Asi to tu zas začnu používat jako takovej alibistickej deník. Především pro ten kýženej pocit důležitosti, že si tohle možná bude někdo číst. Snad mě k tomu vedou dlouhé chvíle mojí covid karantény, snad fakt, že mám v hlavě opět ty svý bludy.
Abych vám trochu víc přiblížila jak vlastně takové mé "bludy" vypadají - můžete si je představit jako bandu fajn lidí - přátel - mých přátel. Přidejte zajímavá retro zákoutí a máte příběhy, nekonečno útržků popsaných od těchto duší. Od mých imaginárních hrdinů, které zneužívám pro inspiraci ve svých povídkách, které pak hážu do šuplíku.
Konkrétně to byl Jáchym, kdo mě donutil otevřít MacBook a psát. Jak jsem již zmínila jsem v karanténě kvůli covidu a to z prostého důvodu, že onoho rošťáka mám snad v každý buňce svýho těla. Nutno dodat, že tu horší půlku mám, už za sebou. Bolest kloubů i těžký dýchání je pryč, už jen smrkám jak na závodech mokrejch kapesníků a sem tam hekám jak doga.
No tedy... stalo se to včera - dopíjím bylinkový čaj a najednou héééép- čííík - čaj na zemi a z nosu mi vytriskne rudá duha. Nic se od mých dětských let nezměnino, prostě při každý nemoci a nebo před deštěm, mi začne téct krev z nosu.
Inu se zvednu, abych si došla pro toaletní papír, utřu si pusu a kus toaleťáku si narvu do nosních dírek. Sednu na sedačku a snažím se být v klidu.
V tom přichází, tadááá! Je to fakt kus - teď bych si měla jednu střelit.
Ok, má na sobě černou asi koženou bundu, volnou na dotek jemnou (jak se později přesvědčím) světle modrou košili, trochu zmačkanou. Černé uplé kalhoty a rozšněrované černé martensky. Na pravé ruce černý náramek a prstýnek.
Koukne na mě a já s obmotaným nosem - kývnu hlavou a vydám cosi jako - hmmm?!
Vykulí na mě oči, to pravé má modré jako poměnky a to levé zářivě zelená. Má jemnou světlou kůži do níž se mu odráží dopolední slunce zpoza otevřeného okna a prasklý spodní ret.
Tak už chápete jakej magor jsem?
Ne, tady to nekončí, ale teprve začíná. Po mé dosti neuspokojivé reakci si sedá vedle mě na sedačku pokrytou růžovou dekou a kočičíma chlupama. Strčí si nezapálenou cigaretu do úst. Nadechne se a začne cosi hledat v kapsách.
Sedím tam jak zmražená. Pak mi dojde, že mi přestala téct krev. Pousměju se.
A kurva, proč já se jen chychtala, teď budu muset něco říct. Ale co mám jako povědět chlapovi co se najednou zjevil v mé kuchyni?
Dívá se na mě dosti hluboce a zároveň jako bych ho vlastně nezajímala.
Bingo! Našel zapalovač, bez dovolení si zapaluje. Vdechne a s výdechem se opírá o polštář na sedačce.
Jen tak jako doma, sedíme vedle sebe jako by to bylo snad normální.
Zamračí se a následně se stejným zábleskem v mysli se na mě znovu otočí a řekne: Jsem Jáchym.
Dobrý den, já jsem Ester, natáhnu ruku.
Čau, pevně stiskne moji pravici. Rýsuje se mu přitom takovej šibalskej úsměv a ďolíček v levým koutku.
Ehmm, víte, no... Co se vlastně stalo? Ptám se dosti neohrabaně a třesou se mi přitom ruce.
Drahá Ester, vybral jsem si Tě pro jeden velkej úkol! Dívá se na mě dost vážně. Cítím se jako když si ze mě utahoval pohlednej učitel ze zeměpisu, protože jsem všechny vtípky vždy brala smrtelně vážně.
A teď Ti určitě vrtá hlavou co to bude za úkol, viď? Mávne napřaženým ukazováčkem vzhůru, jako by dirigoval orchestr.
Popravdě moje mysl lehce zamrzla.
Vše se dovíš v pravej čas, krásko, jemně se dotkl mého ramene.
Jasný, vše se dovím v pravej čas. A co myslel tou kráskou. Do háje!!! Možná bych měla víc panikařit, je to cizí chlap. Snad bych měla sahat po telefonu a volat policii. Ale věřte mi a nebo ne já z něho cítila cosi co mě i přes veškeré znepokojení danou situací, uklidňovalo.
Dáte.. tedy dáš si čaj? Normálně piju kafe, ale jsem nemocná tak... No vlastně měl by jsi ode mě sedět dál, aby jsi to nechytl, řeknu nakonec.
Jo čaj, proč ne. Kafe mám taky radši. Pokýve hlavou a znovu si potáhne. Já nic chytit nemůžu, neboj, ušklíbne se na mě.
Vstanu, utřu rozlitý čaj a naleju nám z porcelánové konvice nový.
Sednu si zas vedle něj a jen se na něj dívám, jako na nějaký abstraktní obraz. Pozvolna se propadám v jeho drobných vráskách kolem levého oka, v rýze kolem koutku rtu a přesouvám se po poměrně dlouhém krku, až k polorozeplé košili. Můj pohled míří na ruce, přes to jak působí nedbale má dokonale zastřižené a čisté nehty. Padá na mě únava.
Jo, to by bylo pro začátek všechno. Co bude dál to se uvidí!
