/

Tak já už se snažim několikátej den popsat tady do sluníčkovýho blogísku pokračování týhle nízkorozpočtový scifi-tragi-komedie, kterou tu prožívám. Vždycky skončim zpochybnění žebříčku hodnot, životních ideálů a víry, že všichni lidi v sobě maj v první řadě dobro, který je jenom přikrytý peřinou z nepříjemnejch zkušeností, což se u nich projevuje děsnym chovánim, který ale zasluhuje spíš porozumění než kopanec mezi oči. No, a tak to vždycky smažu a začnu psát znova. Jenže já vždycky začnu myslet na ten blahobyt, kterej mám doma a kterýho si poslušně přestanu vážit 5 minut po tom, co zase přistanu na Ruzyni. Ten blahobyt možnosti upřímně komunikovat, řikat věci jako tohle neni správný, tady něco nehraje, kam jdou jaký peníze, proč šeptáš, když mluvíš o tomhle člověku, proč se o to mám přestat zajímat, a dalších pětsetosumdesátdva otázek, kterými bzučí v hlavě a já se nemůžu rozhodnout, jak s nima naložit. Obzvlášť, když je ti naznačeno, aby sis je namazala na chleba a ten si dala k snídani a byla užkonečně zticha. A tak přemejšlim o práci, kterou jsem doteď doma dělala a o místnim měřítku, který z ní dělá snahu o nemožný. O tom, že se mi chce znova věřit, že jsou lidi hlavně dobrý a o tom, že si potřebuju odpustit, že se mi chce utýct. Protože si nemůžu vzpomenout, proč jsem přijela. O lekci, kterou se tu mám očividně naučit, ale pořád mi nedochází, co to je… nevěř lidem? (fujtajbl, Sáro, třikrát pozdravslunci, veganská večeře a návrat do omíčku ato okamžitě)  No, a tak to vždycky smažu a začnu psát znova. 

Jenže vždycky napíšu to samý. My nemáme tušení, jak se doma cpeme svobodou, jak zamaštěný jsou od ní naše tlustý prsty, když si ji namáčíme do hořčice.  

Při posledních cyklojízdách ve 40 stupních v rolácích prolezlýma blechama se neubránim myšlenkám na střet kultur. Jsem tu na návštěvě a tak plně respektuju, že moje ruce, nohy a uši obtočený kérkama tady způsobujou tiky kdejakýmu pedagogovi a je tak v místních školách nutnost je pečlivě skrývat. Na mojí obranu - byla jsem počata hipízačkou a pirátem, můžeme se tedy shodnout, že tato skutečnost mě výhradně zbavuje zodpovědnosti za to, že vnímám svoji kůži jako ideální plátno pro zaznamenávání jakýkoliv významný události v mym životě. Navíc mě baví rozbíjet obraz toho, jak by měla vypadat učitelka prvňáčků a servírovat těm pišišvorům rovnou za čerstva pravdu, že lidi vypadají různě, že je to tak v nejlepším pořádku a že to nemusí nijak souviset s tím, jací jsou, nebo kam je to řadí v (profesním) životě.

Že jsou to kromě kérek ale třeba i moje kolena, co tu vzbuzuje úleky, to už je ale k zamyšlení. Obzvlášť, když moji mužští protějšci svoje holeně hrdě vystavují v kabinetu a žádné ozbrojené komando na ně zpoza papájový palmy za pohoršení veřejnosti nevybíhá.

Nebudu tady vířit debatu na téma hříšný myšlenky dokážeš v lidech vyvolat i v burkinách, nicméně kdyžuž se moje děti naučily samy používat slovník, aby si přeložily slovo řepa a mohly tak popsat barvu mýho obličeje, dalo by se statečně podotknout, že i muži by mohli použít podobný množství látky na zakrytí svých těl, když my musíme v thajských teplotách tolik trpět.

