Život Sofie

Něco málo po půlnoci se vracím s kamarádem z večírku, ani si nevzpomínám kde. Je nám hezky, trochu se motáme a tak se navzájem podpíráme a smějeme se jak blázni každé kravině. Mám ráda páteční večery, je ti naprosto jedno, jak budeš vypadat druhej den, protože to všechno ještě můžeš dohnat v neděli. Je mi krásně, alkohol ze mě udělal královnu večírku a díky tomu jointu si to o to víc užívám. Já a můj dobrej kamarád Pája jsme se rozhodli, že přespíme u kamarádky, které se ale ještě nechtělo domů a tak nám dala klíče od bytu. Večírková únava samozřejmě v bezpečí domova opadla, když víš, že už před sebou nemáš dlouhou cestu domů je ti hnedka líp tak jsme se rozhodli, že si uvaříme nějakou snídaní a já k tomu pustila hudbu a pokračovala v tanci. Nic moc jsem nevnímala, svět se točil a já si ten kolotoč užívala.

Najednou uslyším zvláštní zvuk, který mě probere z mojí „afterpárty“. Jsou to tlapičky nějakého zvířete běžící po plovoucí podlaze. Rozhlédnu se a uvidím v rohu kuchyně činčilu, takovou divnou přerostlou veverku, myslím, že v tomhle momentu jsem si mohla uvědomit, že to je jen sen. Činčila se na mě podívala a rozeběhla se proti mně, trochu jsem se bála, že mi něco udělá ale jenom kolem mě tiše protlapkala a zaběhla do pokoje, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla.

Pokoj měl bílé prosklené dveře, skrz které bylo vidět, že někdo uvnitř právě přichází a bere za kliku. Neuvědomila jsem si, že jsme vlastně v cizím bytě až do chvíle než se v předsíni objevil starý pán jen v bílých slipech. Celý ten pohled na něj byl vlastně docela komický. Stařík byl trochu skrčený a vyhublý až na kost, jen břicho měl oválné, tak jak to dědouškové mívají. Po stranách hlavy měl bílé krátké vlasy a uprostřed pleš. Obličeji dominoval pouze jeho velký bílý knír, takže jsem si ostatních rysů ani nevšimla. Pomalu šel naším směrem a něco si mumlal pod fousy. Asi jsme ho od něčeho vyrušili a on nám jde sdělit, že bychom měli jít chrápat, protože na žádný puberťácký mejdany on není zvědavej.

Zdá se nám to jako sranda, ale pán začíná být lehce agresivní a tak se rozhodneme odejít. Ze stavu, kdy bych se jen zavřela v pokoji a smála se dál, se pomalinku stává úzkost z pocitu, že tady bych asi být neměla, všechno kolem mě se zdá být staré a já cítím stařeckou zatuchlinu. Co to je? Odkud to přichází? Jak je možné, že je tu vše tak zašlé? Začínám si všímat, že byt mé kamarádky není tak úplně studentský. Stále vidím tu zvláštní postavu. O to horší pocit se mě zmocní, když si uvědomím, že starý pán má na sobě pouze slipy proto, že je zrovna uprostřed orgie.

V tom se kolem mě mihne trpaslík, liliput, klasický obrázek z trapných amerických parodií. Trpaslík je oblečený v černém latexu a tváří se jako by mnou vrcholně opovrhovat. Levou rukou si pohrává se cvočky na jeho obleku a v pravé ruce pevně drží vodítko.  Na krátkém, černém, koženém vodítku si ten namyšlený trpaslík vede lidského psa, ten si mě ani nevšimne, je pravděpodobně víc vyděšený než já. Krom toho vodítka už na sobě nemá nic, jako ten pes, prostě jen následuje svého pána. Zvláštní, že pohled na něj mě zastavil v mých myšlenkách na rychlý útěk. Na okamžik jsem se přestala bát zuřivého výrazu starce a jenom sledovala kroky psa a jeho pána. Moje uklidnění netrvalo dlouho, z momentu zpomaleného záběru mě vyrušil stisk mé paže. Stařec se po mě začal sápat a já si opět uvědomila, že na tomhle místě nemůžu zůstat.

