kam z ústí

Doba obrody přírody a květen je tu, takže to svádí k dalším pochodům po Středohoří. Znovu jsem se s Tečkou zapojil do již naplánovaného výletu.

Není běžné, aby se v jeden víkend sešli dva výlety zároveň. Petr Karlíček měl znovu výlet s Hraničářským batůžkem a podle množství účastníků to vypadalo na podobnou masovku jako na Milešovku. Zároveň Vít Čepický naplánoval s Honzou Horákem pochod hned další den, takže jsem dal přednost komornějšímu kochání se okolím našeho industriálního impéria.

Trasa byla naplánována obvyklým busem 453 a pak stoupat po hřebeni Dlouhého vrchu na Křížovou horu.

https://mapy.cz/s/1Bfl9 

Začátek Vít naplánoval pragmaticky s hostinci U Volných, kde jsme dostali dobrou dvanáctku a nečekaně širokou nabídku jídla, kterým můžeme přitížit našemu organismu stoupání. Každé jídlo stálo láci a k tomu jsme dostali osm knedlíků, žen neušetřeno.

Tématicky se držíme obecných lehkých témat jako, jak Babiš vypadne z vlády, případně, zda by z toho nemohl i Zeman odejít otravovat vzduch na Vyšočinu. Případně kvalitu piva, vzduchu a našich jater.

Od Tašova se musí kousek po silnici, auta tam jezdí sice docela rychle, dá se to přežít. Cestou narazíte na kapli sv. Máří Magdalény.

Po chvilce tedy dorazíme na lesnickou cestu, všude voní dřevo, protože dřevozávody nespí a tak se kolem nás válelo několik milionů ve vonících poražených stromech.

Tady není moc co k cestě psát. Cesta vede do posledního stoupání celého výletu, takže konverzace se smršťují na moje fňukání nevhodných kalhot na cestu a případně několika vtipů na to, proč se Eliška tak dlouho zdržela. Moderní problém ztráty mobilního telefonu nás málem zastihl i v divočině.

Složení lesa se mění co každý krok, jak je asi dost vidět z fotek.

Vrchol Křížové hory nabízí zúžený výhled do krajiny, debatujeme, kde je tedy ta Laffitova vyhlídka a znovu krátce probíráme krizi ve vládě. Jednoduchým pohledem do telefonu to samozřejmě není ono :) Takže při klesání zkusí ještě Horák vzpouru o správnosti trasy, načež Vít připomene, že se nejedná o Honzův výlet.

Samotná vyhlídka je opravdu impozantní. Nachází se v blízkosti i ohniště, kde početná rodina opékala špekáčky, tak jsme se začali rovnou kochat.

Nejedná se o vyhlídku bizarního návrháře ani nějakého fotbalisty, ale stejně tak jsem zatím nenašel odkaz na vysvětlení názvu. 

U vyhlídky je skvělý workspace, s lehkým laptopem skvělé místo na odepisování na maily :) Vážně bych o tom přemýšlel, pokud vám vyhovuje občas pracovat na vzduchu, je tu LTE a vítr moc neotravuje. Skála slouží také horolezcům na jako menší boulder.

Pokračujeme do Skalice, kde se snad nachází další hostinec k zastavení.

Jeskyně nalézající se cestou je oživením a tak jsme ji trochu zkoumali. Bojím se tmy, takže pro mě nic moc, ale odvážnější povahy vezměte si s sebou baterku, je to docela velké a stojí to za prozkoumání.

Ve Skalici otevřeli dva dny před naším výletem hospodu. Točí tam Holbu a hospodský se hodně snaží. Zatím to tam je dost holobyt a odcizené, časem třeba něco víc než hospoda pro zdejší satelitní lidi.

Z obce vede pěkná stezka vedle Pokratického potoka, je tam příjemný klid a zvuk proudícího toku.

S příchodem do Litoměřic s Tomášem oceňujeme pěkně řešenou stezku kolem potoka v panelákové čtvrti Pokratice. Samozřejmě jsem jí zapomněl vyfotit.

Naše kroky vedou do minipivovaru Labuť. Kluci lákají na výborné pivo a to se také koná. Koná se i s hermelínem, ale s labutí obsluhou, takže se brzo zvedáme a jedeme. Proč tam dělá tak otrávený člověk fakt nechápu.

Litoměřice jsou asi všem už známé a také jsem po těch kilometrech byl docela líný něco fotit. Tohle mi ještě moc nejde držet do konce :) 

Postupně se mi snad podaří vycestovat na většinu vrchů Středohoří s dostupností stezkou. Posledním zářezem je hrad Ostrý u Milešova. 

Zámiňku k návštěvě nám poskytly turistické známky. Dáša sbírá totiž turistické známky a k tomu aby dovršila magickou desetičíselnou řadu, se kterou dostane speciální známku, už jí chybí jen jedna známka. A to díky našemu poslednímu výletu.

Tečka už lační po delších procházkách, takže jsme si přichystali už náročnější výšlap, který se nakonec dostal na nějakých šestnáct kilometrů včetně všeho chození za celý den. Samotná trasa je pak kratší, vychází na cca 8 kilometrů.

https://mapy.cz/s/1z1a9

Vybrali jsme si tedy přesně kopec do sbírky, vrchol Ostrý, který se nalézá u Milešova. To znamená, že nás určitě bude čekat výhled na samotnou Milešovku a z trochu jiného pohledu než je obvyklé. Čím více projíždíme krajinu kolem Ústí, tím složitější jsou cesty na nová místa, která nemáme ještě objevena. K tomu se pojí už před dávnem napsaná poznámka tady na blogu, že od doby zrušení trati od Opárenského údolí se mezi vrchy Středohoří dostává hromadnou dopravou složitěji, o víkendu se k některým obcím dostanete pouze autem nebo na kole (či jinou alternativní dopravou :) ).

Cesta do Lovosic vlakem už je trochu rutina, naštěstí pokud svítí trochu slunce, příjemně se paprsky opírají do Plešivce a na Kamýk. V Lovosicích je pak přímo před nádražím zastávka autobusu, který nás dovezl až do Milešova. Tam umřel pes, takže hospoda na návsi je zavřená od zavedení EET, zámek slouží jako domov důchodců, takže se tam nedostanete. Tedy pokud jste odrzlí jako my, tak jděte dovnitř a prohlédněte si ho.  Navzdory nápisu "Máme psy" jsme se dostali do areálu bez úhony.

Pokud jste sběrateli turistických známek jako my, v Hospodě u Mušketýra lze koupit několik místních známek. Ačkoliv mají případně zavřeno, dá se na majitele dozvonit (spíše doťukat) a on vám je prodá. Je to moc milý chlapík a proto bych spíše doporučoval se tam zastavit v době, kdy je podnik otevřený. Hospoda je po značce, takže si nezajdete ani metr navíc. Cesta totiž pak budete pokračovat přímo z Milešova směrem ke Kocourovu, kde bude naše další zastávka. Bohužel cesta vede po silnici, naštěstí s malým provozem. Pohledem zpět si všimněte neobyčejného pohledu na milešovský zámek a Milešovku.

Kocourov sedící v úpatí kopce poskytuje široký výhled směrem k Třebenicím. Nalézá se tam penzion a Restaurace Kocourov. Podle komunikace personálu jde o téměř rodinný podnik a proto jsme cítili docela příjemnou atmosféru. 

Recenze na Google sice přístup personálu dost rozporují, třeba se tam zrovna hodnotící dostali v rušnějším čase a ročním období. Krátce po našem příchodu se začali hrnout evidentně častí hosté / turisté. Restaurace naskýtá výhled skrze velká okna až na Hazmburk a jídelní lístek nevypadá tak špatně, dokonce s nádechem invence, třeba námi ochutnaný vegetariánský tatarák.

Samozřejmě absolutně nelogicky po jídle jsme se vydali do kopce na zříceninu. Cesta je vcelku nenáročná. Les je víceméně obvyklý jako všude okolo a tak nám to zpříjemňují alespoň zlatavé listy hrající s temným pozadím lesa.

