Lenna_sro

Od Colleen Hooverové jsem četla všechny knihy, které u nás vyšly a musím přiznat, že opravdu není nad ty knihy, u kterých jsem ta pravá cílovka já. Právě tak je tomu u To nejlepší v nás a Námi to končí. A přesně tyhle příběhy ve mně zanechaly něco, na co budu vzpomínat ještě hodně dlouho. 

Tím nechci říct, že se mi ty ostatní knihy nelíbily, samozřejmě je zbožňuju všechny, ale tyhle dvě bych doporučila na prvním místě.

Doufám, že o stylu psaní Vás nemusím poučovat a máte alespoň jednu knihu od Colleen přečtenou. Občas to od toho fantasy chce vypnout a potom je přesně Hooverová tou správnou volbou. 

Když nechci fantasy, ale ani úplně tak jednoduchou, optimistickou a milou četbu například do Kasie Westové, tak je jediná správná volba. A ti chytří už vědí. Pro čtenáře do dvaceti let doporučuji knihy, které vyšly u Yoli, ti starší by se měli zaměřit na knihy od Ikaru.

Před čtením Zjizveného krále by bylo dobré, kdybyste svět Leigh Bardugo už znali. Pár postav se tam totiž z duologie Šest vran a trilogie Griša vyskytuje.

Čte se to skvěle stejně jako autorčiny předchozí knihy, ale tady se krapet liší ten děj. Je o dost horší. Vlastně mě to bavilo trochu na konci, ale jinak mi přijde, že to bylo celé o ničem. 

Strašně moc jsem se těšila na Nikolaje, jenže to byl ten hlavní kámen úrazu. Vůbec to nebyl ten Nikolaj, do jakého jsem se zamilovala v Griše. Ztratil svůj důvtip, šarm, charisma. Prostě se mi nelíbil, a to je trochu problém, když je to hlavní postava. 

Bohužel se mi nelíbila ani postava Zoji. Pro mě celkem záživné byly linky Niny a Isaaka. Hodně jsem nad tím příběhem přemýšlela, ale pokaždé jsem dospěla k tomu stejnému závěrečnému hodnocení.

Je plno skvělých zahraničních autorů, ale my bychom neměli zapomínat ani na ty naše české skvosty.

O knize jsem věděla už od jejího vydání a teď jsem se konečně dočkala. Obálka je skvělá, o tom není pochyb, ale ten příběh? O něm nedokážu říct to samé. Proč?

Černooká je zvláštní kniha. Víte, jaký byl můj první dojem? Už dlouho jsem nečetla knihu s takovým stylem psaní. Dá se o knize říct, že je napsaná elegantně? Musí, protože jinak to popsat neumím a nenapadá mě jiné slovo, které by to tak vystihovalo.

Děj mě ale trochu zklamal. Bylo to o pocitech, o emocích, strašně moc popisů a hodně málo dialogů. Já mám ráda, když má příběh spád a něco se v něm děje. Konec knihy to trochu vylepšil, ale nedostavil se žádný wow efekt.

Na autorčinu prvotinu to ale rozhodně nebylo špatné. Zanedlouho vyjde její další kniha a já jsem zvědavá, zda bude vidět pokrok.

Přečetla jsem tři thrillery za sebou, tak to chtělo něco oddechového. A vybrala jsem si Lov. A nevybrala jsem dobře.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Už jsem četla lepší romantické příběhy. S lepšími postavami i s lepším dějem. Sice jsem to měla přečtený druhý den, takže stylu psaní nemůžu nic vytknout, ale i tak...

Barbie z bohaté rodiny a potetovaný hokejista.. to nebylo nic pro mě. Ale pozor! Já přímo zbožňuju hokejisty, jenže ne v tomto případě. Tady se stal někde zádrhel.

Byl to slabší průměr. Někomu se kniha může líbit, ale já mám za sebou mnohem hezčí romantické oddechovky (P. S. Líbíš se mi, Dopisy ztraceným nebo Kulti) a na tisíc procent bych doporučila cokoli jiného, ale Lov určitě ne.

