ADAM NA CESTÁCH

Čínsky Adam pořád umí snad jen „Čína je velká“, a tak aby mohl rozšířit své znalosti, o zápis z konce našeho výletu se tedy postarám já. Na pondělí jsme naplánovali projížďku na kolech kolem řeky Yulong, která je pravým přítokem řeky Li. Ráno jsme nejprve vyrazili na snídani do ulic. Řekli jsme si, že zkusíme to, co jí ostatní Číňani, a tak jsme začali den plněnými knedlíčky, palačinkami s jarní cibulkou a rýžovou kaší. Ještě jsem si zaběhnul pro kapesníky, protože moje lehká rýmečka se změnila v silnější nachlazení a hurá na kola. Před hostelem už na nás čekaly 3 dámské vehikly, které jsme si rezervovali za 36 korun na den. Adam na něm vypadal jak děcko na odrážedle, ale měl vepředu košík. Mému kolu nefungovaly brzdy, ale co hůř, bylo růžové a Terka měla padací řetěz, všichni jsme ale měli zadní nosič a stojan, takže paráda.

První destinací byl kopec Moon Hill. Trojúhelníková hora s přírodním oknem, které prý z různých úhlů vypadá jako fáze měsíce. Po cestě z města ke kopci jsme se prodírali masami Číňanů na různých dopravních prostředcích, většina však končila u vstupu k jiným atrakcím, šlapání do kopce je moc neláká. Nahoru vedlo 800 schodů, tak jsme dole zaparkovali, zaplatili vstupné, které jsme hned skombinovali s další atrakcí – velkým stromem a vydali se vzhůru. Za pár minut jsme se ocitli ve skalním okně, kde jako všude přiběhly neúnavné babky nabízející colu nebo vodu. Výhled nám však nestačil, a tak na radu naší hostitelky, že za cedulí zákaz vstupu je pěšinka na vrchol kopce, jsme pokračovali dál. Nahoře byly opravdu mnohem lepší výhledy, ale kvůli jakémusi oparu jsme moc daleko nedohlédli. K další atrakci – Big Banyan Tree jsme se vraceli stejnou cestou, a tam právě chodili i Číňani. Vlezli jsme tam a uprostřed strom, jako velký strom, ale prostě strom…Vstupné 70 korun za takovou blbost, ale dalo se tam za další kilo vyfotit na koňovi, s opicí nebo buvolem, tak byli čínští turisté ve svém živlu. Další atrakce jsme teda vynechali a jeli se konečně projet proti proudu řeky.

Na řece oproti předchozímu dni neřvaly žádné motorové lodě. Neznamená to však, že by miliony Číňanů nemohly řeku sjíždět. Po hladině se plavily stovky bambusových vorů s barevným slunečníkem, kde jako pohon sloužil kormidelník s bidlem. Projížďka tak byla klidná až na ruch, který byl vždy u jezu nebo nástupiště, kde na nás babky pořád pokřikovaly bamboo, bamboo. To nám ale vůbec nevadilo, protože jsme byli každou chvíli překvapeni ještě krásnější scenérií pahorků, rýžových políček a čajovníkových plantáží na vzdálenějších kopcích.

Ve dvě hodiny jsme to otočili a jeli po druhém břehu zpět, přejeli jsme most, kde vory startovaly a bylo jich tam tolik, že skoro nešla vidět voda. Potřebovali jsme sehnat vodu, tak se Adam ptal, za kolik že je voda. Když zjistil, že o 500 metrů dál byla o necelé 2 koruny levnější zvažoval návrat. Trochu jsme bloudili, frekvence nasazování řetězu se zvýšila, tak Terka trochu zmlkla. Naštěstí to byl jen hlad a sušenky to spravily. Do Yangshuo jsme si cestu nakonec zkrátili cestičkou kolem umělého kanálu skrz hory, už jsme chtěli vyrazit nějakou hliněnou cestičkou, ale naštěstí jsme narazili nejspíš na Američana, který nás navedl správně. Po cestě jsme potkali ještě našeho spolubydlícího z hostelu, já si myslím, že je to šišlavý Brit, ale padly i názory, že by to mohl být Australan nebo Novozélanďan, každopádně mu moc nebylo rozumět, zhodnotili jsme své výlety a jeli dál. Vzali jsme to ještě přes naší oblíbenou jídelnu, kde jsme si stejně jako první den dali nudle se zeleninou a masem. Po 30 km na malém kole nás trochu bolela kolena, tak by mohlo některé napadnout, že jsme po večeři zalehli na hostel. My jsme se ale ještě rozhodli hecnout západ slunce z televizní věže na kopci uprostřed města. Koupili jsme tedy pivka a začali stoupat po schodech nahoru. Když jsme si mysleli, že už musíme být nahoře, přišla další dávka schodů. Nahoře jsme zjistili, že přes mraky nepůjde nic vidět, to ale nevadilo Číňanům, kteří nabouchali snad stovky selfie v různých pózách. Vypili jsme pivko, chvíli sledovali rozsvěcující se město. Nenápadně jsme Adamovi milujícímu ranní vstávání naznačili, že z malého kopečku o kousek dál by bylo dobré zkusit aspoň východ slunce a šli za tmy dolů.

