Lone Tree

Jsou lidé, kteří sbírají podivná místa, kde se milovali. Já vzpomínám na divné zdroje světla, u kterých jsem si četl.

  O tom, že umře, jsem věděl už 3 roky dopředu. Prostě věděl, zázraky se nedějí, jsem doktor a některé věci se zatím nestávají. Nestaly se zase a vloni umřela. A přesto jsem, nevím proč, celé ty tři roky kupoval knihy, o kterých jsem věděl, že je má, že je jistě zdědím. Prostě jsem podvědomě a úplně podprahově doufal, že nezdědím. Dnes mi to teprve došlo. Až dnes, asi ve 2 hodiny odpoledne. Nekupoval jsem jenom zbytečné knihy. Kupoval jsem si naději.

Objednal jsem si druhé pivo a odnesl si ho na zahrádce do kouta, pod strom. Je tu patnáct stolů, třináct obsazených. Dvojice, čtveřice, u jednoho šest lidí. Přemýšlím a představuji si jejich vztahy, příběhy, někde se ti nejveselejší zdají nejsmutnější, někteří nic nehrají. Mladá dívka a pět mužů. Jeden k ní patří, další dva ji chtějí, jednoho ona očividně přehlíží. Příběh vypadá snadně, nejspíš je jiný. Mladé páry plné napětí, mladé páry uvolněné a šťastné, starší pár se psem, nemluví spolu a jsou přirozeně sehraní, ani štěstí ani smutek, spolu. Nebo je to všechno jinak, jejich příběhy vymýšlím já.

Tak, na tohle si vzpomenu, když si pustím velkou atletiku v bedně.

Myslím na všechny věci, které jsem v životě chtěl. Ne potřeboval, ale chtěl tak moc, že jsem na ně myslel před usnutím i po probuzení. Céčka, Rubikova kostka. Věci po kterých jsem toužil, doufal, že najednou budou v dárku pod stromkem, beze slova ležet na stole. Atari, kolo s přehazovačkou. Byly stále méně hmotné a více abstraktní, týkaly se lidí, tedy hlavně holek a jejich náklonnosti. Lenka, Jana, Katka, zkoušky. Pak snad už méně sobecké, rodina, blízcí. Děti, máma, vlastní dům, vzít je k moři. Je toho stále míň, už po věcech neprahnu, nebo jen krátce, nedoufám, že se stane zázrak. Pořád mě kvůli něčemu dokáže bolet duše a srdce, ale už vím, že to nějak přejde a přebolí. Že se ohlédnu a usměju: “Hm, céčka…”

"Možná bych mohl bejt naštvanej na to, co se mi stalo, ale je těžký zlobit se, když je na světě tolik krásy. Někdy mám pocit, že jí vidím všechnu najednou a je toho příliš, a mé srdce se plní jako balónek, co za chvilku praskne. A pak si uvědomím, že musím zvolnit a přestat se snažit to všechno zachytit. A to všechno mnou proplouvá jako déšť, a já cítím jenom vděčnost za každičký moment svého pitomého, hloupého života." - Lester Burnham

Potřeboval bych si věci pamatovat. Ne jenom vědět, že se staly, proč se staly a jak. Ale vědět napořád, jak voněly, jak jsem se cítil, co jsem si myslel. To zmizí. Zůstane jen taková lepší fotka, nic víc. Naprosto přesně si pamatuju, jak jsem ho měl před jedenácti lety na rameni, měl mokrou pusinku a překrásně mu voněla hlavička. Byl teploučkej a vešel se do dvou dlaní. Vím to. Chtěl jsem si to zapamatovat. Ale už to bledne, necítím to. Vím jenom, že to vím, je to ploché, je to jen obraz. Sedím u řeky. Slunce mi svítí do tváře, řeka i les voní, vane lehký vítr. Piju pivo, je dobré, nemám hlad, nejsem nešťastný a chci tu chvilku mít v sobě pořád. Ale nebudu. Všechny tyhle věci se zploští, ztratí barvy a vůně a najdeš je jenom zaprášené v albu vzpomínek. Ohříváčky. Fungují jen krátce. Pak vychladnou.