Pokud mě někdo jó nepřesvědčí, tak se nebudu pouštět do autorčiny další tvorby.

Neslyšela jsem na ni moc dobré ohlasy, přesto jsem ji dala šanci a víte co? Ta kniha nebyla vůbec špatná. Mým oblíbeným sériím (Skleněný trůn, Dvory nebo Jiskra v popelu) nesahá teda ani po kotníky, ale myslela jsem si, že to bude o dost horší a opak je pravdou. Byla jsem příjemně překvapena.

Trošku mi ze začátku trvalo, než jsem se do toho dostala, ale pak příběh jen odsejpal.

Chtěla bych více vědět o světě, kde se Prokletý trůn odehrává. Všechno tam je zkrátka tajemné a záhadné. Autorka si toho pro sebe nechává až moc. A postavu jsem si bohužel žádnou neoblíbila. Celá kniha utekla tak rychle, že jsem si žádnou postavu ani oblíbit nemohla. Vždyť nemá ani 300 stran! Ale nikdo z postav mi nelezl na nervy, tak jsem s chutí pokračovala ve čtení. Dopředu to táhla hlavně ta akce, zápletka a celkově to byl vážně napínavý a tajemný příběh.

Když bych měla knihu hodnotit, dostala by tři hvězdičky z pěti. Ale to není vůbec špatně. Věřím, že někomu z vás se kniha tak zalíbí, že se toho plného počtu hvězd dočká. Zaslouží si to! U mě kniha nezabodovala hlavně co se týče postav a samotného světa, kde se příběh odehrává. Taky bych v knize ocenila mapu. Docela dost mi tam chyběla. Zrovna tady bych si ji totiž dokázala s klidem představit a hned by to Prokletému trůnu dalo malé bezvýznamné plus..

Byla Colleen Hoover beru jako autorku, která mě doposud nikdy nezklamala, proto jsem do téhle knihy šla na jistotu. A udělala jsem tak správně.

Už dlouho mě kniha nerozbrečela. Sice se to nepovedlo ani v tomto případě, ale rozhodně k tomu bylo nejblíže. Měla jsem, co dělat, abych ty slzy rozehnala. Byla jsem dojatá. Vážně moc. Ačkoli jsem věděla, jak to dopadne, když si uvědomíte, že je konec a co všechno zlého i dobrého (hlavně zlého) se uvnitř odehrávalo, bylo to něco neskutečného.

Námi to končí přináší dost silné téma. Je to napsané tak reálně, že slabé povahy rozhodně neudrží oko suché. Postavy jsou do detailu vyšperkované a vy budete chtít vědět, k čemu dalšímu v knize dojde a co se jim ještě stane. Říkáte si, že to špatné už mají za sebou, tak teď už to bude jen a jen lepší. Omyl.

Asi bych knihu nedoporučovala těm mladším. Když by si to přečetli, asi to v nich nezanechá ten správný pocit, tu emoci, kterou by cítil dospělý člověk. Já sama jsem měla hlavu plnou příběhu. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného a stále jsem měla před očima pár scén, které mi utkvěly v hlavě. Proto si myslím, že budou tuhle knihu vnímat ty starší lépe, že jí i více porozumí.

Ta Colleen. Co mi to dělá. Já nechápu, jak může pořád přicházet s něčím tak skvělým. Vždycky si od ní přečtu nějakou knížku a řeknu, že tohle byl strop. No, jenže pak přijde její další kniha a je to ještě výš jak strop.

Hlavní hrdinku Merit jsem si hodně oblíbila, a proto jsem knihu přečetla za jediný den. Ten příběh byl skvělý. Ale na to jsem od Colleen už zvyklá.

Doufám, že i vy už jste políbení touhle spisovatelkou. Pokud ne, můžete si vybrat jakoukoli knihu a bude dobrá. Colleen to totiž umí. A můžete to rovnou zkusit s knihou Odvrácená tvář lásky, protože bude nakladatelství Yoli pořádat společné čtení.

Určitě je vám jasný, že bych tu mohla knihu vychvalovat od rána do večera, ale nechci, abyste ztráceli čas čtením popisku, protože byste měli už začít číst Na obtíž!

