#ryzner

V druhé části povídání, kterou naleznete TADY, architekt zmínil zodpovědnost za vzhled průmyslových objektů, které jsou součástí měst a ovlivňují jejich vnímání. V samotných centrech upozorňuje na přístup, se kterým vznikají kancelářské prostory. Hlavním měřítkem zůstává kvantita, tedy počet metrů čtverečních na hlavu. Kvalita kanceláří přitom podle Rýznera přímo souvisí s kvalitou pracovního výkonu zaměstnanců.

Jak vnímáte situaci a možný vývoj v oblasti administrativních prostor?

Čekám velké posuny. Intenzivně se zabýváme studiem nového pojetí uspořádání kanceláří. Nejprve přišel trend samostatných oddělených kanceláří, po nich open space. Ten je v Česku stále oblíbený, ve světě se od něj radikálně upouští. Halové kanceláře začaly v USA a řešily, jak nacpat co nejvíce lidí na daný prostor. Po čase vyšlo najevo, že ač produktivita v určité době vzrostla, začala posléze klesat.

Jak si ideální kanceláře představujete vy? Čím je společnost vyspělejší a lidé zvyklí na větší komfort, nejsou schopni poskytovat v často hlučném open space takové výkony. My se snažíme závěry aktuálních studií a trendy aplikovat u našich klientů – prostor musí být variabilní a úzce specifický pro jednotlivé profese. To je dosud developery i majiteli firem stále podceňováno. Jediným ukazatelem zůstává, kolik počet metrů čtverečních je třeba na hlavu. V extrémním případe je to pět a půl metru. Takové prostředí ale produktivitu lidí limituje.

Jaké je možné řešení? V Holandsku se tím zabývají pět nebo šest let a ze studií psychologů vyplývá, že prostředí ovlivňuje uvažování člověka, jeho preference a výkonnost.  Věřím například tomu, že když jsou členové týmu od sebe dál než dvacet metrů, tým přestává fungovat.

Vhodné členění kancelářského prostoru je tedy zásadní pro produktivitu práce. Členění prostoru je alfou a omegou. Jsou nadnárodní firmy jako OMA, Foster & Partners, pro které tuto problematiku řeší psychologové. Tyto architektonické kanceláře klientům radí, jak jak prostředí členit a zvýšit produktivitu, mají na to zpracované manuály. Další lidé se úzce specializují na vnitřní klima objektů, i to je u nás podceňováno. Pořád tady funguje „Amerika“ ve stylu: Když budeš hodně úspěšný, dostaneš kancelář s oknem. Ze výsledků zahraničních studií je zřejmé, že lidé musí sedět na denním světle, pod zářivkami nikdy nebudou tak produktivní.  V takových podmínkách musí i výborný člověk časem vyhořet. V lepších podmínkách by jej stejný výkon méně unavil, nebo by na něj potřeboval méně času.

Jak v této věci můžete klientům poradit vy? Pro tuto oblast zpracováváme interní manuál. Z předchozí odpovědi vyplývá, že architekt může být pro firmu značným přínosem, protože má obrovský vliv na produktivitu. Když chce být firma úspěšná a dělat vše na sto procent, tak musí vzít v úvahu těch pět nebo deset procent produktivity, který dokáže architektura ovlivnit nebo limitovat. Není to totiž jen o tom, jestli ředitel vypíše prémie.¨

Jak tedy produktivitu či kreativitu stimulovat? Nejlepší myšlenky se nerodí v kanceláři proti počítači, ale v neformální zóně, kde se lidé potkají třeba při pití kávy. Je třeba přemýšlet o tom, jak se lidé v budově míchají. Kolega z jednoho oddělení může nápadem posunout projekt jiného oddělení. Na první pohled se může zdát, že se zaměstnanci baví o ničem, ale může to přinést progres. V místech setkávání jsou proto takzvané lounge či break zóny, aby si lidé měli kde odpočinout.

Zájem majitelů firem a by se tedy měl více zaměřit na samotné zaměstnance? Snažíme se firmám vysvětlit, že je i jiný pohled na věc než metry čtvereční. Dnes má šéf padesát lidí a spaceplan kanceláře, do které lidi musí nacpat. A ten kdo to dokáže je nejlepší. To je cesta špatným směrem. Vše samozřejmě musí být ekonomicky únosné. Zaměstnanci ale potřebují kvalitní prostředí, jsou to právě oni, kdo firmu tlačí dál. Vidím to u sebe – zaměstnanci potřebují kvalitní prostředí a cítit, že jsou na stejné úrovni jako já.