Na zřícenině Ostrý jsou dvě ohniště. Objekt na sopečném vrcholu není nijak veliký, nabízí široké výhledy na všechny strany z několika vyvýšenin. Ačkoliv jsem na kopci byli v březnu, i tak se za naší návštěvu na místě vystřídalo několik skupinek, takže asi půjde o frekventové místo. Zrovna tam byla rodina, která opékala buřty a děti tam pečlivě kontrolovali, jestli nejsou už hotové.

Samozřejmě jak nerad chodím stejnou cestou zpět, tak jsme se nevidali směr Mirošov.Naopak jsme pokračovali po dobře udržované cestičce směrem na autobus k odjezdu. Jde se pak hodně polem a výhled od krajiny se rozšiřuje, užijete si Lovoš i Boreč.

Autobusem se pak dostaneme znovu zpět do Lovosic. Zprvu jsem měl za to, že se ani neprojdeme, ale nakonec nám ujel autobus, takže naše cesta vedla až do Vchynice, takže jsme s jazykem na vestě čekali na autobus jako na smilování :) 

V Lovosicích jsme samozřejmě navštívili místní nádražku a po výletech je chuť na nějakou tu neřest, takže jsme si ji museli taky splnit.

Příště se snad zase brzo uvidíme, užívejte začátek jara snad beze sněžení jako tomu bylo na letošní Velikonoce.

Vracím se po dlouhé odmlce v novém roce. Bylo potřeba trochu pročistit hlavu a Tečka na tom taky nebyla přes zimu úplně dobře.

Naposledy jsem měl výstup s Kam z Ústí na PechaKucha Středohoří v Hraničáři. Od té doby bylo potřeba si další proces kolem tohodle psaní promyslet a mezi tím přišlo mraky úkolů, které mě tak sundali, že jsem nikam nechodil :) Možná i z toho nám Tečka nadělila problémy s mazivem v kloubech zadních nožek, takže měla dlouhou dobu klidový režim. Dostala se z toho a tak už pobíhá plná síly do nových dobrodružství a mě to taky dodalo novou sílu do žil.

První jarní odjezd do okolí Ústí jsme tedy pojali ještě pomalu, abychom se neunavili po zimním spánku jak my, tak pes. Vybral jsem poklidnou trasu přes oběd v Litoměřicích přes Radobýl do Velkých Žernosek. 

https://mapy.cz/s/1suvb 

Začali jsme cestou osobákem z Ústí podél Labe. Výhledy na kopečky kolem dávají vědět, že jsme zase v dynamické krajině. Po mém výletě do Holanska a po dálnicích je to oživující. 

Litoměřice nabízejí krásné, v podstatě zachovalé, historické jádro a proto jsou vyhledávanou lokalitou k výletu, ale i na bydlení. Ačkoliv do okrajů se město mění na stejnou změť betonu a zločinů proti lidskosti, centrum vás dokáže ukolébat abyste zapomněli na hnus kolem. Začali jsme návštěvu Dobré bašty, která měla na Foursquare vysoké hodnocení. Asi zrovna špatný den, nijak extra. Ještě je tu Radniční sklípek, tak možná příště zkusit ten. Krátká procházka centrem nás vede do litoměřického hradu, který město před deseti lety hutně zrekonstruovalo a dokazuje péči města o svoje dědictví a cit pro potřebu mít ve městě víc. Obecně se ve městě děje velké množství kulturních akcí, doporučuji si sem udělat výlet i za kulturou.

Z vnitřního města vede pak "vinařská stezka" vedoucí až k Radobýlu. Žlutá značka vedoucí stejnou cestou je lemována neuvěřitelným množstvím odpadků. Trochu jsem se zastyděl, když jsem si pak vzpomněl na Kepp It Clean projekt a přitom nic nesebral cestou. To bude asi další věc, kterou nějak chytře musím vyřešit, abych jen neremcal a ty cestičky trochu pouklidil.

Vrch Radobýl s nadmořskou výškou bezmála čtyřista metrů je hodně navštěvovanou dominantou místních, takže se připravte na množství spoluvýletníků. Pro samotáře to opravdu není :)

Výstup je brnkačka, cesta je díky oblíbenosti vrchu udržovaná. Nahoře vás čeká obrovský litinový kříž, který určitě často pozorujete z vlaku cestou do Ústí. Výhled je opravdu široký a nabízí se z něj celé České Středohoří. V dálce pomrkává Říp, Ronov, Sedlo a samozřejmě Milešovka s Lovošem. Škoda, že tu není lavička, asi abychom se nezdržovali. 

Další kroky nás vedou žlutou značkou pod vrchol. Pro dobrodružné se nabízí projít zbytky dolu čediče a zbytky k němu přiléhajících budov. Ve chvíli, kdy jsme u strže stáli, svítilo na kámen úžasné světlo akcentující monument kamenných varhanů.  

V blízkosti Radobýlu se nachází zbytky nacistického koncentračního tábora. Nedaleko najdete také důl Richard, který sloužil v době druhé světové války jako podzemní továrna na výrobu leteckých součástek. Okolí je tedy opředeno tou podivnou mystérií všech děsivostí temnoty nacistů a pro někoho může být zajímavé ji více objevit. Důl je veřejnosti nepřístupný, ale určitě si najdete nějakou tu zajímavost v okolí. Je v něm také úložiště radioaktivního odpadu, takže to vše jde krásně dohromady s historickou tradicí místní starosti o kvalitu života a jeho dlouhodobé zlepšování.

Cesta od Radobýlu může být kratší rovnou do Žalhostic nebo si můžete prodloužit výlet do Velkých Žernosek. V sezóně by se dalo zakončit cestu v některém místním vinařství a dopřát si lokální ucházející víno. Za půl hodinky jste odtud zase v Ústí s výhledem na kvalitní atomovou továrnu jménem Fórum. Škoda celé té eskapády s dlouhodobým plánováním města. Naštěští existuje pár nadšenců a lidí, kteří věnují čas do tepání do vedení města a snaží se, aby se něco změnilo. 

Stránka Sdružení nezávislých architektů: https://www.facebook.com/SNAIPR.ul/

Je čas si asi najít cestu k tomu se nějakým způsobem do věcí trochu zasáhnout. Momentálně můžu doufat, že zasévám správně u svých studentů vizuální gramotnost a tou pak budou kultivovat další lidi kolem sebe. Možná je to naše odpovědnost jako kreativců, když jiné společenské ambice nemůžeme reálně nabídnout.

Tak konečně to vyšlo. Milešovka.

Takhle vypadá ten kopec tak nevinně. S partou kolem Hraničáře pod vedením zkušeného průvodce regionem Petrem Karlíčkem jsem se vydal na Tu horu.

První z cest po okolí Ústí pod hlavičkou Hraničáře plynule navazuje na tradici Činoherních batůžků, které Petr už pořádá několik let. Trochu se tedy promění složení cestovatelů a třeba se dočkáme i odlišných témat.

Cesta začíná na nádraží, kde se přestavěným Hurvínkem transportujeme do Řehlovic. Odtud už nás vede značka. Počasí ten ten zrovna nepřálo, takže se mi ani moc nechtělo vytahovat foťák.

https://mapy.cz/s/1ciuo

Těch téměř 15 kilometrů bylo proloženo několika zastávkami, ale nedoporučoval bych to lidem, co nemají alespoň trochu fyzičku. O čemž jsem přesvědčil hlavně sebe.

Cestou v Bořislavi obdivujeme architektonické detaily obce.

Od rána viditelnost nula nic, takže jsem ani nečekal, že by mohlo být nahoře něco vidět. Přijelo několik lidí až z daleké Prahy, dokonce i exempláře z Ukrajiny, Brna. Probíráme všecko možné, ale trasa dost rychle diktuje tak, že se naše konverzace smrskává na diskuzi o množství zbytečného oblečení na našich tělesných schránkách.