Pořád jste tu? Jděte si ji už koupit a přečíst!

Byla Od autorky jsem četla Probuzení Simona Spiera a hned potom jsem měla chuť na další její knihu. A Podělaným navrch byla skvělá volba.

Dvojčata Molly a Cassie řeší obyčejné problémy teenagerů. I sourozenci, kteří mají k sobě blízko, jednoho dne vyrostou, každý potká někoho jiného a bude trávit čas hlavně se svou drahou polovičkou.

Cassie se takhle od své sestry vzdálila, když potkala přítelkyni svých snů. Molly postavila před hotovou věc a najednou už nebyla na prvním místě. Byla nahrazena. Nebylo to pro Molly zrovna lehké. A mně se líbilo, jak se s tím vším postupně srovnávala.

Molly mi byla sympatická už od začátku, protože to nebyla žádná tuctová hrdinka jako jsou v jiných knížkách podobného žánru. Byla úplně obyčejná, na nic si nehrála a jela jen to svoje. A i když to může znít jako nuda, tak jsem se bavila. Autorčin styl psaní je jednoduchý, ale to už jsem věděla z její předchozí knihy. Vyhovoval mi a brzo jsem s Molly dospěla až ke konci příběhu.

Na druhou stranu se mi ale Simon líbil víc. Byl vtipnější.

Ke knize Probuzení Simona Spiera mě přinutil hlavně film Já, Simon. Vždycky to tak mám. Nejdřív kniha, pak přichází na řadu filmové zpracování a porovnávání s tištěnou verzí. Samozřejmě se i tady lišilo dost věcí. Ale víte co? Líbily se mi oba příběhy.

Kniha je vtipná, svižná a bavila mě. Dospívající teenager, který řeší coming out. V dnešní době asi už nic, co by lidi nějak extra řešili. Napsala bych, že já tohle beru jako normální. Ale pak byste se mohli ptát, co je normální. Takže asi takhle... nevadí mi, že potkám kluka s klukem nebo holku s holkou. Ani se nad tím nepozastavuji, je to každého věc a rozhodně to není moje starost.

Jen mi je trochu líto, když se na ně někteří stále dívají skrz prsty. Proto bych čtenářům všemi deseti doporučila tenhle příběh a naopak fanoušci filmů by si mohli pustit Simona Spiera, kterého se zhostil úžasný Nick Robinson.

Černošská menšina proti společnosti. Rasismus, domácí násilí, teenagerka se musí vyrovnat se ztrátou přítele, kterého viděla umírat. To jsou dost silná témata. A je jenom dobře, že o tom Angie Thomasová napsala knihu pro mládež.

Vypálenou nenávist snad ani nejde kritizovat. Ano, je to sice jenom kniha, ale vypráví příběh o problematice, jež je skutečná a vážná. A každý by si měl uvědomit, že ne všechno je krásné, ale že se ve světě dějí i takové věci, kdy bílý policista může zastřelit černošského mladíka. Prostě jen tak.

Stále se ale jedná o young adult a v knize jsou i odlehčené momenty, u kterých se zasmějete. Přeci jenom to jsou teenageři s nevymáchanou pusou a občas z ní vypustí něco, díky čemu se vám objeví úsměv na tváři. 

Takových knih pro mládež moc není. A už proto by si ji mělo přečíst co nejvíce lidí.

Chtělo to pauzu od těch všech romanťáren a fantasy světů. A nemohla jsem sáhnout po lepší knížce.

Bylo skvělý číst zas něco trochu jiného. Rozhodně nikomu neuškodí, když bude číst čas od času něco, u čeho musí přemýšlet a lámat si hlavu nad tím, kdo z nich lže.

Ale musím se přiznat, že já jsem na to přišla. Já jsem viníka odhalila. Ale já už taky jsem mimo cílovku, naopak ti mladší čtenáři si myslím, že se u toho budou bavit mnohem víc. Abychom si rozuměli, mně je 25 let a mladší myslím třeba prváci na střední.