Ráno jsme tedy ještě vyskočili na kopec s očekáváním kvalitních instafotek s vycházejícím sluncem nad meandrující řekou Li. Mraky však usoudily, že už jsme spamovali dost. Lehce zklamáni jsme tak sešli ještě na hodinku zdřímnout a vydali se na cestu zpět. Autobusem jsme se vrátili do Guilinu, kde jsme si díky Google překladači, který krásně díky rozšířené realitě z jídelního lístku s rozsypaným čajem udělá pro nás čitelný, objednali oběd. Nasedli jsme na vlak a vyrazili směr Peking.

S výletem končí i můj pobyt v Číně, který jsem si užil na maximum. Adam s Terkou se chystají šprtat intenzivně čínštinu, takže další příspěvek nějakou dobu nečekejte, ale myslím, že jste zvyklí.

Takže dneska přispívám já - Adam. Vím, dlouho jsem se neozval, ale bylo toho teď opravdu moc a vůbec jsem nestíhal. Třeba se ještě někdy vrátím k předchozím dnům, o kterých by bylo určitě co napsat, ale spíš bych na to jako nespoléhal.

Dneska jsme se vydali na patnáctikilometrový pěší výlet podél řeky Li z města Xingping do vesnice YangDi. Jelikož jsme vstávali nepřiměřeně brzo o půl sedmé, tak jsem byl už od brzkého rána nasraný a měl špatnou náladu. Do XingPingu to podle naší paní hostitelky bylo 45 minut autobusem z jižního nádraží v Yangshuo. Cesta se trošku táhla a nakonec trvala hodinu, ale to by až tak nevadilo. Horší bylo, že jakmile jsme ráno po půlhodince chůze od hostelu dorazili k nádraží, zjistili jsme, že jako uplně nefunguje a všechny busy jezdí ze severního – tím se naše ranní bloudění po městě o pěkných 20 minut protáhlo. Co si budeme povídat, moji špatnou náladu mi to nezlepšilo. Kolem deváté jsme tedy dorazili do XingPingu a po krátké zastávce na záchodech autobusového nádraží jsme se vydali směrem k řece a dále proti proudu na naší tůru.

Neděle 28. byl bohužel také první den čínských třídenních prázdnin v rámci Svátku dračích lodí. To se projevilo na hustotě čínských výletníků okolo turistických cílů. Jinými slovy v XingPingu byla asi půlka Číny. Spoléhali jsme na to, že si výhledy na krásné skalnaté kopečky zeleně porostlé stromy, ze kterých je mimo jiné jeden znázorněn na 20 Yuanové bankovce, užijeme v klidu ze břehu. Většina Čínských turistů, jak je známo, totiž nerada chodí a raději využijí výletní loď, autobus, či jiný dopravní prostředek. Tak se také stalo, bohužel jsme teda nevzali v úvahu to, že ty plastové náhražky vorů pro čtyři turisty jsou opravdu hlučné. A jelikož turistů bylo mraky, lodiček bylo mraky také. A hluk….no klidná procházka po břehu to nebyla. Terka to přirovnala k jakýmsi závodům, stovky lodiček a zvuková kulisa jak na motokárách. Ano, byl jsem během cesty bručoun – nálada se mi stále, i přes krásné výhledy, nezlepšila.

Během našeho výletu jsme měli třikrát přejet přívozem řeku. Řeku semtam totiž lemovaly místo břehu přímo skály šplhající do stovek metrů. První přívoz za deset Yuanů byl vpohodě, dokonce i rachot lodiček za ním zklidnil, protože turisté tak daleko z XingPingu už nejezdili. U druhého překročení řeky však nastal problém. Molo u břehu bylo, ale přívoz nikde. „Naštěstí“ nás už dobrých 5 kilometrů pronásledovala čínská babča, která nám jakože přívoz zařídí. Lámanou čínštinou, rukama, nohama a pomocí anglicky mluvících kolemjdoucích jsme se ale dozvěděli, že se naskytl menší háček. On totiž ten přívoz, který nám babča zařídila není úplně legální a kolem břehu zrovna jako poplavávají policisté na loďce. Ti však co nevidět půjdou na jídlo a pak prý bude vše oukej, za třicet yuanů nás převeze nějaký děda na druhý břeh. No…měli jsme tři možnosti – jít tři hodiny skrze hory vrátit se stejnou cestou zpět, nebo čekat až švestky odplují. Řekli jsme si, že teda zkusíme ty hory, ale po asi 300 metrech jsme to otočili – naštěstí jak jsme později z druhého břehu viděli byla by to fakt dřina a neměli jsme už ani moc vody a žádné jídlo. Zašli jsme teda s babčou zpátky kouknout na molo a ejhle policajti už tam nebyli. Zní to jako chvilka, ale byli jsme tam asi hodinu a půl.

Děda vypadal, že jako není úplně rád, že jsme ho vytáhli od telky, ale nastartoval svůj maličký vratký vor a za tři minuty mačkání se ve třech na lavičce pro dva jsme byli na druhém břehu, hurá. Komplikace udělala bručouna i z Terky, takže jsme byli naštvaní dva, úspěšný převoz však zlepšil náladu o sto procent a už jsme si to hnali k poslednímu převozu, který už byl přímo u autobusu zpět do YangShuo. Na druhém břehu jsme po cestě nepotkali skoro ani nohu a po příchodu k prázdnému molu jsme trošku měli strach, že se bude opakovat stejný případ, jako u přejezdu druhého. Naštěstí však stačilo zamávat na druhý břeh a přijel pro nás přívoz, který nás za 15 yuanů hodil na bus.