#rozprava

A něco mi řeklo, piš. Piš dokud můžeš, piš jestliže nemáš chuť kreslit, piš když nemáš chuť malovat, piš pakliže přestaneš mít chuť, prostě piš. A vlastně jo, je to jedinej prostředek, jak se zbavit toku myšlenek, který v hlavě nezastavíš. Vlastně ani nechci psát do žádnýho notesu, protože mám ráda to ťukání do klávesnice.  Vždycky ze sebe vysoukám něco, když je mi ouvej u srdéčka a nebo když jsem šťastná. V podstatě funguje to na stejným princpipu, jako experiment Schrödingerovi kočky. Občas potřebuji tímhle způsobem otevřít své srdce, ještě než to udělám, přemýšlím. Jsem vlastně šťastná nebo smutná, nevím. Zjistím to když ho otevřu, uvidím. Takže v jednu chvíli jste šťastní a zároveň i smutní a jste vlastně jako ta kočka, která je v daný moment živá a nebo mrtvá, dokud pan Schrödinger neotevře krabici. Po té se buď smějeme a nebo pláčeme. A jak řekl pan Werich: „Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.“ a taky „Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.“ Takže v obou případech máme vlastně v ten moment všechno, za co poděkujeme, tak či onak a co nás dělá tím kým jsme. Lidská srdce nejsou složitá, jsou jen občas až moc dlouho v krabici, kterou se bojíme otevřít, aby jsme zjistili skutečnost.