Nevadí mi, že jsem uhádla konec, že jsem si tipla správně, protože přeci jenom už mám něco za sebou (teď mluvím jak mnohem starší). Důležité je, že se mi celkově kniha líbila. Byla čtivá, hrdiny jsem si oblíbila, nenudila jsem se a hlavně mě kniha neuspávala. To je u knih vždycky důležité. Buď jsem schopná číst celou noc až do rána nebo mě kniha uspí, a to už něco znamená.

Protože jsem smrt Simona odhalila mnohem dřív, dávám...

Ať už se jedná o film nebo knihu, nahlížím na ně trochu jinak, když vím, že jsou podle skutečné události. Tatér z Osvětimi ale na můj vkus nepůsobil tak věrohodně jako jiné knihy, které se odehrávají v prostředí koncentračních táborů.

Hlavní hrdina tak proplouval tou Osvětimí, že jsem nevěděla, jestli měl opravdu až takové štěstí, nebo si to autorka vymyslela. Bylo to totiž občas až k neuvěření.

Samozřejmě všechno nebylo zalité sluncem, byly i špatné dny, ale Lale to všechno zvládnul. Někdo by mohl říct, že byl Lale odvážný, když odmlouval nebo pašoval zboží, a přesto všechno přežil. Někdo ho na druhou stranu zas může považovat za hloupého, když riskoval vlastní život a dělal všelijaké zakázané věci.

Knížka byla rozhodně čtivá, ale já čekala ještě trochu víc.

Byla jsem nesmírně ráda, když jsem se dozvěděla, že u nás vyjde pokračování DIMILY. Mimochodem, kdo jste to ještě nečetl, tak to doporučuji jako oddechové čtení na horké dny. 

Tylerův příběh už tak oddechový není. Střídají se tam kapitoly současnosti, kdy poprvé potkává svou nevlastní sestru a kapitoly, ve kterých se dělej odehrává o pět let dříve. To byla doba, kdy malý Tyler prožíval hrozné dny, měsíce, roky. A právě to neskutečné utrpení dítěte mi vehnalo slzy do očí. Myslím si, že to prožívám o dost víc, protože sama mám dítě a vím, jak vypadá ta rodičovská láska. Dokud to člověk sám nezažije, nedokáže si to představit. 

Když jsem knihu vyprávěla příteli, tak jen kroutil hlavu nad tím, jak jsem to vůbec mohla přečíst celý, protože on sám to nemohl ani poslouchat. 

Vím, že tě chci ve mně zanechalo spoustu emocí. A kdyby tam nebyly ty části, co se odehrávaly v současnosti, tak nevím, jestli bych tu knihu vůbec přečetla. Při čtení jsem se jen psychicky připravovala na to, až zas přijde ta špatná doba. Chtěla jsem, aby ty děsivé dny už konečně skončily. Vždyť byl Tyler ještě dítě. Díky skvělé autorce se kniha četla rychle a scény dokázala popsat tak reálně, jako by se přímo přede mnou odehrávaly.

Upřímně? Neměla jsem v plánu Kroniky Pozůstalých číst právě teď. Možná za pár měsíců? Netuším. Když jsem se ale dozvěděla, že Mary E. Pearsonová zavítá v říjnu na Humbook, musela jsem si od ní aspoň něco přečíst. 

Do Falešného polibku jsem se začetla velmi rychle a snadno. Princezna Lia utíká před dohodnutým sňatkem a najednou se z královské Výsosti stává obyčejná servírka v hostinci v Terravinu. Jednoho dne dovnitř vejdou princ a zabiják. Kaden a Rafe. Který je který? Můžete hádat, zatímco budete číst. Máte 50% šanci, že se trefíte. 

Na můj vkus by to mohlo mnohem rychleji odsýpat. Hlavně ta část v Terravinu při jejich postupném seznamování a sbližování. Než se tam něco zajímavého událo, zbytečně to autorka natahovala. Druhá polovina knihy se mi četla lépe a bavilo mě to.