Muži, vaše lejtka nás taky zneklidňujou!!!!! Minimálně mě teda zaručeně.

/

Karma má na to jiný názor a sdílela ho se mnou v podobě tuk-tuku plně naloženého budhistickými mnichy, který mě minul na cestě z cyklovýletu přesně tři vteřiny potom, co jsem vzteky a upoceným zoufalstvím za jízdy (až na absolutně nezbytné minimum) odhodila kompletně všechny svršky.

V rámci loučení se s místem, kde žiju, jsem uspořádala cyklistickej dýchánek k blízkýmu jezeru LE. Podle místních mustsee. No. Jako vrchol výjezdu hodnotim setkání s cizincem, kterej mě pozval na svojí farmu sázet květiny. Ačkoliv se to může zdát jako paralela ke sbírce motýlů, pán skutečně měl farmu i květiny k sázení a taky jednu trubku z Prahy, která vesele odkýve každou možnost něco novýho zažít. 

Řetěz mi z mýho mazlíka spadnul za cestu jen devětkrát (může to mít něco společnýho s tim, že je primárně určený pro desetiletýho řidiče?), takže to hodnotím úspěšně a za zvuku falešnýho karaoke, se s nim loučim ve vší důstojnosti, kterou zasluhuje, neboť mi i se svým po domácku vyráběnym gopro držákem z papírový lepenky, sloužil věrně a každý den mě dopravoval 10 km do práce i zpráce. 

Přestože jsem projíždějíc vesnicí sklízela pravidelnej posměch od místních dětí, a tak mě jejich křičící morning jako jediné slovo, které umí a věří, že je to posměšek, nemohlo rozhodit. Tenhle můj frajer dokázal ujet několika psím smečkám a těm co neujel, poskytnul epesní jízdu na kolotoči, zatímco byly jejich zuby zakouslý v předním i zadním kole najednou. 

A tak se prostě stane, že neni co jíst. Tvoje hostující rodina to nemyslí zle, usmívají se na tebe přes přední sklo, zatímco opuštějí na celý den dům a ty si řikáš neeee, tentokrát už by je nenapadlo odjet bez toho, aby tu nechali jídlo nebo peníze. 

O dvě papáji ulovený na zahradě později mi dochází, že klidně napadlo. 

Odpoledne se vrací “Husband” (jeho pravé jméno neznáme) a přivádí skupinu 10 dětí. Ukazuje na mě a říká theycomeforyou! Protože to chce každá učitelka přeci. Proto tu práci děláme, chceme být nonstop s dětma, dává tedy smysl, že po celým týdnu ve škole ukážu celý vesnici, jakej jsem fajnovej víkendovej bejbysitr. 

Jó, kdyby se někdo ptal, tak jsem se vždycky zajímala o místo, kde žiju, jeho politiku a přemýšlela, jak mu pomoct k tomu, aby z něj bylo to nejlepší na světě. Napadlo mě, že bude cool, když k tomu samýmu vlastnímu přemýšlení přivedu další lidi, ještě dřív, než se naučí číst a v novinách se dozví, co si mají myslet (což se u nás v knedlíčkově stát nemůže, znamenalo by to totiž, že by musel nějakej vysoce postavenej politik vlastnit média a to by byl střet zájmů, aspoňtedamyslim). 

Jó, učitelka totiž nerovnáse miluju děti všeho druhu a svůj volnej čas nejradši trávim s tim zbytkem, se kterym netrávim ten pracovní... Je to taková roztomilá generalizace s podobnou aplikovatelností jako všichni Maďaři milujou papriky.

A tak teda odjíždim. Čeká mě přesun do asi 100 km vzdálenýho Songkhla. Důvodů, proč to tak je je spousta a nemění nic na tom, že jsem v rozpacích z toho, jestli tu za sebou něco nechávám. 

