Ahoj roky!
Viděla jsem to u druhých, jak bilancují a chtěla jsem to udělat taky. Viděla jsem, jak hodnotí ostatní minulý rok, jak byl náročný. Každej rok je něčím náročný a něčím nádherný. Já třeba začala v tom minulém roce zase chodit do společnosti, což se neobešlo bez nějakých trapných situací, bez nichž bych se možná obešla, ale zase dělají život bohatšími. Můj rok 2024 byl sice náročnej, ale krásnej, díky moc za něj a za všechny ty plný zážitky, kterých se mi zase dostalo až po okraj.
Už pár let, co jsem doma s dětmi, si nevedu psaný diář. S několika pracovními týmy se mi víc hodí používat kalendář v cloudu a nějak mě každodenní zapisování přestalo bavit. Bohužel. Někdy takhle něco opustím, a pak si říkám, jestli to není škoda. Třeba bych si zas měla papírový diář pořídit a zapisovat si tam třeba alespoň ty radosti. V tom minulém roce jich bylo nemálo a dost jsou svázány s naším místem plným alternativní kultury. V minulém roce jsem dělala hlavně PR, tvořila jsem grafiku a hodně psala, stala jsem se na pár chvil i moderátorkou nebo prodejkyní starých knih (a v jeden čas všechno tohle naráz, a to mě bavilo nejvíc!). Trochu jsem taky uklízela, přichomýtla jsem se k pár sbírkám, spolupořádala swapy, koncerty, promítání, festivaly, diskuze a pomohla s promem spousty akcí, na kterých jsem ani nebyla, protože jsem půlku léta strávila v bolestech a s únavou se zlámanou rukou s nádorem. Je krásný něco tvořit společně, protože není tolik důležité, když někdo vypadne.
Přemýšlím nad momenty, které pro mně byly v minulém roce nejsilnější. Nejbrutálnější pro mně byla jednoznačně hromada oblečení po našem prvním swapu, ta byla úplně gargantuózní. Od té doby se ale po každém swapu radujeme, že zbývá méně a méně, tak věřím, že budeme mít nadále sestupnou tendenci. Mám z těch swapů jinak radost, protože se tam potkávají lidé všech věků, ti, co mají i ti, co nemají, a všichni spolu pomáhají tolik neplýtvat. Snad. Vytvářet místo, kde pozitivní deviace je úplně normální věc, kde solidarita a ohleduplnost nekončí s uloveným tričkem. Těším se, co to přinese dál!
Další hrozný zážitek mi v minulém roce přichystaly spolupacientky na brněnské klinice. Byly jsme na pokoji čtyři, byla jsem den po operaci, kdy mi vzdali a dali asi pět centimetrů kosti. Chtěla jsem po desáté večer už fakt spát, dostala jsem nějaký opiáty, ruka ještě nepřišla úplně k sobě, motala jsem se. Poprosila jsem, zda by nemohly vypnout televizi, ztlumily ji trochu, ale hovor pokračoval - dvě se bavily spolu, třetí telefonovala na hlasitý odposlech. Nakonec asi v jedenáct televizi vypnuly. Ležela jsem se zavřenýma očima, nešlo mi spát. Dvě ženy ve věku asi čtyřicet a šedesát let po zákrocích v nemocnici v Česku. Nemusíte za ten zákrok zaplatit ani korunu, dostanete najíst a ještě se o vás stará milý personál. Nadávaly na současnou situaci, zabrousily do politiky, notovaly si. Pak jedna povídá té druhé o příchozích lidech z Ukrajiny: "Já bych je nejradši postřílela." Druhá: "Já taky." Udělalo se mi hrozně zle. Celý den o nás pečovala ta nejobětavější paní původem zjevně z Ukrajiny, byla to ta nejstarostlivější sanitární sestra, pořád se ptala, zda něco nepotřebujeme a se vším nám pomohla. Bylo mi fakt šoufl, na slovo jsem se nezmohla, myslím jen, že jsem se jen přetočila, oddechla si a hovor přestal. Dobrou noc. Ráno mi dělalo problém s těmi ženami komunikovat, musela jsem přemýšlet, co špatného se jim muselo přihodit, když takto smýšlejí, ale vlastně jsem ani na nic nepřišla, měly sice nějaké těžké životní situace, ale nevypadalo to beznadějně, bavily se o dovolených v zahraničí, obě zřejmě žily v rodinném domě. Neměly nedostatek. Přesto k nim proniká nacionalistická a militaristická propaganda tak silně, že se nebojí říct něco, co se naprosto vymyká zdravému rozumu. Pořád to ještě po měsíci rozdejchávám. Pořád ta stejná písnička, pořád to lidi nepustilo, pořád jsou stejně tupé stádo, achjo.