Původně jsme se měli sejít s jednou ze zásadních postav současného středohoří Danielem Pitkem v Bílce, aby nám pověděl o tom, jak zde zachází na svých pozemcích a navrací jim jejich původní podobu. Nakonec zjišťujeme, že se sejdeme až na vrcholu, takže se nekoná žádná přestávka. Kolem stezky se pak nachází objekty různých českých sochařů.

Na konci stezky kontroluji mapu a při pohledu na vrstevnice rovnou říkám “Ach jo”.

Pak už jen výšlap. Tečka umně skáče mezi kameny, snažím se držet krok s Ondřejem, který u toho ještě stíhá mluvit o boulderování, což je pro mě představa činnosti v tu chvíli fyzicky nemožná. Vidím, jak holky vzadu odpadávají. Karlíček už určitě sedí nahoře na pivu. Ondra mne upozorňuje, že to bude ještě horší, už to šel snad čtyřikrát.

Po výstupu lamentuji nad tím, jestli je tenhle kopec horší než Sedlo. Upřímně asi ne, ale vzhledem k počasí z toho výstupu nahoře nemám takovou radost.

Na vrcholku se momentálně nachází dva podniky, kde se můžete občerstvit. Daniela Pitka nacházíme v hospodě, kde nás mile obsluhuje a dodává nám moc dobré párečky. Zda by ty párky byly tak dobré i pod kopcem nikdo nedokáže zodpovědět. Pivo, polévka, všechno bereme.

Dostáváme nálož postaršího dokumentu o Milešovce z televize, staré obrázky z DVD. Mimochodem, dneska je to médium úplně nekoukatelné.

O mnoho zajímavější je pak až na místě domluvená krátká přednáška o meteorologické stanici na vrcholku hory. Máme výborného vypravěče, takže po výkladu všichni zběsile debatují o tom, že se měli dát na úplně jinou kariéru než umění a raději by možná lezli podobně jako zdejší měřiči a obsluha 250x ročně pěšky nahoru. Na vrchol totiž nevede zpevněná cesta a lanovka, která dováží zboží a vodu, nesmí přenášet osoby.

O mnoha zajímavostech kopce doporučuji Wiki, protože já jsem z fyziky a chemie úplně perplex.

http://bit.ly/2fTIxKc

Nakonec se mraky malinko umoudří, nadělí nám trochu sněhových vloček, ale uvolní výhledu.

Daniel Pitek, místní filantrop a podnikatel nám posléze popisuje všechny kopce v okolí a jejich unikátní geologické a přírodovědecké vlastnosti. Tečka se třepe zimou a když už se tak cítíme všichni, pan Pitek nás vede k několika zastávkám, kde vysvětluje ráz zdejší krajiny v minulosti a dnes, a jakým způsobem lze dosáhnout lepšího biotopu. Podle mě dělá obrovské množství práce, kterou si ani nedokážu představit a to z nějakého vnitřního pocitu, že je potřeba krajině vrátit to, co si tady musela prožít za poslední století.

Ze své pozice si moc neumím představit, jak do toho zasáhnout. I když bych samozřejmě mohl dobrovolničit a hezky tam trávit víkendy pomocí, ale na to se zase mám až moc rád, takže udělám pár fotek a v pondělí se vrátím zase do práce, kde budu doufat, že na studentech zůstane alespoň popel toho, co jsem se jim ze svých znalostí snažil předat.

Pitek nás pak vede z vrcholu směrem k tůním, které pod kopcem založil a vysvětluje jejich funkci v krajině. Jeho hyperaktivní pes lítá okolo a baví děti. Tedy i nás, zatímco žasneme na Pitkovým přístupem.

Dál už byla jen tma a zima, takže jsem focení vynechal. Jak jste si určitě všimli z mapy, Petr zakončil náš pochod ve Velemíně, takže nás nemohla minout zastávka v hostinci U Marešů, kde po objednávce paní Marešová a její kolegyně připravili skvělý vývar a guláš. Konec jsme si po těch kilometrech jinak nemohli představovat.

Cestou zpět už máme vyprázdněné spokojené obličeje dvaceti tisíc kroků a Aneta to projevuje tím, že obrací čepici rub a líc a koumá, jak vypadá lépe. Bavím se a jsem unavený, Tečka usíná do minuty na klíně.

Milešovku jsem měl sice v plánu v úplně jinou dobu, ale sám bych se tam vlastně asi nevydal. Hromadné výlety sice nejsou úplně můj šálek, ale tohle stálo za to. Proto doporučuji sledovat Facebook Hraničáře a připojit se na další výpravu.

https://www.facebook.com/hranicarusti.cz/?fref=ts

Kamarád Ondřej nikdy nebyl v Tisé na skalách, tak jsme se k němu připojili, abychom pak slavnostně zakončili v devadesátkovém bizáru.

Po okřídlené otázce, kam vyrazit z města vám drtivá většina dotázaných doporučí České Švýcarsko a Tisou. Stěny se nalézají na samých hranicích s třetí říší a jsou už z daleka krajinnou dominantou.

Spojení na místo je triviální. Autobus vás odveze přímo z centra Ústí až do Tisé. Pod skalami je příjemná restaurace, kde jsme si na rozjezd dali obstojnou polívku. Tečka byla po dlouhé době na výletě a tak jsme podle jejího entuziasmu usoudili, že bychom měli co nejdříve vyrazit.

Trasa vede od skal až po bizarní restauraci v letadle v Petrovicích v délce přibližně osmi kilometrů.

https://mapy.cz/s/1bBwe

Pokud pojedete na výlet o víkendu, připravte se na velké množství lidí procházejících mezi skalními útvary. Vzhledem k blízkosti hranic si můžete procvičit základní slovíčka s kolemjdoucími.

Výhledy ten den nebyly úplně skvělé vzhledem k počasí, takže jsme si užívali mlhu a to, jak skaliska pomalu vylézají spolu se zvedajícím se sluncem.

Nakonec se tedy vyčasilo a užívali jsme si jeden v posledních relativně teplých odpolední. 

Tečka byla neuvěřitelně nadšená z toho všeho písku a tak se mi furt někam ztrácela. Po chvílích urputného volání mi docházelo, že i ten chudák pes nemůže vědět, kde se nacházím, když se zvuk odráží o tolik stěn najednou.

Samotné útvary se nazývají roztodivnými jmény, které vymysleli buď trampové nebo horolezci, kteří zde formují atletická těla. Mně to je tak nějak jedno, takže se jen koukám na podivnosti třetihor a užívám si mohutnost objemů a tíseň úzkých chodeb.

Do zadní části Tiských stěn lze projít spodem mezi skalami (kde jsou v létě samé borůvky) nebo na samých vrcholcích s několika epickými výhledy.

Na konci stezky je turistická chata, většinou obklopená turisty a hlavně auty, které je sem dovezli, aby se prošli po skalách a zpět vyrazili do domovů za pomocí CO2.

My pokračujeme po žluté pěkně se zbarvujícím lesem směrem ke krásným chalupám, zaklesnutým v údolí.

Míjíme státní hranici a s Ondřejem debatujeme o alternativních variantách dějin tady kolem. Čí asi ty chalupy původně byli. Vyprávíme si o filmech, kde se pracuje s variantou, že Hitler vyhrál válku.

Přitom to mícháme s naší zkušeností v oblasti pedagogů začátečníků a bavíme se nad tím, že nás studenti často překvapují, pochvalujeme si naše dost intuitivní metody, často založené na systému pokus omyl.

Zlatý hřeb programu po průchodu údolím má přijít v restauraci Air Restaurant, což je jak název navozuje, podnik v letadle. Petrovice, které se nalézají na samých hranicích dokáží kumulovat tu správnou divokou atmosféru devadesátek, kdy jsme jezdili s rodiči na blešáky do Němec, protože to byl ten pravý výlet za hranice. V obci jsou nádherné chalupy, překvapivě vkusně opravené a stejně tak armády trpaslíků, kterým už déšť dávno omyl jejich kýčovitost.

Letadlo tak jen zapadá to pofidérní atmosféry, ze které se dost rádi vracíme do betonu Ústí.

Na tenhle hrad jsme koukali furt po cestách kolem a trvalo to léta, než jsme se tam konečně vypravili.

