, tak abyste začali řešit pohřeb. Mojí babičce se to povedlo, poslední 3 týdny měla nonstop službu doma, kdy u ní někdo byl, dával jí napít, krmil ji, povídal si s ní. Zároveň se dotyční museli každým dnem dívat do očí vyhasínajícího života. A museli vnímat i otázky babička: kolik je hodin? Já: 3 hodiny (za chvíli opět) babička: kolik je hodin Já: čtvrt na čtyři babička kouká do stropu a zoufale odpoví: ten čas tak pomalu letí. Nebo věty: Já bych tady ráda s vámi ještě chvilku byla. Vždycky chtěla umřít doma, to se jí povedlo. Říkala, že radši se oběsí, než aby šla na LDN. Nyní je už u své svaté panenky Hosténské a jak říkal pán v kostele, odešel člověk skromný životem a velká láskou. Mám tě rád babičko

Mám farmakologii, 23 dní, 8 – 10 hodin denně. Zatím nejpříjemnější zkouška. Nesnáším ten moment, kdy před zkouškou všichni na sebe hledíme stylem, že já fakt první nepůjdu. Ok, jdu já, je mi to jednu, docent Urbánek jen prohodí, že se o mě mé kolegyně ani nestarají a sám mi upravuje límec u saka. Míříme do knihovny, tahám si peniciliny a absorpci léčiv, wow, to je neuvěřitelné. Až jsem se cítil trapně za tak lehkou kombinaci. První zkouška, kde nám byl nabídnut čaj servírovaný na vytříbeném porcelánu. Kolega (já) nemá nárok, když si s sebou vzal CocaColu. Zkoušení bylo skvělé, neptal se vůbec zákeřně a na konci, když okomentoval moje známky v indexu, mi řekl, že z vás kolego možná i něco bude. Poděkoval jsem, popřál hezký den a s úsměvem jsem odcházel. Ten den jsem byl svědkem, kdy jeden černý pasažér v tramvaji rozeznal revizory a snažil se utéct ze zavřené tramvaje – marně.  Výraz obličeje typu, že tam vlastně vůbec není, nezabral. Zajímavé sledovat zoufalství v očích, kdy víte, že všechno už máte spočítané, ale neustále doufáte v zázrak. Dopřál jsem si skvělou prasárnu v podobě burgeru v Hanácké a společnost mi dělala Barča Macík. Když jsme vylezli na Dolní náměstí, kolem jezdil bagr a házel sníh na náklaďák, který ho někam odvezl. Bylo mi z toho smutno. V Olomouci je po mnoha a mnoha letech konečně nějaká zima a oni ten sníh z náměstí prostě odváží pryč. Asi se to už nehodí takto v únoru, jo kdyby byl advent, to by bylo pošušňáníčko. a to jsou veškeré mé postřehy z dnešního dne :)

Vzpomínka na léto <3

Skončil jsem v psychiatrické léčebně, vlastně ani nevím proč, u brány mi přidělili asistenta, který mě dovedl do výslechové místnosti. Trošku vypadal jak Štěpán Mikoška. Procházeli jsme obrovským areálem venku, asi to dřív byl nějaký zámek. Lidi (asi pacienti), co jsme cestou potkali, dost divně čuměli. Zalezli jsme do jedné z budov, po schodek dolů jsme se dostali do sklepních prostor, usadili mě v místnosti (takové nudli), kde byl jen stůl a lampička. Počet lidí se v průběhu výslechu měnil. Hned na začátku mi oznámili, ať počítám s tím, že mě vyléčí homeopatiky. Doba plynula, lidé se měnili. Řešili jsme závislosti, sex, budoucnost. Překvapilo mě, že jeden z dotyčných znal Jeer. Já: Už jste viděl Spalovače mrtvol, kde hraje? (jakože real) On: Neviděl, co tam hraje? Mrtvolu? Já: Nevím, proč? On: Ta by jí šla, poslední dobou vypadá jak unavený mráček.