Včera jsem slyšel příběh a nemůžu na něj přestat myslet. Chlap, asi padesátník, si našel ženskou, o hodně mladší, s malým chlapcem. Za čas ho opustila a chlapec u něj musel zůstat. Za další čas se zamiloval znovu a odstěhoval se někam daleko na Moravu, ale kluka si s sebou nevzal, nechal ho u svojí osmdesátileté matky. A ti dva, ta stará paní a osmiletý chlapec, zůstali spolu sami. A ti dva se mají strašně rádi, on asi nikdy žádnou lásku nepoznal, a ona by bez něj byla úplně sama, opuštěná, neužitečná. Tak spolu žijí z jednoho důchodu, ona ho každý den vodí do školy a zpátky, učí se s ním, povídá a hraje. A bojí se, hrozně se bojí, že jí ho vezmou, že ho dají do děcáku, tak raději nežádá o žádné příspěvky a pomoc, aby na sebe nepřivolala pozornost úřadů. Trhá mi to srdce. Není to film, stejně to nedopadne dobře, paní je stará, těžko se dožije až do jeho dospělosti. Ale tu chvilku jim chci nějak usnadnit, mám známé na sociálce, po soudech, školách. Třeba něco vymyslíme…

Už 24 hodin píšu tenhle blog. Už mnohokrát jsem ho přepsal a upravil. Byly v něm věci zlý a vzteklý, něžný a hřejivý, smutný. Těch tam bylo nejvíc. Jediné, co tam nesmí být, je pravda. Nemůže tam být nic. Jenom závan a lehký pohyb, kresba deště na okně, symboly a náznaky. Píšu a doufám, že nesmažu. Malá píseň o bolesti, o představách a léčbě šokem. O slovech, která mají špatné významy, trefená jen rámem rakety, slovech s opačnou falší, slovech stokrát přepsaných, a přesto nesprávných. Důvěrná blízkost, která se ztratila v překladu, poničená intenzivním nepoužíváním. Je to tak prázdné, že to můžu dopsat? Asi ano. Post.

Myslím, že Twitter, a zřejmě všechny sociální sítě, porušují přirozený řád věcí. Ne proto, že mohou klamat a dovolují předstírání, napohled krásných lidí a přitom zkažených a zlých jsem už poznal spoustu. A naletěl, všechno už tu bylo. Ale naopak. Poznal jsem tu lidi, které bych nikdy neměl šanci poznat. Nemyslím, že nepotkal, myslím, že bych neslyšel jejich myšlenky, jejich pocity. Lidi, kteří nejsou schopní a ochotní se otevřít v reálném světě, ale tady ano. A to je radost. Lidé, které jsem si zamiloval pro jejich osobnost, kterou bych nikdy ani nezahlédl. Tolik lidskosti a citu, které by cizinec jako já od nich nikdy ani nemohl spatřit, natož dostat. Twitter je proud, unáší spoustu bláta, písku a obyčejného kamení. Ale dovolí odkrýt poklady, které mimo řeku zůstanou hluboko v půdě.

Akce na JIPu. Resuscitujeme pacienta, shon a spěch. Stojím v centru a organizuju aktivitu, jsem klidný, vydávám pokyny. Někdo musí být, tohle nikdo nečekal, nervózní jsou úplně všichni. Zdá se se, že špatně ukazuje oxymetr, čidlo na měření okysličení krve, tak si ho na zkoušku nasazuji na prst. Saturace 99 %, dobrý. Puls 160, všichni se na mě překvapeně podívají. Jo, puls mám jak při sprintu, klid ukazuji jenom navenek. Někdo takový je potřeba a já jsem ochotný to hrát. Jsem na to zvyklý, dostanu to ze sebe jinde.

Už stokrát jsem ve svém neklidném bytí chtěl změnit místo, kde žiju. Čím větší neklid, tím dál jsem chtěl utéct. Ale vždy si uvědomím, že všechno před čím utíkám, bych si vzal s sebou. Sebe. I tam by byli nějací sousedi, kolegové, šéfové, přátelé, horší nebo lepší, ale já bych tam byl stejný. Ten útěk si musím vytvořit sám v sobě, mít uvnitř sebe vlastní malou planetu, občas si na ní někoho pozvat, nechat ho na ní zažít sluníčko nebo bouři, mlhu. Tam musím mít místo, kam se schovám. Před sebou. Se sebou.