Už jsem se s nějakým výletem dlouho neozval, prázdniny nás zavedli do vzdálených krajů Evropy a tak nebylo moc co napsat o Ústí. Vrátili jsme hodně změnění a k tomu je cestování výborné. Někdo mi to popisoval jako cestovatelský nadhled. Po nějaké době zase opadne a je potřeba ho znovu oživit. Pro mě to vlastně tak trochu splňují výlety kolem Ústí.

Znát svůj kraj je pro fotografa a kameramana skvělá věc. Otipujete si lokace a dokážete ocenit rozmanitost Českého středohoří. Už se možná opakuju, ale tohle prostě na rodné Šumavě nepociťuju. Klostermann čouhá z každýho kouta. Takže po tom, co jsem si udělal s Dášou výlet zase na Říp (protože se mi upřímně hrozně ta cesta líbí a Štípárna na cestě), tak to chtělo zase vyrazit po novém úlovku.

Hazmburk (zaječí hrad) je zajímavá dominanta Libochovicka a Třebenicka. Jde o dvě věže gotického hradu sehrávajícího v historii celkem velkou roli. Na Wiki si určitě přečtěte, kdo všechno měl z vládnoucích vliv na chod tehdejších dějin. To, co z hradu zbylo je jen malý odkaz kdysi velkého komplexu.

Trasa lze vykonat několika způsoby. My si vybrali dojet přes Lovosice do Třebenic (rodná hrouda Swarm mayora všech důležitých ústeckých míst Vojty Boka). Odkud vede červená značka na hrad a pokračuje do Libochovic. Mimochodem, všimli jste si, kolik obcí má v okolí podobný název? Libochovice, Litochovice, Libčeves, Libouchec, Litoměřice, Libochovany, Liběchov. Pokud někdo z vás ví proč je to tak časté, dejte mi určitě vědět :) 

https://mapy.cz/s/16wcm

Cesta se ale dá zkrátit do Klapý, které se nachází přímo pod hradem. Bohužel jen v pracovním týdnu. Celkově tahle výprava byla nějakých 12 kilometrů, takže doporučuji celé odpoledne vyhradit, pokud se chcete ještě někde klidu najíst. Pokud si pamatujete matně popisovaný výlet na Košťálov, tak už jsem popisoval hospodu U Víti Sadaře, klidně můžete výlet načít tam.

Z Lovosic jezdí do Třebenic historický motorák, dokonce s dobovou výzdobou, takže na vás při počátku cesty dýchne nostalgie, kdy svaz vyráběl zastaralé věcí, které jezdí dodnes. Třeba je to jen urban rumor. Ale tenhle jezdí, je to soukromý vlak, ceny jsou v pořádku. Cestou se pokocháte Lovošem i Hazmburkem. V Třebenicích můžete navštívit Muzeum českého granátu.

Z obce vede cesta dlouho po silnici, v létě by to byla pro začátek dost odrovnávačka. Jakmile ale pak zabočíte do aleje mladých líp, dojdete se značkou ke krásnému mlýnu. 

Odtud se už pokračuje stále rovně přes Sedlec pod hrad. Všude okolo jsou sady a oproti rychlým stoupákům to rychle utíká. Cesta se u hradu začne náhle naklánět a začne to být konečně náročnější, naštěstí les je stále chladnější.

Bylo pro mě překvapením, jak je hrad uzpůsobený návštěvníkům. Platí je tu vstup, ne úplně zanedbatelných sedmdesát korun a dokonce dvacka za psa (naší Tečku žeano). 

Hrad je ale hodně opečovávaný, všude jsou špalky na sezení a budka se vstupenkami má i nějaký ten sortiment k jídlu a pití. Chytře nabízejí hlavně nanuky, na kterých většině příchozích po výstupu spočinou zraky.

Z komplexu vzniklého v polovině 13. století zbyly hlavně dvě hlavní věže, Bílá a Černá, přičemž návštěvníci mohou jen do Bílé. Kolem ní se nalézá několik zdí tvořících představu o velikosti obytných prostor. V přízemí Bílé věže je pak model hradu ukazující jeho původní velikost. Zjistíte, že vaše představy byly malinko podhodnocené. Věží pak vystoupáte po dřevěném schodišti až do vrchního patra. Zde je pak kryt, který brání místním vosám létat dovnitř. Tím se dostanete až na výhledovou plošinu. Otevře se dech beroucí výhled na Středohoří a také na krajinu kolem Labe s Řípem. Výhledy mám raději ty z kopců blíže středohorským vrchům, ale tenhle je spíš komplexní.

Až se dokocháte, vyrazíte po červené směrem Libochovice. Pokud vyberete správné období, můžete si utrhnout jablko ze sadů cestou nebo kukuřici z kukuřičných polí kolem. 

Do obce se pak přichází zas po silnici. Tady pak můžete dorazit k relativně velkému zámku a odpočinout si před cestou zpět. Blízko se pak nachází Hospoda na statku, je to jediná hospoda ohodnocená na Foursquare, takže bych šel tam :) 

Vlak vás pak zaveze do Lovosic, bohužel už klasická žlutá lokálka. Se západem slunce se můžete koukat na ten vrchol, co jste zdolali, protože slunce zapadá přímo za ním.

Každý našinec by se asi měl vypravit na tenhle kopec. Tak jsem vzal ateliér taky.

K Řípu se dostanete z mnoha směrů, já vybral vzhledem k účastníkům z Prahe sraz na nádraží v Roudnici. Výlet už jsem dělal podruhé, takže jsem už věděl, kam zajít a kde si dát svačinu. Město Roudnice nad Labem je moc pěkné, mají překrásný klášter a místní galerie má výborné renomé.

Jen to množství různých zábran mě docela udivilo, hloupě dělený prostor.

Než se však vydáte na cestu, všichni milovníci sladkostí vřele doporučují zastavit se na kávu a dobrotu v kavárně Dortletka. Mimo jejich vyhlášenou tzv. “dotrletku” mají ale miliardu dalších opravdu lákavých sladkostí. Káva myslím taky bez problému, ale nejsem kafenácek.

Cesta na “vrch z povinnosti” je primitivní. Celou cestu se už od náměstí budete držet značky. Trasa je nenáročná po celou cestu, jen na vrchol se možná malinko zapotíte. Teda vy malinko. My ohromně, protože fotografové obecně fyzičkou zrovna neoplývají.

Vracet se budete na výchozí stanici, takže celkově jde o nějakých 13 kilometrů i zpět. Krokoměr mi ukazoval něco přes 14 kilometrů. Neodpustím si geekovskou poznámku. Pořiďte si krokoměr, je to zábava s grafy a pro mne to byla od začátku i motivace ke zvýšení frekvence procházek a ve svý podstatě mě to dovedlo až k psaní Kam z Ústí.

https://mapy.cz/s/OGkB

Vzhledem k tomu, že nemám rád cesty zpět úplně identicky, opačně jsme šli malinko jinak.

https://mapy.cz/s/OGpr

Po vypití kávy a doplnění cukru do našich žil jsme vyrazili na Kratochvílovu rozhlednu s výhledem na město. Místní park není zrovna opečovaný, rozhledna schytala hodně dementů, co si myslí, že jejich výlevy někoho zajímají.

Průchodem přes vilovou a zahrádkářskou čtvrť se dostáváme k prvnímu pohledu na Říp. Sbíráme třešně, Tečka otravuje, aby dostala taky. Je léto.

Ale ještě krotíme nadšení a stavíme se v hospodě Štípárna. Roztomilý prostor se spoustou věcí na koukání a pro děti na hraní nabízí poctivou polévku a guláš nebo další tradiční kousky nezdravé české kuchyně. Doporučuji rozložit návštěvu na dvakrát, lehčí jídlo nahoru a pak se navečeřet směrem zpátky.

