21/ 3/ 021
pomalu, ale pod jasně daným úhlem se potápím. chvíli nedýchám, chvíli mi před očima probíhá milion vzduchových bublim a ani jednu nevidím. mám pocit, že poslední dobou jen stojím na místě zatímco se vše mění.
nastávají nové okolnosti, místa se hroutí, lidé odcházejí. u mne zůstává svět stát. jakoby se jen kolem točilo obrovské tornádo, shazující a přerovnávající již zavedené věci. pomalu chátrají domy, v kavárně zarohem padá na bar prach.
sedím na gauči a nic se nehýbe. když se konečně zvednu, abych zastavila syčící konvičku s kávou, kouknu z okna. na první dobrou je pohled dost podobný tomu včerejšímu. sníh koncem března? - coby ne! ano, na první pohled je to zas ten samý vnitroblok zapadaný najícím sněhem. tráva je ale o něco delší než li byla včera. ten starý strom co vypadá jako by ho obrali o veškeré jmění možná chystá změny. listí je shrabané a obloha se mení každým mrknutím.
svět se nezastavil, ač je trochu pomalejší.
příroda stále dýchá.