Zrádné srdce pro mě bylo celkem dost předvídatelné. Ačkoli se našly momenty (s Kadenem), kdy se mi stránky otáčely samy, většinu knihy se nic moc zajímavého nedělo. Jen jsem čekala, kdy se tam zas objeví Kaden a Rafe. Hlavně teda Kaden.

A Temná krása? Tam se měla odehrát ta největší akce. Tam to mělo pořádně vygradovat. Jenže to na mě vůbec tak nepůsobilo. Prostě si to tam Lia nakráčela, ukázala prstem na zrádce a bylo to. Pak už jen vyhrát válku a je konec.

Dá se říct, že je celá trilogie seřazená od nejlepší po nejhorší. Začátek mě navnadil dost na to, abych pokračovala v dalších dílech. Ale pak už to nebylo ono. Četlo se to sice samo, měla jsem tam oblíbené postavy, které mě u příběhu držely. Ale když jsem to celé dočetla, uvědomila jsem si, že tam nebylo nic extra, proč bych si měla Kroniky Pozůstalých jednou přečíst znovu. Nezanechaly ve mně žádný zvláštní dojem. A už teď při psaní přemýšlím, na jakou knihu se vrhnu jako další. Jindy, po vážně skvělé knize, potřebuji chvilku na přemýšlení, abych to všechno vstřebala. V tomto případě ale žádný takový čas nepotřebuji. 

Mrzí mě to. Myslela jsem si, že to bude lepší. Že mě ten konec dostane.

Já jsem na tuhle knihu slyšela dost pozitivních ohlasů, ale už vím, jak to chodí. Co se líbilo někomu jinému, se nemusí líbit zas mně. A tohle je přesně ten případ. 

Název knihy mluví za vše. I přesto mě konec překvapil. Ale bohužel, ne zcela příjemně. Takhle jsem si to doopravdy nepředstavovala. Myslela jsem, že to bude trošku jinak. Ale zas na druhou stranu, v životě nevíte, kdy se něco takového stane a pak už je na nějaký vysvětlování, proč zrovna takhle, pozdě. 

Než se ale oba dva k tomu konci dostali, zažívali spoustu dobrodružství a zjevně to mělo bavit i čtenáře. Možná to ostatní čtenáře bavilo, ale mě ne. Já vím, já vím, je to smutný. Bavíme se tu o smutném tématu, na cestě za koncem, ale mně ty poslední zážitky nějak nechytly. Ani ty dva jsem si s prominutím neoblíbila. 

Každopádně jsem knihu dočetla, protože mě ten konec zajímal. Ale nic jsem si z toho nevzala, za srdce mě to nechytlo, ani slza mi neukápla. No... asi už všichni víte, že se mi kniha moc nelíbila a teď jen čekáte na ten poslední verdikt s hvězdičkama. 

Vzhledem k tomu, že jsem Zlodějům dýmu dala 2⭐️ a to mě tam aspoň jedna postava bavila, Oběma musím dát bohužel 1⭐️, protože tady mi žádná postava k srdci nepřirostla a o ději už vůbec nemluvím. 

První kniha od Aleny Mornštajnové a musím se pochválit, že jsem přečetla další knihu českého autora.

Nebýt instagramu, tak jsem se k Haně vůbec nedostala, ale jeden čas jsem tuhle knihu viděla všude. Všichni ji četli, všichni ji měli a všichni ji vychvalovali. No a jak už se skoro stává zvykem, já z knihy zas tak moc nadšená nejsem.

Knihy z dob koncentračních táborů jsou smutné a už kvůli tomu, že víte, že autorka čerpá ze skutečných událostí, knihu ani nechci nijak kritizovat. Doba to byla zlá a pobyt v koncentráku bych nikomu nepřála.

Jenomže jsem četla i jiné knihy s tímto tématem, které mě dojaly mnohem víc, u kterých jsem měla slzy na krajíčku. Po dočtení Hany se u mě nic takového nestalo a v klidu jsem se mohla pustit do další knihy.

Příběh Hany by měl ve čtenáři něco zanechat, člověk by se měl ještě zamyslet nad jejím osudem a já věřím, že se tak u plno lidí stalo, jenže na mě celkový příběh moc nezapůsobil.

3/5⭐️