Pod horou se pak nachází ještě jedna hospoda, ale je hodně mastňácká a jejich vizuální prezentace mi jasně napovídala, že raději ne. Štípárnu jsem našel původně přes Foursquare a tímto doporučuji aplikaci používat, pokud tak už neděláte. Ještě se dá používat Zomato, ale je spíš na polední menu. Yelp je pak moc turistický a moc se toho nedozvíte. Nebo se taky zeptejte místních (podle rad z Travel Bible se ptejte, kam chodí oni, ne kam by vám doporučili jít) :) 

Pod vrchem parkují auta všech, co si zadek dovezli až pod vrchol. Původně romantická alej pro jistotu vyasfaltovaná nás vede pomalu na největší stoupání.

Jak je vidět z fotek, románská rotunda je zničená dalšími hlupáky, co nám chtějí většinou jen sdělit své jméno.

Cestičkou za kaplí se pak nalézají dvě vyhlídky směrem ke Středohoří a na Roudnici.

Na druhou stranu pak vidíme “na Prahu”.

Vrátíte se pak cestičkou do lesa a podle mapy půjdete mimo značku směrem ke Štípárně, kde se napojíte na značku.

Na vlak jsme pak hodně spěchali, takže jsem nestíhal vůbec fotit :) 

Tímhle výletem si zase změníte prostředí, protože Středohoří sice milujeme, ale dojet na chvíli na placku je taky docela příjemná změna. V plánu mám ještě několik podobných výletů trochu dál z Ústí, tak se k nim snad v létě dostanu a nebudeme tak zavření jen mezi známými kopečky. Užívejte léto, možná se vám bude k výletům hodit mapa míst, kde si lze natrhat ovoce v sezóně.

https://na-ovoce.cz

Chození do Vitína bylo jednu dobu až moc trendy, abych tam vyrazil, takže jakmile opadla vlna, přišla chvíle na jednu z nejbizarnějších lokací okolo Ústí.

Vybral jsem si cestu tzv. pamálet, takže výlet za památkou. Nebyl to kostel ani hrad, ale opuštěná obec Vitín nad Malým Březnem. Jde o unikátní část historie tohodle kraje a pokud nejste úplní ignoranti, máte k týhle lokalitě respekt a na Sudety se třeba pak nekoukáte tak přes prsty.

Od předchozích cestovatelů jsem měl dostatek indicií k tomu, abychom se na výlet nevydali po obvyklé stezce a tak se neunavili k smrti ještě před cílem cesty. Takže cesta nevede celou cestu do kopce a naše stehna a lýtka to zvládla bez úhon. Pokud toužíte se trochu oddělat, doporučuji změnit směr. Tedy začít od Labe nebo ze Zubrnic.

Trasa má přes 11 km, mapa ukazuje tři a půl hodiny, my jsme to měli zase jako odpolední výlet beze spěchu. Původně cestu plánoval kapitán Horák ,ale protože Babiš něco v neděli hasil, musel do práce a tudíž jedna parta šla stejnou trasu i den před námi. Důkazem pro nás bylo množství zabořených otisků bot v bahně cestou, podle jejich velikostí a vzdáleností to prostě muselo odpovídat :) 

https://mapy.cz/s/JOpK 

My se vydali nakonec jen s Tečkou, která toho měla teda plný kecky hlavně protože cesta vede prvních několik kilometrů po silnici. V tom dusnu, co okolo Ústí strašilo, to bylo dost náročný i pro nás.

Z Verneřic, kde si můžete hned na náměstí koupit sváču na cestu, se tedy vydáte po silnici, kde ale potkáte několik opravdu pěkných chalup v Příbrami, takže se dá občas něčím se kochat.

Postupně se cesta zúží a objeví se před vámi vysílač Buková hora v plné parádě.

Na vysílač se bohužel nemůže, bylo by to určitě famózní panorama. Stejně tak je škoda, že je momentálně zrušená restaurace, která podle Foursquare ještě před pár lety i dobře vařila. Momentálně je na prodej, snad se toho někdo ujme, objekt je v pěkném stavu a evidentně se o něj někdo stará podle pohledu na udržovanou zahrádku.

Naštěstí nás ale nemine výhled, který se zjeví až na Humboldtově vyhlídce, která je kousek od vrcholu Bukové hory. Neměli jsme zrovna extra počasí, takže bylo trochu mlhavo v dáli, ale i tak zase po nějaké době obrovský prostor.

Seděli jsme tam docela dlouho a kochali se překrývajícími se kopci. Tečka si lehla do stínu a byla ráda, že je ráda. Z vrcholu lze do Malého Března dojít dvěma cestami. Jedna je naučná zelená, kterou zde vytvořit (nejen) Petr Karlíček, slavný to archivář děčínského muzea (tedy naučná je, když víte, co máte hledat :) ). Vede přes Vitín do Března trochu kličkami, ale zase je to hezčí cesta lesem. My jsme ale byli už docela urvaní z toho horka, tak jsme šli malinko kratší cestou po modré, která nás zavedla až přímo do Vitína. 

Cestou jsme si o Vitínu povídali a Dáša mi převyprávěla dost věcí, protože tam už byla. Takže jak jsme se postupně přibližovali, začínal jsem se cítit dost nepříjemně bázlivě a zvědavě zároveň. Vitín je jedna z opuštěných obcí v ústeckém kraji, které je až překvapivě zachovalá, protože je skrytá od civilizace. Do vesnice nevede zpevněná cesta a to byl pravděpodobně také důvod, proč se tamní obyvatelé v padesátých letech postupně odstěhovali. Více o Vitínu. Doporučuji si trochu pohledat a možná moc nekoukat na obrázky, ať si to užijete. Dám sem proto raději jen pár fotek pro představu. Občas naleznete i nějaké střepy nebo lze zpozorovat zbytky dlaždiček. Klidně si tam v poklidu sedněte a pociťte tu unikátní atmosféru, která tam proudí. Připomíná to v něčem funerální prostor. Zakonzervované příběhy celého okolí do několik cihel, které ještě pár desítek let budou jen poklidně sloužit pro nás zvědavé cestující. Doklad odsunu, otázky, kterou do dnes nemáme v sobě vyřešenou a odpověď nám dají stejně asi až další generace, protože rána je stále moc hluboká a svoboda je ještě mladá. Nejvtipnější tedy pak je, že studenti, které učím, v drtivé většině nemají páru, že to bylo snad všechno jinak. Už na sobě nemají tíhu historie. Lakmusový lístek nevědomí.

Cestou zpět se ohlédněte. V době, kdy se budoval vysílač, byla už obec opuštěná. Co se tady v tom kraji všechno dělo, možná raději přivřít oči. Cestou do Malého Března trhala Dáša kvítí na zkrášlení našeho industriálního výhledu z bytu a já přemýšlel, že budu mít kvanta fotek. Taky že jich je tu, ale výběr mi dělá problém. :) 

V Malém Březnu pak máte dvě možnosti se občerstvit, jedna na zahrádce U Fešáka je víc naše čtyřka. Štamgasti uvnitř hrají kulec, docela sympatickej výčepní má cajk utopence a dobrý pivo. Druhá možnost je restaurace Šmak, která mě vyděsila několika tupými bannery na předzahrádce, ale zase tam vaří.

Do Ústí se pak dostanete buď autobusem nebo vlakem, jste tam za chvilku a ještě si prohlédnete zbytek údolí. To neomrzí.

Další výlet bude muset počkat, minulý týden jsem byl na už postovaném vrcholku a červen je pracovně docela nabitej. Takže snad vás to množství textu a fotek neubylo a dočetli jste to dokonce až na samotný konec.

Občas je potřeba udělat hlavně procházku, která sice nebude mít nejlepší výhledy, ale prostě si užijete les.

Pro změnu jsem se rozhodl cestovat směrem po Labi k Děčínu. Tuhle stranu nemáme vůbec prochozenou a jediný, kde jsme se jedině objevili byl hodně smutný Benešov nad Ploučnicí. Cesta je cca 10 km a vyhraďte si celé odpoledne.