Můj dědeček říkával, že nejhorší je srážka s blbcem, a měl pravdu. Vloni se mi to párkrát stalo. Tak mě třeba jeden frajer v audině vyhodil v noci na nájezdu na dálnici s rukou v sádře a s batohem, bez světýlek, bez odrazek, skoro vybitý telefon. Protože by si kvůli mně zajel prý 9 minut, no asi tam a zpátky dva kilometry. Tak hlavně, že měl čtyři noutbuky a nekonečně natřískanej diář, byl strašně důležitej a pracoval v IT pro EU, morálka nula. Naštěstí mám nejlepšího manžela, takže mě přijel hrdinně zachránit. Ale ten výlet, co tomu předcházel, byl fakt skvělej! Jeli jsme se podívat, jak se žije v Bavorsku, no, žije se tam pěkně, co vám budu povídat, měla jsem tam každopádně nejlepší vietnamskou polévku (V) tohoto roku, mňam! A těch nápadů, Jihlavo, těš se.
Samozřejmě jsem jako asi všichni taky řešila nějaký svoje osobní průsery, který samozřejmě zahrnovaly i další lidi, o to byly a jsou spletitější. V podstatě mi přijde, že se do těch situací dostávám spíš tak jako nevědomky, a pak už jen žehlím a žehlím a žehlím a žehlím. Prý naše generace vymazala žehlení prádla, to doma taky neděláme. Vztahy bych si nejradši vyžehlila všechny. Kolikrát ani netuším, že je někde nějaký problém, než se to ke mně donese oklikou a po delším čase, někdy se to nedozvím vůbec - takovej bumerang. Už se mi to dělo dřív a děje se to pořád, je asi náročný se na mě naladit. Ale tak co už, zkusím se zase ještě víc zlepšit a třeba to pro lidi kolem bude trochu snažší se se mnou bavit. Nejradši se o věcech bavím přímo, ale nejde se bavit o něčem, o čem ani nevím, že se děje, žejo... Spíš teda čtu, než abych podnikala nějaké podnětné rozhovory, na ty se teprve chystám, v minulém roce to bylo dost monotónní, o mé nemoci, o Sile, sem tam někoho druhého vzrůšo, které můžu pozorovat, moc nezasahovat, životy jsou prostě jedno velký překvapení.
Jsem ráda doma a miluju návštěvy, i když skoro nikdo k nám na lont nejezdí, což mě trochu mrzí, ale chápu - bezdětné přátele děti odrazují a ti s dětmi mají zase svých starostí dost. Přeci jen se ale pár akcí doma povedlo a byl to příjemný čas s přáteli - oslavili jsme i deset let našich kocourů. Takových setkání u nás na zahradě bych si přála víc.
Mé myšlenky se upínají hlavně k letním měsícům a času odpočinku, času výletů a přespávání v dodávce. To mě naplňuje asi největší radostí, prostě se jen tak toulat, třeba celý týden s rodinou kočovat Telčí, byla to skvělá dovolená, spali jsme tam celkem na čtyřech místech a mělo to úplně všechno, každý si to užil po svém. Na Sile mě zas jednou ráno proudil policajt, že nám vykradli stánek, abych odemkla bránu, nějaký jejich technik už nebyl nejmladší. Byla jsem zrovna v noční košilce, nic moc prouzení, ale jako historka dobrý. Horší pro toho kluka, co se tam vlámal, snažili jsme se, aby se nedostal do velkýho průseru, tak snad ne...
Viděla jsem konečně něco, co jsem si moc přála, viděla jsem opravdickou polární záři! Na festivalu jen kousek od naší chalupy. Taky jsem prožila několik krásných koncertů, navštívila pár nových i známých krásných míst, koupala se v rozličných vodních plochách, i když než jsem začala, byla půlka léta pryč. Léto je prostě středobod, hrozně moc se těším na to další! Holý ramena, toulky bez cíle, objevování zapadlých i míň zapadlých koutů, ohně, vůně lesa, hudba, cvrčci, tma, hvězdy, smích, smůla mezi prstama, kadibudky, čůrání do trávy, kámošstvo, voda ze studánky, vyhřátý kamínky. Tak moc se těším na léto, hlavně teď, když je noc nejdelší a venku leží mlha a sníh a já už snad měsíc pořádně neviděla nikoho, kdo by nebyl z rodiny. Mám asi jen sociální deficit, a tak vzpomínám na ty krásný společenský zážitky kolem ohně, protože tam to vždycky nejvíc hřeje.
No, tak jsem vyjmenovala většinu těch největších fuckupů minulého roku, něco si radši nechám pro sebe nebo k ohni. Do nového roku vstupuji s důvěrou v to, že se rok 2025 povede ještě o něco líp, než ten předešlý, a to hlavně co se týče zdraví. Ta ruka mi minimálně dva měsíce ukrojila, V. byl v totálním nasazení a taky jsem si kvůli tomu pořádně neužila, že už mám obě děti v instituci, ale je to k lepšímu, cítím se skvěle a novou kost miluju, je teď moje, už se mnou krájí i cibuli! Už bych si měla konečně sednout a naplánovat si, co všechno chci od jara do podzimu udělat, zimu si nechávám jako odpočinkovou, hrozně mě ta sezónnost baví. Syn už půjde do školy, to to letí! A možná, až se uzdravím, zkusím se porozhlídnout po nějakým novým džobu, kdo ví, co budoucnost přinese, ale jsem hodně natěšená! Vítej 2025 a všechny tvoje výzvy! Moc se těším.
