#vfn

Začalo to na konci března zcela nečekanou informací od mé zubařky: „Ten zub, co Tě bolí, tak ten umřel“.

Chvíli jsem nechápala, jak umřel? Do 29 let jsem se pyšnila 0 kazy, návštěvy u zubaře byly spíše zdvořilostní a teď mám mrtvej zub? Pravda, nosila jsem 14 let rovnátka. Takže ano, v křesle jsem si něco odseděla, ale většinou to nebylo nepříjemné (pokud se mi nechtělo zvracet, když mi sestra u doktora Čubana rvala do pusy tu odpornou hmotu v té divné špachtli, ze které potom vznikly moje ikonické otisky zubů, které dodnes mám). Těsně před třicítkou se objevily první dva malinkaté mezizubní kazíky na 36 a 37 (jsem teď hodně zběhla v zubařské terminologii), pro laiky 6 a 7 dole vlevo. Trochu jsem to oplakala, ale stane se. To už přišla na řadu injekce a frézování zubů a také předsevzetí, že další kazy nedopustím.  V následujích se vše zdálo být v pořádku. Najednou (nutno tedy říci, že jsem některé preventivní návštěvy zapomněla realizovat) mrtvý zub.

Cílem mé zubařky bylo zub vyčistit a zachránit, abych nebyla belzebub. Celou dobu jsme se snažily, poměrně často jsme se viděly, ale nepovedlo se. Takže po téměř dvou měsících léčení jsem v podstatě ze dne na den skončila na stomatochirurgickém oddělení VFN s akutním abscesem a urgentní hospitalizací. Moje celkem pravidelná hlava se  totiž během jednoho dne několikanásobně zvětšila, brada se rozlila do tři až čtyř stupňovitého laloku, který na levé části v odpoledních hodinách dosahoval až ke klíční kosti. Připadala jsem si jako Zemanova utajená dcera nebo jako „Edgare, vysí na Tobě kůže“.

Vtipné mi to v ten moment nepřišlo. Mě, která nikdy u zubaře nezažila téměř žádná příkoří, řekli, že o zub přijdu a že mi zevním řezem v obličeji vyvedou hnis. Oči se v ten moment zalily slzami, náběh lehkého hysteráčku, řekla bych. Standardní počet úderů srdce 82 za minutu skočil na 113. Uklidnila jsem se až ve chvíli, kdy mi vedoucí kliniky řekla: „ Kočičko, nebojte se, my Vám tady na ambulanci nic dělat nebudeme, my si Vás tu rovnou necháme.“ Při vidině celkové anestezie jsem utřela nudli a přikývla. Když jsem si uvědomila, že si opravdu nechám dovézt pyžamo, župan a časopisy a v nemocnici už zůstanu, začaly z mé šišaté hlavy občas vycházet i vtípky.  

Po příchodu na oddělení mě zaplavila čistá radost ve chvíli, kdy mi byl po 12 letech vyndán piercing z jazyka se slovy  “no to bude asi chuťovka“. Čin, na který jsem roky neměla odvahu, jelikož jsem si představovala, jak to páčim ven a trhám si u toho jazyk, nakonec doktorka ohodnotila jako její nejrychlejší odstranění piercingu ever. Na památku si ho asi nenechám.

Švanda začala ve chvíli, kdy mě sestřička začala připravovat na operaci. Mojí v podstatě první, pokud nepočítám raubířské trhání nosních mandlí v pětiletech. Na předoperační vyšetření je třeba dáti krev a já nemám moc viditelné žíly. Od dětství jsem nesnášela odběry krve a řvala jsem jako tur na celou ordinaci/ čekárnu/ nemocnici…doplňte si. Díky stresu moje už tak dost neviditelné žíly zcela mizely. Pošušňáníčko pro každou sestru. Dneska už jsem velká a umím se aspoň trochu ovládat, takže nekřičím a snažím se nesvíjet v křeči , ale ty jehly….(Jo, vim, nechala jsem si v 18 narvat piercing to jazyka, ale to je něco jinýho…)

Tentokrát jsem se snažila o maximální spolupráci. Sestřička byla milá a chápavá, vzbuzovala ve mně až stoický klid, přesto bylo nutné mi třikrát přepíchnout žílu. Jelikož když už jsme ji konečně našly, tak z ní zase nic neteklo. Z levého předloktí ani kapka například. Možná to není ani moje ruka, možná jsem upír?

Jedna dírka byla využita na kanylu. Kanyla. Pro člověka jako jsem já, jehož zápěstí je srovnatelně široké se zápěstím průměrného batolete, skvělá věc. Po dvou dnech od operace ji bylo třeba přepíchnout. Normální pacient – jeden pokus. Já čtyři a v podání dvou sester. Tu první jsem utěšovala, že to opravdu není její chyba, tak daleko jsem postoupila.

To ale předbíhám to hlavní -  operaci ve stylu “zavři oči brouku a fik“. Byla opravdu rychlá. Ve zprávě se píše přesný čas chirurgického zákroku 11 minut. A ano, připadala jsem si po probuzení s giga fáčem pod bradou jakou podřízlý kuře. Z operace si díky bohu nic nepamatuji.

Pájinka 30 minut po operaci

Poté co mě anesteziolog vzbudil, řekla jsem mu něco ve stylu „ Už? Tak to je dobré, děkuji, nashledanou“ a doktor se začal smát. Co jsem blábolila sestrám ve výtahu, už si úplně nepamatuji, ale myslím, že jsem jim nabízela hovězí na víně, který bylo doma uvařený a mě bylo jasný, že si ho pár dní nedám.

Pak mě odvezli na pokoj, kde jsem měla super spolubydlící. Ono když máte strávit 5 – 7 dní v nemocnici, je skvělé když sdílíte pokoj s holkou ve vašem věku. Připadala jsem si trochu jako na koleji. Na pokoj za náma chodili naši chlapi, před spaním jsme si pouštěly filmy a směňovaly jsme jídlo (rozuměj termixy a přesnídávky). Ve stavu, kdy do vás denně lejou 3x2 kádě antibiotik nitrožilně a občas něco na bolest, nechcete nic víc než pohodovou osobu na pokoji a tohle štěstí já jsem měla. Díky Hani.

Rande s manželem na dvoře areálu

Teď, když dopisuji tento text, ležím doma ve své posteli a doléčuji. Ještě mám pár kontrol a tablet antibiotik před sebou, ale snad to bude ok a tenhle hnusnej, život ohrožující stav už mám za sebou. Je třeba říci, že všichni lékaři, sestry a sanitáři, se kterými jsem se za těch 6 dní setkala, byli skvělí a já s pokorou děkuji za péči a servis.