Where is my mind?

Překvapilo mě...

že jsem si vzpomněla na heslo a dostala se sem

že tu mám ještě vůbec nějaký followers

že poslední místo kam se dá utýct ještě stále žije

že poslední věc kterou jsem zveřejnila je víc jak rok stará

“Ty letos maturuješ, co?”  

“A už víš kam půjdeš potom?”  

------------------------------------

PROSÍM, NEPTEJTE SE MĚ UŽ. 

Jediný co poslední dobou cejtim je tlak. Tlak ze všech stran. Škola, 3x týdně jízdy autoškola, o víkendech práce, nedostatek spánku, seminárka, doučování, orchestr, vztah na dálku, nejlepší kámoška daleko na intru, složitá situace doma, a to nejhorší peklo se mi děje v hlavě. 

Přijdu si, že když je podzim, je ze mě jiný člověk. Smutnější, citlivější, uzavřenější, celkově víc melancholický. 

Dnešní šedivý sychravý ráno s trochou deště a mlhy mi to po slunečném létě hezky připomnělo. Je to možný, že počasí může mít na jednoho takový vliv?

Letošní maturitní ročník bude pro mě asi zatím nejhorší. Přijde tolik změn,.. Stresuju se už teď, snažím se na to všechno nemyslet, ale stejně se ty proklatý myšlenky kradou do mojí hlavy a dělaj si tam hnízdo,...

Nová kapitola života, tak se tomu říká? V tom případě asi přišla. 

Od doby co jsem tu byla naposledy se změnilo snad všechno.

Vyberu jen pár věcí, co se v té době udály.

 - podařilo se mi poprvé v životě si rozbít mobil - půlka displaye nefunguje (ale byla to dobrá párty,..)

- přežila jsem rodinnou dovolenou a zjistila, že být při bouřce v Tatrách není moc fajn

- nastalo překvapení pro spoustu lidí v okruhu přátel, protože “kámoš co je gay” se mnou začal chodit (ano, jsem holka a ano, ani já sama jsem to nečekala)

- ten kluk je bláznivej, živej, miluje neplánovaný akce, společnost, rychlou jízdu, nebezpečí, neřeší peníze, stres, starosti,.. 

Nevím proč, ale je to čím dál horší. Posledních pár dní bylo úplně stejných. Ve škole to přežít, přijít domů, najíst se, něco uklidit, vykašlat se na učení, jít spát. Nic na co se dá těšit, nic za co se mit ráda. 

A celý den přemýšlet. V kuse. Mám hlavu nacpanou k prasknutí a nikoho, komu bych část toho všeho chtěla svěřit. Jsem čím dál víc sama. JEMU jsem poslala jen krátkou zprávu s tím, že teď o mě na čas neuslyší. Zase utíkám. Dřív jsem měla ráda pozornost, teď se snažim tvářit, že neexistuju. Nejlíp mi je, když na mě nikdo nemluví. 

PROČ JÁ?

Tuhle otázku si kladu už od doby, kdy mi po té oslavě, kde nepil, napsal. Vždyť já jsem byla ten blázen co v opilosti mlel o svý životní filozofii, o tom, že chci žít lepší život, ta divná holka která ležela ve tmě na louce (takže celá od hlíny) a koukala na hvězdy stranou od ostatních. 

A on tam byl taky, byl svědkem toho všeho. Počítala jsem s tím, že už se nikdy neuvidíme, že je to opět jen chvilkové štěstíčko. A po dlouhý době jsem zase něco uvnitř cítila. Divně sladkej pocit..

Psaní s ním je super, nechápu to, že si tak rozumíme - jeden večer jsem se bavili jenom o hudbě, posílali si svoje oblíbený věci- polovinu všeho co mi poslal, jsem už měla připravený k odeslání jemu.. To se mi prostě ještě nestalo.

Bojím se jen toho, až se uvidíme. Asi bych se na to měla těšit, ale nejde to. Vím jaký to je s mojí nervozitou. Vím, že by mohl mít 1000 mnohem hezčích holek než jsem já. A taky si nejsem vůbec jistá, jestli ho budu schopná pustit k sobě-přes svůj osobní odstup (= neviditelná zeď která mě chrání před tím, aby mi někdo zase ublížil). Radši opustit než se cítit opuštěná.

Takže to nejspíš dopadne tak, že je všechno v pořádku do té doby, než všechno pokazí moje debilní paranoia.