Nejste tedy příznivcem pyramidálního uspořádání firmy? To je podle mě konečná. Když lídr dostane dvacet metrů a zbylých deset pracovníků posadíme do třiceti metrů. V tu chvíli jsou naštvaní a to není dobře. Poměr musí být vybalancovaný.

Jak důležitou roli hraje akustika? Akustika je velmi důležitá, ale opět podceňovaná. Když promluvíte v designové hale, která na fotkách vypadá skvěle, ale váš hlas se stokrát odrazí, je místnost k nepoužití. Výrobci akustických příček proto následují trend akustické intimity a vyvíjí kvalitní skleněné komponenty. Pozitivní vliv akustických komponent není na první pohled patrný, ale když člověk musí vynakládat úsilí, aby se mohl zabrat do práce a nevnímal okolní, je méně efektivní.

Co dalšího podle vás bývá v kancelářích špatně? Jednoznačně vybavení – třeba kancelářské židle. Ale jsou to i další zdánlivé banality. Když zaměstnanec přijede do práce na kole a řekne si: „Tyjo, tady máme lepší sprchy než u mě doma“. I další drobnosti jako stojan na kola či zamykací skříňka zaměstnancům umožňují cítit se dobře.

Jak na vaše rady slyší klienti? Většina nadnárodních firem na to neslyší. Naopak privátní společnosti, které vyrostly a mají „challenge“ vyrovnat se zahraničnímu partnerovi, expandovat do zahraničí na naše rady dají spíše. Jejich majitelé je často budují celý život a vědí, jaký je rozdíl sedět ve špatné či dobré kanceláři.  U mezinárodních firem je to často tak, že čím je člověk dál od ředitelství, tím je to těžší. Dceřiná společnost v Polsku přece nemůže sedět v lepších prostorách než matka v New Yorku. Jak se pak ale cítí lidé, kteří přijedou do ústředí firmy?

Setkali jste se v případě nadnárodních firem i s jiným přístupem? Máme mezinárodního klienta, který působí skoro po celé Evropě. Řídí se tím, že lidé ze všech poboček musí mít stejné židle a stoly. Samozřejmě že reagujeme na velikost pobočky a její finanční sílu, ale prostředí musí být stejně kvalitní.

Věříte, že se časem toto myšlení rozšíří i do dalších firem? Je to jednoznačný trend, který se během pár let nezadržitelně rozšíří. Navíc bude přibývat práce, kterou je díky technologiím možné vykonávat mimo kancelář. Existují pozice, které jsou nejproduktivnější třeba v kavárně s rychlým připojením. Tito lidé tam mají kvalitnější schůzky, byznys udělají rychleji a lépe než ve sterilní zasedačce.

Pro někoho mohou být kanceláře lídrů v této oblasti technologických firem typu Google poněkud bláznivé. Google a další multimediální hráči to pochopili první a vyvolali na toto téma diskuzi. Samozřejmě nemůže mít stejně postavenou kancelář Google a právní firma. Právník potřebuje klid a záleží na každém slově. Naproti tomu lidé totálně koncentrovaní na programování po určité době potřebují nějakou úchylárnu typu kuželek, aby jednu část mozku vypnuli a zapojili jinou.

Architekt Luděk Rýzner

narodil se 1969 v Humpolci

vystudoval ČVUT v Praze, kde na Fakultě architektury absolvoval postgraduální studium urbanismu

od roku 1994 působil v Atelieru Penta v Jihlavě jako vedoucí projektant

v roce 1999 založil ateliér OK PLAN ARCHITECTS

Ocenění a soutěže

2014 GrandPrix: čestné uznání za objekt společnosti IPMB

2012 Titul „Stavba roku“: Fabrika Hotel

Titul „Stavba roku“: objekt společnosti IPMB

2011 Prestižní stavba Vysočiny 2010

Stavba Vysočiny 2010 – čestné uznání

Architekt roku, časopis Dolce Vita 2010

2007 Prestižní stavba Vysočiny 2007

2006 GrandPrix 2006 – čestné uznání

2004 Prestižní stavba Vysočiny 2004

Stavba Vysočiny 2004 – čestné uznání

První část rozhovoru věnovanou newyorské výstavě, kterou studio pořádá k příležitosti 15. výročí firmy naleznete ZDE.

Doménou vašeho studia jsou kromě rodinných domů industriální haly. Jak vnímáte situaci v tomto segmentu trhu? Dnes se většina průmyslových objektů dělá developersky. Postaví se co možná nejlacinější „plechovka“, ve které nájemce vyrábí a jakmile výroba skončí, hala zůstane. Jenže je to dědictví, se kterým se budeme muset vypořádat. Na rozdíl od paneláků má výhodu, že haly půjde relativně snadno odstranit.

