#pracesdetmi

Pokaždé, když jsem v práci, tj. fotím, se ze sebe snažím udělat profesionála. Můj muž je běžně naprosto schopen postarat se o děti sám... lépe řečeno naprosto skoro-schopen. Proto jakmile mi v kapse kalhot začne vibrovat telefon a volajícím je „moje zlato“ vím, že něco nejde podle plánu a telefon s omluvou v drtivé většině zvednu (neplatí pro případy prvního novomanželského polibku nebo dokumentování žádosti o ruku..:-)). Šeptám, házím na klienty omluvné podhledy a pokud zrovna doslova nehoří, k ukončení hovoru dojde v průměru do 12,5 sekund. Dobře? Špatně?

Jiná situace by asi byla, kdybych vedla firemní meeting a věděla, že ten, kdo je momentálně s mými dětmi běžně volá i kvůli tomu, aby se zeptal, v jakém poměru má dětem namíchat vodu se šťávou. Ale to už je asi na každém z nás a hlavně na momentální situaci. Obecně ovšem musím říct, že od té doby, co se mi doma po bytě prohánějí dva indiáni, jsem ke všem těmto rodičovsko-pracovním stavům velmi tolerantní a fandím jim.

Další kapitolou jsou hovory, které přicházejí od klientů v době, kdy jsem zrovna v roli „žena na mateřské“ a zatím nezvládám to rychlé přepínání na „jsi profík, děti ignoruj“. Proto se mi občas (tak 2x denně) stává, že zapomínám na to, že potenciální klienti, kteří mi volají, o tomto mém nejhlavnějším úvazku nemají tušení. Ovšem jen do té doby, než spolu zapředeme hovor:

Já: „Ševčíková, dobrý den.“

XY: „Dobrý den, prosím my bychom se chtěli nechat vyfotit...“

Já: „Jistě... Polož to! Kdy byste si představovali termín?... Co jsem ti říkala!“

XY: „Prosím...? No...asi tak v půlce ledna? Šlo by to?“

Já: „Moment, hned se podívám... Nesahej do toho záchodu! Ano, mohla bych hned druhou sobotu v měsíci... Nemlať bráchu!... Vyhovuje vám to?“

XY: „Prosím…?“

Já: „Já vás zavřu do pokoje... Jestli vám vyhovuje druhá sobota v lednu?... Slyšeli jste mě!?“

XY: „Ano, slyšeli... No, to by asi šlo.“

Já: „Promiňte, to nebylo na vás. Takže si vás napíšu... Neřvěte chvíli!“

XY: „Vy tam máte děti, že? No jooo, to znám...“

Já: „Ježiš promiňte.“

XY: „To je dobrý, tak se budeme těšit.“