Úkol: Postěžovat si na tumblr ✓ 

Grapíček 2016 – aneb míň slámy neznamená více zábavy Ze Zlína jsme vyjížděli až po půl 11 v sestavě Mirek, František a já. Cesta byla dost v klidu. Dojeli jsme před půl jednou, vzali si černobílé pásky (loni byly lepší) a 2 hodiny jsme stáli ve frontě na vstup do areálu, od 3 hodin začínal program.  Stihli jsme konec Ghost of you, chillovali jsme u Maxe Bazowského a posteskli jsme si, že loni to bylo ve větším stylu. Rozhodně šetřili na slámě, zmenšili prostor před hlavní stageí, neměli hezké kelímky, hlavním sponzorem byl Staropramen, před kterým se nedalo utéct, jediný cider byl Carling (a to jen třešňový a sladký jak cumel), dlouhé čekání při vstupu do areálu. Všechno vypadalo tak trošku pochybně. V průběhu odpoledne dojel Matěj (Františkův a Mirkův kamarád). Prvním větším koncertem byl až Jake Bugg – ječící dívky v prvních řadách, my tak v půlce, jako byl super, sice trošku statický, ale hlas měl perfektní a myslím, že dost dobrý koncert. Francouzští Scarecrow – blues hip hop, živě skvělé, na albu chill. MO – spravila si reputaci, zazpívala Lean on a Waste of the time, jako v klidu !!! – jen na skok, protože jsme si šli držet fleka před open air, miluji černošské hlasy Crystal Castles – jo, nejvíc elektro párty, ve třetí řadě, naprosto odzbrojující, moje bubínky to trošku nezvládaly Camo & Krooked – jen na půlku, už se mi chtělo spát V sobotu jsme se vzbudili o půl osmé, opilí lidé stále ještě klopili (nebo možná už klopili) borovičku, řvali přes celé stanové městečko HOVNO…Hned ráno jsem se šel sprchovat, tekla teplá voda a nebyla fronta (významné +), pojedli jsme a  jeli do Piešťaň, pochillovali jsme na ostrově na Váhu, burger v místním nákupním středisku, káva a ve 3 zpátky na Grape. Jana Kirchner Oscar & The Wolf – viděl jsem jen kousek, ale jedno z největších překvapení pro mě Milky Chance – jo, dobré, chill Bloc party – super super super, možná lepší než albové verze HVOB – skromné beaty, skromné pohyby, a paní co vypadá, že učí na základní škole prvňáčky..jooo Jsem nadšený, sluníčkový a  tak…Zpátky do naší posádky přibyla Lída, cesta byla v pohodě a tento festival mě naučil, co je to slovenské mojito: borovička si spritem

