Myšlenky se nám hrnou do prstů a zhmotňují se v tahy inkoustem nebo v písmenka na obrazovce. Lehce, s citem, s časem na rozmýšlení, na opravení. Přesně tak, jak to chceme vyjádřit, v klidu a beze spěchu. Ukazujeme sami sebe, naše barevné životy černé na bílém.

Myšlenky se nám nehrnou do úst a nezhmotňují se v slova a zvuky. Jako by se cestou kusy vět poztrácely, jako by nám mysl zastřela mlha, přes kterou se naše myšlenky nedostanou. Koktáme, nedokážeme se vyjádřit, jsme nervózní, neumíme improvizovat, neumíme přemýšlet a mluvit. Cítíme úzkost, protože nemáme čas si rozmyslet, jak něco chceme říci. Připadáme si hloupě a poníženě.

Myšlenky se nám hrnou do prstů. Některé z nich se nikdy nezhmotní. Některé z nich každý nepochopí. Některé z nich nestačí být psané a tak sbíráme odvahu, abychom je vyslovili nahlas. Jako by se až potom staly skutečností.

Myšlenky se nám hrnou do prstů, tak nás nechte psát. Nenuťte nás mluvit a mějte s námi trpělivost. My tiše obdivujeme vás, co umíte krásně a plynule mluvit, vás, co okamžitě a vtipně reagujete. Jen nás prosím nenuťte dělat to samé a nezlobte se na nás, že se nezapojujeme. V hlavě nám nejspíš běží stovka myšlenek, které nejsme zrovna schopni dát do vět.