Cítili jsme jak nám ohromně chybí příroda. Ten ubíjející stereotyp odehrávající se okolo naší práce na Kampusu jsme už potřebovali prolomit. Takže jsme si spíš vybrali “cestu” než “cíl”.

https://mapy.cz/s/I6Xg

Cílem byl lovecký zámeček Skrytín a výhled Bradlo. Vlakem se za chvilku dostanete do Dobkovic, ze kterých pak po značce šplháme k zámku. Dobkovice trpí jako všechny vesnice u břehu dopravou u řeky, jinak je to ale docela vkusná vesnice.

Značení nás vede po asfaltové cestě téměř až zámečku, odvážnějším tedy doporučuji vyzkoušet zkratku cestičkami do strmějšího kopce.

Počasí bylo zrovna tak dobré, že jsme začali i s Tečkou dost litovat, že jsme si nevzali do takového kopce víc vody. Cesta se stáčí po úpatí kopce a hodně mi to připomínalo trasy u nás na Šumavě.

Zámeček Skrytín je absolutně odříznutý od okolního světa a bude to skvělé bydlení pro jeho majitele Martina Hausenblase. Ale bude to stát ještě mnoho práce a času. V okolí se nacházejí zbytky ubikací a bazén. Doporučuji to tam trochu prochodit, taky mi to připomínalo podobné komplexy z pohraničí a ta unikátní atmosféra dob minulých je hodně silná.

Asi majitel pak po cestě zbudoval malé posezení, takže tam si můžeme odpočinout po docela táhlé výpravě k vrcholu a mrknout na Děčín. Bohužel to ještě nekončí a malinko si ještě budeme muset šlapat.

Pěknou procházkou přes les, který je teda dost rozoraný těžkou technikou, jsme se doplazili na unikátní vyhlídku Bradlo.

Naše očka spočinou na krajině, která téměř nemá známku civilizace. V pozadí dohlédneme až na Blansko, které jsem tady na blogu už popisoval. Pod výhledem se už objevují Povrly, kde je vyhlášené koupaliště a docela jsme v tom prvním parném dni roku litovali, že ještě nemá otevřeno. Tečka využívala každé chvilky k odpočinku, nějak se jí ztratila fyzička, jak máme docela málo času na delší venčení.

Na víkend máme naplánovaných další výlet s kapitánem Horákem na Bukovou horu, ale to bude snad jen z kopce a větší masovka.

Začíná opravu pěkné počasí a já se konečně po dvou týdnech dostávám k tomu napsat pár řádek (a odkládám tím zas jinou práci a v 22:58 si už přijdu jak u blbců s neustálýma kecama o tom, že nemám čas). Dneska se mrkneme na tři kopečky poblíž Třebenic a třeba vás to navnadí na víkendový výlet.

Trasa sice byla navrhnuta jako vycházková. Vzhledem k okolnosti, že takovou definici zvolil novinář “Evil donut today”, tak jsem to bral s rezervou. Nakonec 9,6 km, ale výškově je to horší :) 

Samozřejmě jsme všichni byli na konci spíše na spaní, ale taky tomu pomohlo počasí. Vzal jsem s sebou i Tečku, takže ta zase trochu zhubla a snad si to i užila. Ale výrazu jezevčíků se nedá nikdy moc věřit.

https://mapy.cz/s/CBrW

Začátkem je dojet do Režného újezdu. Pak už jdete téměř celou cestu po značce. Hned po vystoupení jsme naše těla pohostili plechovkou Plzně v roztomilém bufetu.

Cesta nás provede přes tři kopce, které poskytují různé (nebo žádné výhledy viď). Prvním je Boreč. Ačkoliv je tam opravdu krásná cesta, nahoře neuvidíte zhola nic, jen listy porostu. Cestou dolů však narazíte na pěkný výhled směrem k Milešovce a Lipskou horu. 

Jak vidíte z fotografií nahoře, opravu tam nic není. Výhled je pak trochu zadostiučiněním.

Průchodem přes obec Boreč potkáte líbezný zámek v otřesném stavu. Parkují u něj vozidla různého původu, doporučuji prolézt. Nefotím, aby bylo na co vzpomínat. (to si občas řekněte, je to fajn)

Pro senzitivní duše cesta nabízí několik zahrabaných kamenů. Magický kruh tu stojí už třetím rokem. Nejsem si jistý, zda na takové ignoranty jako ústecké floutky měl takovou mystickou sílu. Na druhou stranu je fajn, že potkáte něco vytrženého z reality a nemůžete to nakonec odepsat. Prostě se tak někdo realizuje a kolemjdoucí to nakonec ocení.

Míříme na kopec Holý vrch a protože je opravdu ofoukaný, tak je z něj panoramatický výhled do všech stran. Zde vytahuje kapitán pochodu první pivo. Slabší povahy zapalují i dvě cigarety najednou. Nezapomeňte se zapsat pak do deníčku.

Chemik kouká do okolí. Dole trubka, kde je deník a spousta užitečných vzkazů budoucím generacím. Cestu bereme přes Sutom, kde je na Swarm Mayor samozřejmě nikdo jiný než Vojtěch Bok, majordomus skoro všech venues v Ústí. Nemohl jsem si tuhle geek věc odpustit.

Pokračujeme na Košťálov, zříceninu hradu s neuvěřitelným rozhledem do okolí. Znalci tvrdí, že je odsud vidět až na věžáky na Kladno. Kapitán otevírá druhé pivo.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Košťálov_(hrad,_okres_Litoměřice)

Caspar David Friedrich zase zívl v hrobě, ale já jásám při pohledu na Třebenice a protože už mají všichni slinu a hlad, spěcháme dolů k Víťovi Sadařovi na nějaký knedlíky a omáčku, protože to všichni po zdravém výletě očividně potřebujeme. Tečka je už úplně vyflusnutá a tak v hospodě usíná hned po příchodu. My komentujeme fotbal, kterýmu nikdo z nás nerozumí (jen pro pobavení složení: chemik, lidi v tísni, fotograf, učitelka, PR havloid) a užíváme si zase pěknou čtyřku.

Z Třebenic vaše žaludky odveze autobus do Lovosic a pak zpět do industriálního víkendového dne vyprázdněného Ústí.

Blansko je asi nejbližší seskupení kamenů u Ústí, které dávají dohromady hrad. A to panorama!

Hrad Blansko se nachází nad Ústeckou částí Ryjice. Autobus končí těsně nad ozdravovnou a odtamtud už musíte jen do kopce. Připravte se na cca 30 minut chůze do kopce.

https://mapy.cz/s/EtQG

Mastňáci mohou dojet těsně pod hrad autem (tak jsem taky dopadl , ale to z toho pak opravdu moc nemáte. Naopak pokud vás nevyhovuje tak krátká procházka, můžete cestu prodloužit až na Kozí vrch, ikonický kopec tyčící se nad Labem a také orientační bod při procházkách kolem Ústí směrem na Velké Březno. Na obrázku níže Buková hora a rurální motiv krav.

Co se týče samotného hradu, jednalo se o relativně velkou stavbu, jak se samozřejmě dozvíte z místního průvodce. Dole pod hradem vás leták nabádá k vynesení kamene jako pomoc při obnově hradu. Pokaždé jsem je tam tahal, ale jednou okolo nás projela čtyřkolka až nahoru na hrad. Dementi. Nazvěte mě konzervou, ale čtyrkolky jsou jen pro sobce. Neuvěřitelně to řve a hlavně rychtuje krajinu.

Blansko podstupuje ozdravnou kůru a každým rokem se skupina kolem hradu zaslouží o velký kus práce. Proto je taky opakovaná návštěva znovu nová.

Ještě doplním obvyklý soupis: dole v Ryjici je hospoda, ale nic zajímavého k ní říct nemůžu. Turistickou známku hradu koupíte případně tam. Případně můžete dojít až do Ústí pěšky a cestou se stavit ve vyhlášené Pizza Pazza, prý nejlepší kousky.

http://pizza-pazza.cz

Kroužím kolem dámy všech kopců Milešovky a jeden z nejlepších pohledů na ni je z vrcholu Lovoš.

