#obrozenec

A říkám si: „Jaká českoslovenština? Které nevzdělané zvíře..."

A tak jsem si to raději vygooglila.

Musím uznat, že tohle mě velmi zaujalo. Úřední jazyk v letech 1920 až 1948. Věděl to někdo? To, že mají na Wiki svou vlastní stránku i huskákovština a babišovština je nanejvýš úsměvné.

Neil Gaiman byl tedy pravděpodobně velmi specifický.

Prokletí.

To bylo dlouhou dobu to jediné, na co jsem myslel. Jediný středobod mého života.

Mé každodenní myšlenky se točily prakticky jen okolo něj.

Ať už jsem udělal cokoliv, již předem to bylo odsouzeno krutým osudem k nemilosrdnému zániku. Jednoduchý obrázek? Rozmáčen vodou, která ještě okamžik předtím stála bezpečně ukotvená na parapetu. Zajímavá knížka? Vyrve mi ji z ruky náhodný zdivočelý pes, řítící se po ulici. Školní exkurze? Klopýtnu na schodech, po nichž scházím celý svůj život, a zlomím si nohu nadvakrát.

Celý svůj život jsem pozoroval, jak v očích mých rodičů pohasíná radost z jejich prvního zdravého dítěte. Ve škole si na mě ukazovali, nikdo z mých spolužáků se mnou nechtěl sedět. Šuškalo se, že nosím smůlu, a co bylo nejhorší - měli pravdu.

Nikdo se mnou nevydržel déle, než se ohlásila první zlomenina nebo zkažené přání. Byl jsem odsouzen k nekonečné samotě.

O tom jsem byl přesvědčený.

Pak se ale objevil on.

Jeho trpělivý, nehynoucí úsměv mi vléval do žil novou sílu. Jako jediný člověk byl schopen se mnou zůstat, a přestože se pokaždé všechno pokazilo, jeho optimismus jej neopouštěl. Nevadilo mu mé prokletí, neštěstí, které mě provázelo na každém kroku. Záleželo mu na mně. Poznal jsem to z jeho svislých černých očí. I když jsme oba napřed moc dobře věděli, že nemáme šanci nic dokázat - ne, když já stojím opodál -, dokázal mě vytáhnout z nekonečné apatie a pro zábavu něco vytvořit. Nezáleželo nám na výsledku, ale na tom, jak jsme k němu dospěli, a to bylo to hlavní.