#vítr

Vítr mi proplouvá mezi prsty,

Hraji na něj.

Slyším tóny znít v uších,

Linou se melodií mosty.

Trochu chladu

Husí kůže

Teplo u srdce

I když jsem já pro tebe jen v druhem pádu

„Ne. Já chci,“ popadal sotva dech. „Chci to takto.“ Podívala se na něj zoufale. Ztrácel se jí před očima. Chtěla namítat, ale už věděla. Sny jsou sny. A je dobré se jich držet. A ještě lepší je si je plnit. „Seš si jistý?“ „Nikdy jsem si nebyl ničím,“ zasípal po chvíli, kdy zíral kamsi v dál. Už pomalu za horizont. „Ale vše je jako mlha. Zdálky husté, ale čím blíž, tím neuchopitelnější,“ dodal zadumaně, jako by už vyčkával nové dny. Zadívala se mu do očí. Mlha všude kolem a mlha z nás, pomyslela si a zabolelo jí u srdce. Ale nedala to najevo. „Tak jdeme. Zavážeš si boty?“ „To už nepotřebuji, maličká,“ chraptivě se pousmál, se vším smířen. Měla ho hrozně ráda. Věděla, že ten den přijde a v duchu se na něj připravovala, ale tajně doufala, že vítr neustane. „Je bezvětří. Měli bychom jít,“ pokynul rozhodně, i když v jeho hlase našla špetku nejistoty a napětí z neznámého, jako když se blíží první školní den nebo když poprvé v životě promluví do srdce láska. Mocná a nevyhnutelná. Hořká i sladká. Pokývala hlavou a opatrně mu k zápěstí přivázala provázek. „Bude to stačit?“ Neodpověděl. „Tak vzhůru,“ řekl jen.

Chtěl bych dělat čtvercová videa rozkvetlých stromů ve větru. Větví, jak se tu malátně komíhají, tu jsou úplně napínané silnými poryvy. Okvětních lístků ladně se snášejících k zemi na lehkém vánku nebo odvátých vichrem až do vedlejší ulice.

Pak bych z každého z nich vybral nejhezčí záběr a poskládal z nich jarní plakát. Nebo si koupil tenkou televizi, tu zarámoval a v obrazu z jednotlivých čtverečků nechal jednotlivá videa začínat vždy v jiný čas, aby i ten obraz tak nějak sám o sobě vířil po obrazovce.