Trochu se už lepší počasí, každým dnem je lítost nad stráveným dnem za monitorem silnější. Vytáhl mě zase Jan Horák v relativně velké grupě. Jak je znám, nebude chybět zajímavá hospoda ke konci a na rozdíl od archiváře Karlíčka Horák mlčí a bezcitně utíká svému týmu post-party turistů.

Z Ústí se k Lovoši dostaneme asi dvěma zásadními cestami, buď z Malých Žernosek (naproti známější Velké Žernoseky s vinnými sady) nebo z Lovosic.

My začínáme v žernosecké Hospůdce u přívozu, kde si někteří rovnají hladinku před výstupem.

Podle mapy níže se dáte pěkným údolím a napojíte se na žlutou směrem k vrcholu.

https://mapy.cz/s/Cogi 

Alternativní malinko kratší trasa.

https://mapy.cz/s/CofK

Ke stoupání ke chvílemi nad 10% a tak slabší kus zpomalují, mě nevyjímaje. Původně dost nudný les mění tvary na děsivou scénu z těch nejhorších pohádek (Tři bratry a Anička s lískovými oříšky nevyjímaje).

Kolem Lovoše se nachází starší sady a vinné sady, podle wiki tu nacisté zkoušeli i mandloně. Sudety holt.

K samotnému kopci se sluší poznamenat, že je to orientační bod v krajině, je to první kopec, co uvidíte po cestě od Prahy za Řípem. Těsně pod vrcholem se samozřejmě mění s nadmořskou výškou i porost, takže pěkné březové háje na focení laciného glamour mohou vítat amatérské fotografy.

Na vrcholku je pak chata se suchým záchodem a svérázným dobovým interiérem. V létě je tu prý plno, my pro jistotu vyrazili s předpovědí přeháňky v zádech. Takže jsme našli prázdno, Postřižinské pivo a výborné klobásky.

A samozřejmě ten výhled!

Na úplném vrcholu se výhledová plošina, zde sedící Lenka má i druhou nohu.

Lovoš ale není naší zastávkou, takže pokračujeme dolů do Opárenského údolí. Pro silnější povahy doporučuji blízký hrad Opárno, kde nic prakticky není, ale podíváte se na zdi a mini výhled. Samotná obce Opárno však skýtá mnoho zajímavých hnusných, ale i vkusně opravených chalup.

Pokračovat v cestě můžete kolem místních dvou mlýnů a seznámit se s místní faunou i florou. Taky se momentálně dá cestu ozvláštnit skákáním přes pražce vyřazené dráhy, která nejezdí nějakou dobu od nedalekého sesuvu půdy.

Ještě před koncem cesty narazíte na ekology oceňovanou stavbu / inženýry zatracovanou (ha.ha) stavbu mostu stále ještě nefunkční dálnice.

Při vstupu do Velemína pohlaďte koně (takže něco dobrého můžete vzít cíleně s sebou) a pak se jen kochejte zkaženými vesnickými přestavbami v nejrůznějších svítivých barvách. Klid duše pak milovníci unikátních hospod najdou v Hostinci u Marešů. Zkušenější vám potvrdí, že se jedná o svérázný unikát.

Paní Marešová to má krásně v lati, když se hezky zeptáte, výborně vám uvaří, s sebou si můžete odnést guilty pleasure uzeniny. Doporučuju zažít.

Občas mě trochu vyděsí, že tam někdo ještě nebyl. Střižák ale není jen nuda okruh.

Správně je to Střížovický vrch odvozeno od blízkých Střížovic. Je to trochu podobný jako na Klíších a na Klíši. 

Kopec je asi nejbližším vycházkovým místem Ústečáků a tak tam potkáte okolo konce pracovní doby hodně lidí na kole, se psem nebo běhajících. Nejlepší je tedy vyjít až později a užít si chvíli o samotě jen 15 minut od kampusu.

Obvyklá vycházka je červená trasa, zajímavější je pak cesta po modré, kde je hezčí les, čistější výhled na trmickou teplárnu a studánka, o kterou se stará pan Maxa z blízkého domu. Vzhledem k blízkosti města je kopec protkán dalšími neznačenými cestičkami a tak si můžete cesty měnit jak je libo.

Na vrcholu je pak rybník, ve kterém si zaplaval Adam Chmiel (mimochodem teď dělá zajímavou Hlínu) pro trailer FUDu na myslivecký ples. Hned vedle najdete příjemný posezení u hospody Pohoda. Má otevřeno od dvou do západu slunce, nabízí samozřejmě limči, pivo a samozřejmě něco k jídlu. Pro zajímavost doporučuju kari hermelín. Majitel je trochu svéráz a je to vlastně dost roztomilý. Vedle je dráha na kolo, takže se tam schází cyklisti. Máte často na co koukat, když předvádějí skoky.

Dobrý je tedy chodit i po cestičkách cyklistů a tak narazíte třeba na tenhle výhled. Na dohled minimálně Vysoký ostrý, že kterého je taky skvělá vyhlídka.

Neměl jsem tenhle týden úplně trajdat, takže nějaký další výlet popíšu až to půjde. Užívejte nástupu jara.

Nebojte, není to poslední příspěvek. Ústí má několik opravdu trefných názvů zastávek. Tohle je jedna z nich, kde začneme vycházku Střekova na Střekov.

Mimo mojí oblíbené konečné zastávky v Brné mám zase počáteční bod Novou Ves nad Střekovem. Při pohledu od Klíše se zdají její domečky v kopcích opravdu idylické. Realita je trochu jinde, ale stále si myslím, že je to výborné místo pro bydlení, dostatečně blízko Ústí a zároveň daleko od shonu města.

Cesta se dá různě variovat. Autobus 9 vás totiž může odvést až do Nové Vsi a pohodlně pak můžete na několik stran z kopečka. 

https://mapy.cz/s/y6P0

Nejjednodušší je cesta po červené  z vesnice. Cestička začíná na poli a pak už jdete jen lesem. Není to kdoví jak zábavná cesta, ale v půlce je odbočka k dobré vyhlídce, trochu to tam sype, tak pozor abyste nehodili záda.

Vpravo hrad Střekov z ne úplně známého pohledu. Obyčejně ho známe z druhé strany řeky z provařených Vaňovských vodopádů. Od Střekova k Brné se táhne docela příjemná chatová oblast. Pokud rádi koukáte na různé domácí kutilské výmysly, užijete si.

Dále cestou dojdete rovnou pod hrad. Nic složitého.

Naopak náhodou jsem natrefil na cestu od krematoria vyznačenou ručně. Je to sice cesta do kopce, ale vede s ní příjemný čistý potok. Můžete vyrazit i přes vedlejší zastavěnou oblast, je tam několik absolutně vizuálně unikátních uliček, které do Ústí jednoduše nepatří. (ulice Do Kopečka)

Hledáte-li kešky, tak tenhle výhled uvidíte také. Dost schovaný kopeček na Střekově.

Po cestě s potokem se napojíme na oranžovou, odkud vedou už jen pěšinky směrem k Partyzánské stezce. Nabízí se nám ale znovu výhled na Ústí, spíše na sídliště, ale taky dobrý. 

Tohle jsem objevil vlastně úplnou náhodou. Nechtělo se mi s Tečkou jen tak před barák a měl jsem hlad, zároveň nic doma. Logické uvažování tedy vymyslelo, že Tečka se příjemně vyvenčí a já holt počkám ještě dvě hodiny, než dopajdáme do Labské bašty na brzký oběd. Co bych pro psa neudělal.

U tohodle výhledu je skoro až podivně přesně umístěn betonový pražec, ideální k sezení a prázdnému zírání do krajiny.

Jsem dost závislý na chození podle map a často si netroufnu šmiknout cestu mimo vyznačenou cestičku na mapách, ale ten den mi to bylo dost jedno. Postupovali jsme s Tečkou do lesa, všude čichala kance a náramně si to užívala.

Roklina nás nakonec dovedla k cyklistické trati, kde si někdo udělal docela zajímavou dráhu. Zajímal by mne objekt na kterém je to navezené, protože to vypadá, že tam stál kdysi barák. 

Tečka využila příležitosti, vylezla na kopeček a zazpíval jsem jí I’m king of the hill.