Máš někdy pocit, že jsou různý dobra? Že někdy je lepší držet pusuakrok a dělat to svý malý dobro na tom kousku místa, kde zrovna ležíš, přesto že cejtíš, že to vlastně jde tak trochu proti Tobě? Že kdyby ses tomu všemu postavil, tak vyhraje Tvůj morál, ale dost možná to ve výsledku způsobí víc škody než užitku? Ale bylo to prostě správný? 

Tak si trochu doufám, že se ta moje partička dostane do rukou nějakýmu milujícímu šikovňákovi, se srdcem otevřenym. 

Jsme znovu ve škole. Je to můj první den na místní základce a zatímco a mezi hodinama s ostatníma učitelkama loupu vajíčka a papáju k obědu, což je přeci běžnost lomeno drobnost a co vy učitelky děláte jako o přestávce, prosimpěkně? Místo Thajštiny nasbírat melasu, to je pro školu potažmo vesnici potažmo komunitu přednější a tak o tom není debat (a už vůbec né se mnou, protože neumíš-li Thajsky, jsi v konverzaci platný asi tak jako mrtvýmu zimník). Tělák se věnuje tradičním thajským tancům. Pro kluky, holky, všechny. Jestli chceme zachovat co nejvíc z naší kultury,  jakej jinej prostor využít?

Můj domácí mě hned první večer zasvětil do svého duchovního života. Bohužel neovládá téměř žádnou Angličtinu a tak by byl záznam naší komunikace skvělým materiálem pro nějakou televarieté.

http://www.peaceinmotion.info/docs/dansbeschrijvingen/Four_Immeasurables.pdf 

Nechal si ode mě přeložit pro něj základní slova a dokázal je půl hodiny ohýbat tak, aby mi dokázal něco předat. Ta slova jsou meditace - mysl - srdce - emoce.

Učil mě meditovat v chůzi a uvedl do základů manter, od kterých se tady odvíjí jejich modlitby - Metta, Karuna, Mudita a Upekkha.

Měla jsem možnost doprovodit ho do chrámu ke společné meditaci. Jako žena jsem musela sedět na vlastním koberci, na kraji chrámu u dveří. Stejně tak jsem byla důrazně upozorňovaná na to, že se nesmím mnichům koukat do očí, můj pohled patří přímo do země.

Při úvodním týdnu jsem byla seznámená s tím, proč to tak je. Slovy místních nejde o to, že by ženy nebyly dost dobré, ale jsou dobré až moc. Hrozí pak, že by v mniších vzbuzovaly pokušení a to se neslučuje s tím, čemu zasvětili svůj život. Kdyby se pak navíc ženy modlily v první řadě, mohlo by to rozptylovat i muže sedící za nimi.

Cestovní ruch rozhodně neživí tu část Thajska, kde žiju. Jsou to gumovníky. Div, že nezáří na stránkách katalogů většiny cestovních kanceláří. Jsou všude. Nemáš doma gumovníka? Jsi nahranej. 

Je to vcelku jednoduchá rovnice tadyto gumovničení. Jeden nadvlastník, spousta farem s gumovníky. Na každou farmu jeden farmář. Jedna farma obdělává zhruba 500 stromů, kdy se z každého sbírá bílá tekutina, která se zjemní a vznikne tak bílý zlato. Profit pro vlastníka z těhle stromů, který ani původem nejsou thajský je při 1000 stromech 54 Euro denně. Naši spoluvesničani jsou až na dalekym konci tohohle řetězce, todározum. 

Když mi dneska místo zubní pasty vylezl šváb z tuby já ho pomocí další vytlačený pasty z kartáčku vyšoupla a po vyhraný bitvě spokojeně strčila kartáček do pusy, napadlo mě, kolik času člověk potřebuje, aby se přizpůsobil místu, kde žije. Za jak dlouho přestaneš potřebovat věci, bez kterejch sis neuměl představit život na místě, kde je ten luxus obyčejná věc.

