#planuj

Michał Gołkowski

Poslední dobou mám pocit, že lidi už vůbec nemají úctu k času. Zabíjíme čas nudou v práci, trávíme čas zavislostí na moderních technologiích a když přijdeme k tomu, že bychom se měli s někým potkat, tak než abychom si na něj udělali dostatek času, raději vymýšlíme stupidní výmluvy nebo mu cestou napíšeme že “za chvilku jsme tam” a pak se rozhodneme, že tam toho člověka necháme čekat a budeme schůzku v pravidelných intervalech odsouvat až ji zrušíme, protože “už je stejně pozdě” a “nebudeš se zlobit?”. Nejsme schopni naplánovat nic s dostatečným předstihem a závazně, protože “to není potřeba” a “napíšeme si” nebo “uvidíme zítra”. Tahle divná epidemie se rozrůstá exponenciální rychlostí, protože i ti, kteří ještě před pár lety na někoho čtyři hodiny počkali (ano, tušíte správně, tak hodná jsem bývala), už dnes na podobné zneužívání svého času nemají čas. Dostali jsme se do fáze kdy si spousta lidí neváží času svého ani ostatních a taky to podle toho vypadá. Možná za to může moje staromódnost, ale můj papírový diář každý den trpí přesuny schůzek z úterý z druhé na pátek pátou, protože úterý “je prostě najednou špatný” ale v ten pátek taky nevíte, protože “se to tam nebezpečně plní”. Na základě setkání, jejichž realizace hnije skrz diář už pár měsíců a začítá pomalu smrdět se upravují priority ostatních schůzek, které naivně po pár dnech či týdnech doufaly ve stálý termín. Možná by bylo jednodušší mít prostě menší okruh přátel nebo známých nebo jak těm lidem co je vídáte chcete říkat. Možná by bylo jednodušší nepřesouvat schůzku více než třikrát a rovnou ji zrušit, není-li o ni dostatečný zájem. Možná by bylo fajn si vážit času svého i druhých a když jednou něco slíbíte, tak to splnit a zároveň neslibovat něco, o co tolik nestojíte. Ale když těch lidí je tolik a je tak těžký si vybrat který zrovna máme rádi, že jo.