Partyzánská stezka je zapadlá cesta pod hradem Střekov, kde skoro nikdo nechodí, přitom je to přírodě blíž než promenáda u Labe.

Cestou vidíme výhled přes velké garáže, trochu bizar. 

Směrem ke Střekovu se můžete pak napojit na cyklostezku u řeky a tou dojít do centra. Mimochodem u Labe je cestička, kterou si myslím víc užijete než neustálé vyhýbání kol a bruslí na výsypu s asfaltem. Celkově je to podle mě debilně vyřešený. Zrovna ten den tam bylo lidí jak psů, cyklisté zuřivě zvonili na pěší a pěší (já samozřejmě) věnovali cyklistům mnoho nevraživých pohledů. Slunce ale svítilo jak o život, takže všichni své životní příběhy polkli a usmívali se.

Ačkoliv z logiky věci vyplývá, že když chceme na vrchol, tak musíme šplhat, Sedlo je úplně jiná liga.

Předchozí příspěvek se týkal procházky, na tohle si pak udělejte celé odpoledne. Sedlo má přes 700 metrů a stoupání je přes 10%. Na druhou stranu, je to téměř 360° pohled do krajiny Středohoří a ve startovním i cílovém bodu se můžete najíst a připít (takže se může stát, že část vaší skupiny nikdy neodejde). Za tenhle výlet díky Janu Horákovi, vašemu oblíbenému redaktorovi MF Dnes, protože takhle dlouhý cesty bych sám jen tak nedělal. Výlet byl ve složení více jakože turistů, takže pro mne trochu neobvyklé. Víc si povídáte a tím víc hekáte do kopce. Jinak pro psa ideální výlet, skoro celou cestu v lese. Dohromady za den 17km, Tečka spala skoro 24 hodin.

https://mapy.cz/s/xD3S

Vychází se z Lovečkovic, kam vás přepraví asi za půl hodinky autobus z centra Ústí. Hned naproti zastávce je hospoda Křižovatka. Do tří vaří, takže si stihnete dát před výstupem oběd, pokud na to máte morál. 

Nejdříve se tedy napojujeme na zelenou, zachází se do jehličnatého lesa a narazíte i na moje oblíbené chatičky.

Všechno je to po rovině, cestou vidíte (na první fotce) vrcholek, kam se budete škrábat. Cestu lze vzít i z druhé strany, ale nikdy by mě nenapadlo ji jít dobrovolně směrem nahoru, i dolů je to náročné.

Pokračuje se do Horní vysoké, tak to fikněte rovnou na Mauzoleum. Sice se opravuje, ale je tu toho taky docela solidní pohled. Mapa nás pak vede malinko jinak, abychom se vyhnuli zbytečnému krpálu.

Tohle je první výhled po stoupání. Máte dojem, že už to nebude horší. Bude.

Tady si zopakujete termíny antické architektury.

Ze samotného výstupu fotky nemám. Ale představte si stěnu 300 metrů vysokou.

Odměna: takový výhled se opravdu jen tak nevidí. A dokonce je po cestě zpět ještě jeden lepší, opravdu panoramatický, tak ho najděte, nebudu vám všecko propalovat. Hint: je tam kříž.

Tečka a její radost se přenáší na nejbližší klacek ke ztrestání.

Ten pán vpravo s batohem nebyl s námi. Ale ten fáborek byl s ním. Tedy jeho přítelkyně měla narozeniny a on jí udělat takovou hru. Zatímco jsme tam provolávali ódy na výhled (a klopili pivo, kteří někteří odvážlivci dotahli až na vrchol), on čekal na ni. 

Cestou zpět jsme ji potkali v kopci. Snad jsou spolu.

Hřeben sedla je na rozdíl od spodních lesů listnatý a posypaný skalisky, mezi kterými se při přecházení po vyhlídkách jako kamzíci vyhýbáte.

Tohle je výhled pro ty náročnější a taky trochu magory. Je to celkově vtipný, když už po kopcích okolo lezu poslední rok často, ale na Milešovce a mnoha dalších nejvyšších vrcholech republiky jsem nikdy nebyl.

Středohoří má unikátní kouzlo. Úplně odlišné než Šumavská blata a táhlé kopce. Stačí přejet za kopec dál a krajina se náhle mění. To mě tady baví.

První krátká ukázka, na které taky budu zjišťovat, jak vám to celé předat, je vycházka z vesnice Stebno do Dolních Zálezel. 

Ústí má sice otřesnou autobusovou dopravu směrem Praha, ale k menším městům má kraj skvělou infrastrukturu a dokážete se dostat skoro do každé prdelky. 

Do Stebna se dostaneme jednoduše busem 452, který jezdí z centra. Tyhle krátké cesty stojí okolo dvaceti korun. Po trase uvidíte skvělý výhled na Trmice a Miladu (zastávka příznačně Panorama) a budete tiše závidět lidem, co tam mají baráky a každé ráno si dávají kávu s takovým výhledem.

Trasy jsem šel dvě. Kratší bez výhledu na Portu Bohemicu, ale zase s pohledem na Milešovku.

https://mapy.cz/s/xBr9

Druhá trasa je však pohledem do krajiny zajímavější.

https://mapy.cz/s/xBrJ

Vyhlídka skalky je jedna z nejlepších vyhlídek, kterou jsem za celá léta tady v okolí viděl. Když se někoho zeptáte, kam jet kolem města koukat, doporučí vám Větruši (nuda), Mariánku (ok) a Dubičky. Tam je na kraji kopce kostel a průměrná restaurace. Jenže úhel pohledu je tam o dost menší a dost tuctový. O tom ale někdy jindy.

Podle map se ze Skalek skáče s padákem.

U vyhlídky je pak i pietní místo chlapce, který měl tuto vyhlídku jako své nejoblíbenější místo.

Po cestě vrch Deblík a jeho ukutaná strana.

Po žluté se pak dostaneme do údolí Moravanského potoka, které má konkurenci v údolí v Brné. Značené vodopády jsou spíše “pádky”. Ale prostředí je moc pěkné, nenáročné cestičky.

Člověk krajině dává rámec. Tady pneumatikou.

Na začátku Zálezel je pohádkový cihlový barák. Pro realitní magory epic.

Po příchodu do Zálezel máte dvě jednoduché možnosti. Jet vlakem zpět (otázka znovu asi dvacetikoruny) nebo na něj počkat u Labe. Dokonce tu funguje přívoz, takže pokud máte chuť, můžete si cestu prodloužit po vodě.

V Zálezlech mimo krásnou chatovou oblast (doporučuji pak samostatně přošmejdit) chcípnul pes, takže nakoupíte něco dobrého v místní večerce nebo na benzínce u řeky.

První příspěvek by měl být asi logicky o tom, co tenhle blog má být. Jezdím poslední dobou okolo Ústí nad Labem a mám dojem, že mnoha kamarádům a taky neznámým by se mohlo hodit pár tras, které se dají okolo Ústí využít. 

Nedisponuji vodičákem, takže jezdím busem. Občas s více lidmi, občas sám, často s Tečkou (kterou samozřejmě budete poznávat na fotkách).

Fotím, momentálně bez kontrastu, takže se s tím smiřte. Je to buď na mobil nebo na nějaký foťák, co mám s sebou.

K vycházkám (někdy jsou cesty tak krátké, že se to nedá nazvat výletem) vám budu přikládat trasu, kterou jsem šel. Pokusím se popsat nějaké zajímavé věci, co se cestou stanou a pobavit vás teda snad nejen vizuálně. Cesty jsou často krátké, protože vypadnu narychlo, když potřebuju čistit hlavu. Ústí a jeho skvělý industriál se často skličující, takže ačkoliv Ústí milujeme, tak to svým způsobem máme rádi hlavně díky kopcům okolo.

Stačí sednou na městskou a za deset, dvacet minut jste na kopci se skvělým výhledem. Promenáda u Labe mě opravdu nenaplňuje.

Snad si něco budete číst, když budete chtít vidět víc mých fotek, tak zamiřte na jirkadvorak.com