Vim, že nepotřebuješ vši, smrad močůvky spolu se zkaženym jídlem a štíří bodnutí, aby sis to uvědomil... ale já jsem teď chytřejší (jo, uklidněte davy, ještě pořád to jde) o to, že jsem si na milion procent jistá, že si prostě zvykneš na všechno.

Na všechno a bez všeho. Bez všech těch super věcí, který nám ta společnost a všechny její zdroje tvrdí, že bez nich štěstí neni. A to je nejlehčí věc tomu věřit, když v tom všichni vyrůstáme, žejo?! Ty lidi tady žijou to samý co já v Čechách, jen ten kontext se změnil, ty drogy co beru doma já tady nejsou k dostání a tak berou jiný....

Moje spolubydlící tu bydlela už třetí měsíc. Žádala opakovaně o přesun, protože se několikrát zhroutila z toho, jaký tu jsou podmínky pro každodenní život. Pak pro ni vymysleli řešení. Nastěhujem k ní další holku, je taky bílá, takže si budou rozumět a nebude tak vadit, že ačkoliv se neznají, sdílej tu samou postel, protože to je to jediný co v tom pokoji je. A tak jí v tom světě, kde si musíš probojovat cestu k večeři přes tlustou krysu, která hlídá kuchyň, vzali to poslední útočiště.

Zvykneš si na všechno. Že máš věci, který nechceš. A nebo, že nemáš ani ty.

No nic! Že k životu nejsou třeba věci je asi tak nový moudro, že ho šířim já plus všechny instagramový profily světa plus titulka časopisu Psychologie plus můžu pokračovat.

Lidi jsou oproti přírodě tak malinký. Tuhle pravdu baštim už od mala. Moje maminka se vždycky bála, že se za tyhlety ekoteroristický pravdy budu vázat k Temelínu. K čemu se mám přivázat tady? 

Tenhle plastickej hit typu kéž by měl ten grep nějakej obal od přírody nezvládám. Co jako můžeš říct? My jsme tam už byli, teď se z toho snažíme vyhrabat, ale to co zmůže naše země, která má stejně obyvatel jako vaše hlavní město?

Pamatuju si, jak mi odmala pořád dokola někdo opakoval co si myslíš, že s tim zmůžeš, vždyť jsi sama. Jak to může ovlivnit jeden člověk? Ať už to bylo třídění, vegošství nebo snižování množství odpadků v mym životě a životech kolem mě. Hodně dlouho jsem to slyšela, co mi chtějí ostatní říct, dokud jsem v tom nezačala číst zrcadlení jejich vlastních pochybností o jejich vlastnim příspěvku do týhle šlamastyky. Ekologie není věc názorů, není to věc víry. 

Víkendovej útěk na Koh Lipe a hele, nikdy jsem nebyla na tak krásným místě, aby byl můj mozek zmatenej a nevěděl, jestli je to realita nebo ne, ale tak všechnojejednoupoprvý. 

Turistická sezona začíná přesně dva dny po našem příjezdu. V praxi to znamená, že městem chodí policie a vybírá 200 Báthů, za to, že nejsi rodile Thai. Už při cestě sem jsme platili poplatky typu vstup do budovy, průchod budovou a podobný hitparády, přičemž jsme sklízeli hihňání kolemjdoucích domorodců, kteří nás utvrdili v tom, že za tyto extranadstandartní služby platí jen turistické okurky. Statečně jsme se ohrazovali, jakože zacože to máme tedajako platit, přičemž odpovědí nám nejčastěji bylo just because / prostě proto s řádně vyplněným dokladem o proběhlé platbě. 

Tahle hra na turistu a domorodce je zábavná hodně krátce. O to rychleji Tvoje trpělivost vyprchá, když nějakou dobu na tomhle místě žiješ a snažíš se tu k něčemu bejt. Na vyvoněnej ostrov jedeš na víkend, protože víc si nemůžeš dovolit a Tvoje místo je ve vesnici mezi gumovníkama.