Nejhorší pocit je, když začíná zkouškové a člověk je už totálně vyždímaný z celého semestru. Zápočty uděleny, řekli jsme si čau a pa a rozešli se do našich domovů, kde za dveřmi bez přítomnosti přátel probíhá učební proces. Hned v pátek jsem vyrazil do města s Barčou Macík. Seděli jsme na náměstí, pili cider a říkali, jak je to zdravotnictví na hovno. A začínal zrovna festival, ve městě spoustu lidí, Zlín žil, mrakodrap nasvícen. Stojím na chodníku, koukám na ohňostroj a nechávám se pohltit výbušnou energií. Už nevím, kde mám ten čas brát, vstávám 6:50, první vařím kávu (3 pressa z mokakonvičky), krájím buchtu, sednu si a žeru a během mžiku je 7:30. Čtyři a půl hodiny s bílým papírem v ruce. Poledne, oběd, polévka nebo něco lehčího, DVTV a od 13:00 opět papír v ruce (a v druhé ruce SEMTEX – jinak originál je dost na hovno, pijte FORTE a KAKTUS) do 17:00, pak nějaké jídlo a učení od půl sedmé dokud vydržím. Už moc nevím, kde brát čas. Postupem jsem se psychicky totálně rozložil. Návaly paniky, apatie, zuřivosti. Večer před zkouškou jsem dojel do Olomouce, nemohl jsem spát. Zdál se mi sen, v tom snu jsem spal a zvracel jsem ze spaní, šílenost. V posteli jsem se posadil a zběsile mi bušilo srdce. Telefon jsem kontroloval ve 1:30, 3:00, 4:00, 5:00 a před šestou jsem už vstával. Celou noc jsem přemýšlel nad tím, jak to položím, jaký to bude pocit, jaké to je, když mě vyhodí na ústní, když se vám ten člověk podívá do očí a řekne: tak příště (kámo). Zkouškový test jsem napsal překvapivě na 13/20 a když jsme si dávali kámen-nůžky-papír, kdo půjde první na přípravu, tak já prohrál. Ale mělo to tak být, vytáhl jsem si nádhernou trojkombinaci : Akutní selhání cirkulačního šoku (klasifikace), Lokalizace míšních lézí a Imunita a nádory. Jo, věděl jsem, super, pomalu jsem začal mít pocit, že jo, že to fakt je reálné, že budu mít patfyz…. Na přípravě jsem seděl přes hodinu a půl. A pak jsem to tam všecko povykládal a měl jsem radost, byl jsem si jistý tím, co říkám, jak to říkám, měl jsem pocit, že konečně mluvím o věcech, kterým jsem v daný moment opravdu rozuměl. Docentka Dostálová vzala index a napsala známku A, tyjo, prostě jedna z nejtěžších zkoušek na medině a já (takový nýmand a kavárenský povaleč) dostal tu nejlepší známku. Vycházel jsem ze třídy, u ústavu a před dveřmi byl ještě Martin, Andrea a Eva, kteří stále čekali…..a Martin mi pak až zpětně říkal, že když jsem vyšel z ústavu, měl jsem v očích čisté štěstí, že mě v životě takto neviděl. Nakonec jsme to dali všichni… zúročili jsme půlroční přípravu… Jedu ještě ten den do Prahy se zrelaxovat. Potkávám se s Jeer, oběd, káva, cigarety a tak….Mám se sluníčkově 

Já: Je teplo, můžeš jít ven naostro XY: Ne, to nemám ráda. Já: Proč? XY Tak kam by se mi pak vsákl ten pot z prdele?

zápočet z patfyz? zatím v nedohlednu Miluji drama, ale ve skupině na fb, kde je asi 300 lidí obviňovat spolužáky kteří mají dostatek bodů z testů z patfyz, tím, že stejně všechny písemky opisují z mobilu, tak jako všechny zkoušky a dále se vyjadřovat, že za jejich úspěch na medicíně může vzhled jak z béčkové telenovely a peníze.....to je už dost uhozené.  Toto je bulvár kámo a když ty lidi neznáš, tak se prostě nevyjadřuj na jejich konto, je to jednoduché. Během asi dvouhodinové diskuze (každý měl svůj monolog) kredit lidí v mých očích dosti padal a mrzí mě to. Já se nečekaně vůbec nevyjadřoval.   Lidé, kteří jednou budou pro některé vzorem, či případně autoritami, se v afektu chovali jak zvířata a největší paradox je ten, že vlastně jen ukázali, že jsou na správné škole, protože každý doktor je tak trošku sobec a každý jede tak trošku za sebe. No nic, tak aspoň víme, na čem jsme :)

