jasně že je schizofrenička, ta vyjukaná rudobílá tvářička, naházelas jí koťata do cementové studny nebo co to máš u sebe pod oknem, teď tam serou, blinkají, pomňoukávají, a ona je neslyší. Říkáš, že ji nemůžeš vystát, že je to parchant holka. Ty, které praskly lampy, že jsi jak porouchané rádio, bez hlasů a bez dějin a to nové z něj zaznívá jako statický šum.

Říkáš, že jsem ti kočky měla utopit. Že smrděj! Říkáš, že jsem svou holku měla utopit. Podřízne si v deseti krk, když je ve dvou tak bláznivá.

Kojenec, ten se směje jak masitý slimák z naleštěných kosočtverců oranžového linolea. Toho si měla sežrat. Je to kluk. Říkáš, že manžela máš nanic, že je ti šumafuk. Jeho židovská mamá jeho sladký sex hlídá jak perlu. Ty máš jen jednoho a já dva haranty. Měla bych sedět v Cornwallu u moře a na skále si česat vlasy. Měla bych nosit tygří kalhoty, mít milence a zlaté časy, Měly bychom se sejít v jiném životě, ve vzduchu užívat si, já a ty.

Zatím tu ale smrdí tuk a dětské kakání. Jsem jak pod vodou, zblblá z posledního prášku na spaní. Smog z vaření, smog z pekla nám zaplavuje jeduplné hlavy, co trčí proti sobě. Zalévá kosti, zalévá nám vlasy. Říkám ti Siroto, ty má siroto. Proč tě tak zlobí zdraví? Ze slunce ti naskáčou boláky, z větru máš TBC. Kdysi – tos byla hezká, držela se tě krása. V New Yorku, v Hollywoodu muži volávali: "Nemáš čas? Hej, bejby, ty seš extraklasa!" A tys to hrála, hrála, hrála pro ten hec. Manžel impotent si odskočí ven na kafe. Chci ho mít radši doma, starý hromosvod na schytávání blesků, sprch kyseliny, průtrží slejváků, když z tebe vyhrknou. Ten snese všecko jak kopec dlážděný kostkami z umělé hmoty, jak zbičovaná kladka tramvaje. Jen modré jiskry srší tmou. Modré jiskry se rozprsknou, třepí se jak křemen na milión kousků.

Ó klenote! Tak cenný, drahocenný! Tu noc luna vlekla svůj pytel krve jak nemocné zvíře tam nahoře nad světly přístavu. Potom se ale uzdravila, zas byla tvrdá, sama svá a bílá. Šupinatý třpyt na písku mě vyděsil až k smrti. Nabíraly jsme ho plnými hrstmi, to nás bavilo, hnětly jsme jako těsto, jak mulatovo tělo ta hedvábná zrnka. Tvého fešáka manžela přiběhl očmuchat pes. On šel dál.

Teď mlčím v nenávisti až po krk. nemůže jí být víc, nemůže jí být víc.

Neříkám nic. Šťouchám tvrdé brambory, jako když balím dobré šaty, přebaluju děti, převazuju nemocné kočky. Ó vázo kyseliny, to, čeho jsi plná, je láska. Víš koho nenávidíš k zoufání. On si svou kouli s řetězem objímá dole u brány, který se otvírá k moři v místě, kde své černobílé vlny valí sem a vzápětí je vrhá ven. Den co den do něho leješ mízu duše jak nějaký džbán. Jsi už tak vyčerpaná. Tvůj hlas je má náušnic, která se třepe a saje jak netopýr, ten krvelačný pták. Je to tak. Je to tak. Civíš ze dveří jak smutná babizna. "Všechny ženské jsou kurvy. Nedá se s nima mluvit."

Vidím, jak ti to sekne, to tvé dekorum se k tobě přisálo jak dětská pěst nebo sasanka, ta mořská milenka, ta kleptomanka.

Já jsem barbarka. Pořád ještě jsem. Říkám, že možná přijdu zpátky. Víš, nač jsou dobré lži. Lži velké jako dům.