txrxzx

Ale ty se vždycky vrátíš.

není. možná nikdy nebude.

I když máš určitou motivaci (nechceš bejt hovno), ta motivace není dostatečně silná na to, abys přestala čumět do zdi. Protože proč, když se můžeš stresovat.

Ale najednou tu jsou a ty víš, že ta bolest v hrudi je jenom prostá pravda, kterou sis dřív nebo později musela přiznat.

a tahle domněnka se mi potvrzuje každým dnem.

Sedím na balkoně, kouřím a cítím, jak mě objímá zima. Přemýšlím nad životem. Jak všem vysvětlím to zklamání? Že nikdy nedokážu to, co se ode mě čeká. Přemýšlím nad bolestí, která mě uvnitř žere. Přemýšlím na bolestí z lásky. Lásky všech druhů. Mateřský, přátelský a tý, která nám ubližuje. Je to vůbec láska? Ta by přece neměla ubližovat. Měla by nám pomáhat přečkat špatný období, ukazovat na životě to dobrý, dávat nám lásku, kterou tak strašně moc potřebujeme. Ale teď je v srdci jenom velký černo a pusto, kterýho se tak moc chceme zbavit. Každej občas potřebuje obejmout a ukázat city. Cítit to. Dotknout se ruky druhýho, dotknout se jeho vlasů a ze rtů nechat sejmout všechny špatný věci. Nebýt na všechno sám. Bolí to. Když jdeš domů z práce a nikdo na tebe nečeká, nezeptá se, jakej byl den a jestli něco nepotřebuješ. Ani ty se nemáš koho zeptat. Nemáš komu tu lásku dát. Bolí to nemít nikoho, kdo by tě objal, a ty potom utíkáš na ten balkón, kde na tebe čeká aspoň zima, která ti svojí náruč poskytne.