Vy se v kvalitě těchto staveb snažíte být nad standardem. Existuje přesto nějaký developer, který podle vás průmyslové haly dělá dobře? Vážím si třeba Group Karlín a developerů, kteří se snaží dělat věci jinak. Chápu masovější produkci v industriálních parcích. I tam bych ocenil jednoho z největších developerů firmu CTP. V jejím případě je přísnost v pořádku, její areály jsou jasně urbanizovaným celkem, který obsahuje jednoduché formy.

Předmětem vaší kritiky jsou tedy spíše firmy, které budují areály přímo ve městech.  Ať jsou to pivovary nebo menší obchodníci, do podoby areálu obvykle nechtějí investovat, protože jim to přijde zbytečné. Raději peníze dají do technologií. Neuvědomují si, že to není jen jejich věc –  architektura jejich objektu ovlivňuje město a jeho vnímání. Výrobní areály jsou součástí města a měly by se chovat kulturně. A nesmí se to bagatelizovat ve stylu: „Vždyť je to jen truhlárna a pivovar.“

Jaké další principy uplatňujete při tvorbě industriálních projektů? Funkce je lídrem, který určuje design. Dobře si uvědomujeme, že náš klient je na své produkci závislý. U industriálních parků začínám průzkumem toků dopravy a lidí. Ty jasně definují plochy, které dále rozvíjíme a designujeme.

V oblasti designu industriálních staveb se u vás dá očekávat větší důraz na kritérium přísnosti, které jste zmiňoval už v první části rozhovoru v případě rodinných domů. Ano, industriální věci by podle mě měly být hodně přísné. Neříkám ovšem, že by tam neměla být hravost. Principem není exhibice. Naopak, když se objekt dobře usadí do terénu, který jej překryje, navěší se na něj zeleň, lze jej hezky upozadit.

Mám dojem, že z výrobních subjektů jsou v tomto ohledu nejdále vinaři, už i ti čeští. I naši vinaři to začínají chápat. Když jedete do Rakouska, Itálie či Španělska jsou vinařské stavby perlami architektury. Ukazuje se, že kdo pije víno, je o krok napřed. Vinaři jako první přišli s lepšími etiketami, lahvemi, osvětou, že pití vína je o rituálu. Tuto stopu následně začaly sledovat pivovary. Přišly nové etikety a zážitková piva. Ale vinaři jdou dále – zvou k sobě do vinařství a tam přece nemůžou chodit v blátě a přitom mluvit o kultuře vína.

Jsou v oblasti pivovarnictví nějaké světlé výjimky? Snad jen Plzeňský Prazdroj a pár menších pivovarů jako Kocour, které pochopily, že vzhled pivovaru je součástí jeho kultury. Nemůžu říkat, že já jsme ten výborný pivovarník a vyrábět v nuzných podmínkách. Když se podíváte na humpolecký pivovar, tak si na billboardech na něco hraje. Ale když vidíte, jak funguje architektura pivovaru, tak je to přesný opak. Pivo samotné není špatné, ale prostředí je žalostné. Podle mého názoru musí být tyto věci v souladu. Málokterý český pivovar poskytuje kulturní zážitek z prostředí korunovaný výjimečným produktem.

Jak by podle vás industriální architektura měla působit? Neočekávám, že výrobní hala přinese duchovní zážitek. Musí ovšem působit harmonicky a uspořádaně. Musím okamžitě vědět, že jsem v hale a ne váhat, jestli to není multifunkční aréna.

Čím to, že historické industriální stavby často působí esteticky? Jejich autoři kladli důraz na detail. Ten dnes vymizel, prefabrikace kvalitní detaily odstraňuje. Jednak je to pracné, druhak už je nikdo neumí vytvořit. Dnes musí být schopen halu stavět člověk po základní škole. Vše pak vypadá relativně ošklivě. Právě detaily u historických staveb vytvářely hřejivost – čníky, nýtované prvky i rozteč šroubů působily harmonicky.

Celou dobu se bavíme o různých aspektech prostoru. Co za tímto pojmem vidíte? Architetura není nic jiného, než prostor. Jednoduše vzato – když jdete kolem stavby máte z ní buď  dobrý, nebo špatný pocit. V obou případech často nevíte proč. Dobrá architektura má působit příjemným dojmem, aniž přemýšlíte o barvách, stěnách a materiálu.