Očima jsem se rozhlížela po malém bytečku, který se mezitím rozrostl o několik místností. Nemohla jsem si vzpomenout, odkud jsem přišla a tak jsem se musela rozhodnout o metodu pokus omyl. Vyškubla jsem se zpocenému sevření a vběhla jsem do prvního pokoje. Vyrušila jsem pána, který si hrál s mašinkami a u toho masturboval. Když mě uviděl, jakoby se zastyděl, ale stud okamžitě vystřídal vztek a nejspíš touha po tom se mě dotknout, vstal ze země a vyšel proti mně. Tohle není dobrý, každý pokoj, do kterého jsem se dostala, akorát upozornil dalšího chlapa, že jsem tu. Byt byl najednou plný chlapů, které jsem jakoby probudila z jejich sexuálního transu. Všichni se po mě sápali a prostor se začal zmenšovat.

Našla jsem prázdný pokoj, maličký, pouze malá postel, stul a plastový ubrus na něm, židle a lednice. Pokoj mi poskytl bezpečí, vydechla jsem si a uklidnila se. Z nějakého důvodu mě muži nepronásledovali, je to podezřelé. Pokoj, ač možná trochu malý až těsný, působí, jako by spal. Okno pouští do místnosti chladné světlo podzimního rána a do mého pocitu bezpečí se pomalu vkrádá myšlenka, že je tu něco špatně. Kouknu se na lednici a zdá se, jakoby byla živá, mírně se pohybuje jako by dýchala. V momentě, kdy se začnu na lednici soustředit, se dveře lednice otevřou a můj pohled zajede dovnitř, kde je jen hora jídla naskládaná na sebe jako odpadky. Celé to vypadá spíše jako odpadkový koš, ze kterého čouhají malé dětské nohy. Cože? Dětské nohy?! Jídlo už není jídlo ale téměř tekoucí odpadky, celá hora se hýbe pod sílou rozkládajících se potravin. V tom se hora rozletí a já zjišťuju, že pod jídlem byl schovaný obrovský chlap, celý plešatý bez jediného chlupu na těle. Byl zcela nahý a na jeho obřím pupku bylo přilepené malé dítě, kojenec.  Panebože!  To dítě se na mě upřeně dívá, mračí se, ale nepláče, je stejně rozzuřené jako muži, které jsem nechala na chodbě před pokojem. Obrovský muž se sápe z lednice, a i když kouká přímo na mě, jakoby mě neviděl. Tvář má zkřivenou strachem, panikou a bolestí. Pusu má dokořán otevřenou a křičí hlubokým hlasem ze všech sil. Vydává zvláštní vysoký tón, který se třese, protože napíná hlasivky k prasknutí. Oči má vytřeštěné, ale nesoustředí se na nic, koukají skrze mě, do dálky.

Muž uteče kamsi a už ho nepotkám, ovšem moje reakce je naprosto zřejmá, ve chvíli, kdy si konečně uvědomím hrůzu situace, se mě zmocní nekontrolovatelná panika a začnu křičet. Křičím tak nahlas, jako bych se to celé snažila vypnout. Oči mám dokořán otevřené. Celé tělo je napjaté a situace je tak děsivá, odpudivá a absurdní, že se mi stahuje žaludek a já cítím, že budu zvracet. Dám se na útěk, okamžitě najdu východ a z malého pokoje je již několikaposchoďový dům se zahradou, do které vběhnu. Už je denní světlo a já si uvědomím, že jsem tam musela strávit hodiny, i když mě to celé přišlo jako dvě minuty. Najednou si vzpomenu na Páju! Kde byl celou tu dobu? Je v pořádku? Jak jsem ho tam mohla zapomenout? Celou dobu mě nejspíš beze slova následoval. Co teď? Dostala jsem se ven. Mám se pro něj vrátit, anebo myslet jen na sebe?

Vracím se do domu, ale tentokrát jsem na místě, kde jsou jen samé ženy. Je cítit, že jsou také zabrané do sexuálních hrátek, ale celá situace prosvětlená, pomalá, klidná, mírná. Ženy se jen tak procházejí, jsou úplně nahé nebo na sobě mají jen šperky. Některé sahají na sebe sama nebo se dotýkají někoho jiného. Všímá si mě jedna žena, starší, asi 40, přijde ke mně a s klidným výrazem se mě začne dotýkat. Vypadá jakoby spíš dělala nějakou rutinní práci ale i z toho neutrálního výrazu můžu vyčíst, ze je spokojená. Nechávám se uklidnit. Připojují se k nám další ženy a já se stávám jednou z nich. Nevnímám nic, co by se mohlo zdát důležité. Nemyslím na minulost ani budoucnost. Přítomnost se stane nekonečnou a já se ztratím mezi ostatními těly.

Probouzím se a přemýšlím, na které party, že jsem to včera byla, a proč jsem raději nešla domů jako normálně. Ještě chvilku mi trvá, než si uvědomím, co se právě stalo, a že to byl jen sen.