ŠÍLENÝ DEN, na patolu jsem se vykašlal, na patfyz s Rií jsem šel, oběd a pak rychle na autobus domů. Autobus měl 15 minut zpoždění, ok, nevadí….jedeme jak draci a já už se vidím, jak lehnu do postele a nebudu muset vůbec nic. Stevardka ze Studenta roznáší na tácku kávu čaj, kapučíno a horkou čokoládu, protože k dobrému filmu patří i dobrá káva. Před sjezdem do Přerova se vytvořila kolona aut, řidič autobusu prudce brzdí a stevardka v uličce se klátí k zemi i s připravovanými nápoji. Chvíííst, tak nás tam všechny zkropila. Po chvilce se zvedla, vypadala chvilku, že se rozbrečí, ale nakonec to ustála. Já naštěstí seděl u okna, tak jsem to moc neschytal, ale mnozí skončili hůře. :D Po osušení většiny cestujících se pokračovalo v roznášce horkých nápojů (aby je někdo nepomluvil, že někteří měli a někteří ne). Nabrali jsme celkem hodinu zpoždění. Seděl jsem s jedním z dvojčat Vaculíků (už nevím, který to byl) a naučil mě vrchcáby. Po příjezdu do Zlína jsem intuitivně vzal kufr a vyrazil na zastávku a jediné, nad čím jsem přemýšlel, bylo to, ať jsem už doma. Jedu s kufrem a prostě mám divní pocit, v ruce mi přijde divný a vypadá i velice, proč jsem si kupoval tak velký kufr, tyjo, on je i lehčí….otevřu jej a zjistím, že není můj. Panika, naštěstí majitelka kufru byla ještě u autobusu (celá zoufalá). Abych se ospravedlnil, mám nový kufr a byl jsem s ním poprvé v Olomouci a ta slečna měla kufr od stejné firmy. Těším se domů na kávu a odpoledne se budu učit. OMYL, naši se balí na lyže do Itálie, otce jsem musel učit s navigací, starat se o psa, s máti na nákup…..omg Večer je v televizi Pán prstenů: Návrat krále :3

Pondělí test z farmy, v úterý ráno test z patoly, kde mi radila trošku spolužačka, dopoledne test z imunoly. V průběhu dnů se mi měnil sekret z nosu. Nejprve byl serózní, později s příměsí hnisu a tak…odpoledne jsem začal cítit tlak v pravém uchu, snažil jsem se smrkat, ale moc to nepomáhalo. Středa 3:30 mě probouzí zvyšující se tlak v uchu s občasnými zaškuby bolesti.  Zapínám wifi na mobilu a dívám se, jak je otevřená pohotovost na ORL. Rozmýšlím se, dokonce se i vrátím do postele, ale ne, opravdu už neusnu, vstávám, oblékám se a vyrážím směr ORL. Zvoním na zvonek, ozve se sestra a ptá se, s čím jdu, Deformován školou odpovídám, že s akutní bolestí ucha. Sestřička vzbudila doktorku, tak se mě zeptala na pár věcí, zkontrolovala ušní bubínky a pichla. Bylo to nepříjemné, ale moc to nebolelo, čekal jsem to horší, ale zřejmě to bylo tím, že nebyl zánět přímo v uchu, spíš se tam nacházel jen zaražený hlen, který tlačil na bubínek. Předepsala mi ATB na 10 dní (nějaké cefoše II.generace) a antihistaminika (nějaká, po kterých se neusíná). O půl páté jsem už doma, nemůžu spát, převaluji se, zaberu kolem půl šesté  a v 8 budík. Jde se na patfyz, cestou si vyzvednu léky v lékárně a jdu zakempit do studovny. Test jsem nenapsal, jako asi většina. Co chceme, jsme na patfyz. Asi mě to i mrzí. Odpoledne jsme šůlali ruličky na ples (5000 ruliček), k večeru jsem si byl koupit kolečkové brusle a večer jsem skončil v Cracku. Ve čtvrtek jsme měli předmět Komunikace s pacientem, kde jsme si pinkali nafouklým balónkem a Lubica neustále říkala „wooow“. Večer jsem poprvé vyzkoušel vlak RegioJet do Otrokovic a následně busem do Zlína a musím říct, že je to moc super. Jsem doma a nemusím vůbec nic, jak osvobozující.