Byl jsem v knihkupectví. To není krátká návštěva, strávím tam vždycky moře času. Ne snad, že bych nevěděl, co si koupit, spíš abych vzal ty tři správný. Dobře čtyři. Každopádně mám pravidlo, že víc než pět jich neodnesu. Většinou. Tak tam zrovna takhle bloumám, když mě oslovila mladá žena. Taky vybírala a zeptala se mě, jestli bych jí něco doporučil, že vypadám jako někdo, kdo se vyzná. Viděl jsem se v zrcadle, rozhodně tak nevypadám, ale řekl jsem jí, ať mi ukáže tři knihy, které se jí líbily. Usmála se, ukázala na To od Kinga, Bernièresovu Mandolínu kapitána Corelliho a něco od Nesbø. To se mi líbilo, vytáhl jsem Irvingova Pravidla moštárny, Foucaultovo kyvadlo od Eca a Láska za časů cholery od Márqueze. Tu znala, tak jsem vybral Nichollsův Jeden den. Usmála se hezky, poděkovala a odešla k pokladně zaplatit. Ještě chvilku jsem tam zůstal a pak, když odešla, šel jsem také. Zůstal mi takový hezký, milý pocit, někomu jsem zařídil pěkné chvíle, tyhle knihy se nemůžou nelíbit. Takže tak, já s lidmi moc nemluvím.

Problém je… problém je, že když někoho mám dlouho a hodně rád, přestanu spoustu věcí skrývat. Ne úmyslně, není to žádný rafinovaný plán, prostě je ze mě víc a víc vidět. Jako třeba to, co cítím, čím žiju, co potřebuju, v co věřím. Je to zčásti nedbalost, zčásti prostě jenom doufám, že mi konečně někdo bude rozumět, konečně někdo, který… V lepším případě zdrhnou, v horším případě z citu zbyde soucit... Asi už se budu hlídat nadosmrti, asi už to vzdávám, je potřeba se smířit s tím, že mám fakt jenom sám sebe. Opravdové štěstí se, děti, dá jenom předstírat…

Už jsem na sítích pár let a zvykl jsem se ze spousty věcí vypsat. Byla to moje forma zpovědnice, někdo poslouchá, já se vypovídám, dostanu otčenáš (”Drž se”) nebo zdrávasmaria (”Ty jsi debil”), a já, nespokojenej pořád, ale přeci jen o něco lehčí, jedu dál. Tak to už je taky v háji. Už nemůžu nikde nic, nikomu nic. Každej to může říct dál, nikde není bezpečí. Neschovám se, přistání na Endoru blokuje jiná loď. Ano, ano, ano, jsem na tom jako všichni ostatní, jistě ano. Ale bylo to jinak a teď už nemůžu. Zakřičet do noci, nadávat na hvězdy a měsíc, udeřit tmu. Hvězdy, domluvil jsem s vámi...

Už týden jsem neposlouchal žádnou hudbu. Když tedy nemyslím tyrolské lidové, které tady ve Stubai ze zřejmých důvodů hrají pořád. A proto jsem teď zahodil knihy a poslouchám a poslouchám. Je to jak živá voda. Tolik emocí. Tolik vzpomínek. A po tom krátkém půstu zvlášť intenzivní. Odbočím. Vlastně už dlouho mám v hlavě myšlenku na blog, kde bych psal o muzice, o tom, jak ji cítím, a jak na ni vzpomínám. Přemýšlím o tom často, zajímalo by mě, jestli ty pocity dostanu na papír, jestli to nebude plochý a nudný. Zkusím.

Mám představu o krabičce s nápisem Je mi to jedno. Představuju si ji, protože ji nemám. Nikdy jsem ji neměl, ale všichni kolem mě ano, a zdálo se to jako šikovná věc. Tak jsem si ji vysnil a dával si do ní různé věci. Ale protože nebyla skutečná, ty věci propadávaly do opravdových krabiček s opravdovými názvy. Třeba jedna je K vyřešení. Nebo Zeptat se. Vysvětlit. Požadovat vysvětlení. Největší je taková velká odřená bedna se špatně čitelným Trápit se nad tím. Tam je toho dost.