Tak jo. Dneska fakt umírám smíchy. Ráno vstávám na deset do školy a říkám si, jaké to není skvělé, že mám tolik času… Málem mi ujel autobus. Sednu si na sedačku a zjistím, že jsem si roztrhla silonky. Bravo! Jdu do školy, Loudys nechápe, jak jsem se nemohla naučit 5 maturitních otázek, když jsme se na ně domluvily včera v 11 večer. V dějepise dělám otázku do biologie, v matice do češtiny, v angličtině se učím základy práva. Přijdu do tělocviku a zjistím, že jsem si zapomněla ponožky do bot. Ne. V silonkách fakt cvičit nebudu. Počkat? Okej. Nezapomněla jsem si je. První dnešní úspěch. Dvacetkrát se ještě zaháknu prstýnkem o oblečení, než se převleču a dojdu do tělocvičny. Tam dám ve volejbale při podání za sebou 4 “auty” přes zadní čáru, prej jsem z té jógy nějaká agresivní a učitelka se mě ptá na jakési sportovní pojmy a to bych asi byla radši, kdyby se mě zeptala​ na pětiválcový motor. Absolutně netuším, co jsem to právě napsala. No a v tomhle zvláštním rozpoložení se podívám na mobil. Spolužačka píše do skupiny, že bychom měli “viřešit” tablo. Otevřu skupinu 1) Párty v pátek. Ne, díky, umírám už teď. Možná tak no alcohol čajovna. 2) Daniel - “Až za mnou pojedeš, tak mi vezmi prosím tisíc věcí, sice budeš vypadat jak Santa, ale okej..” V pohodě. Nejsem si jistá, jestli vůbec nastoupím do správného vlaku, ale jak to tak vypadá, asi si pronajmu dodávku. 3) Začíná mě bolet palec z toho, jak se nemůžu dostat na začátek konverzace skrze gify s labutěmi. “Proč tady jsou sakra ty labutě?!?” A když sakra dojedu až nahoru, tak se dozvím, že se ta kravka překlikla a napsala tady o dárku na tajnou oslavu. 4) Oslava! - takže… “Jelikož jsme se všechny shodly, že jsi z nás nejkreativnější, do zítřka můžeš nachystat tisíc dalších věcí a rovnou vymyslet a napsat knihu nebo něco takového. Však ty to zvládneš…” Zapnu Instagram. 1) “Proč si se mnou nechceš psát na massengeru?” Hádej… Sakra hádej! Studenti medicíny jsou někdy strašní. 2) Lajky, komentáře na druhém Instagramu. Děkuji. Jdu na oběd… “Dneska nemáte objednané jídlo…” Chce se mi brečet. Umírám hlady. Beru si polévku a jím aspoň to. Přijdu do sboru. Nanana, tututu, lelele, lalala, o hřebíčku zahradnický… Mám tisíc chutí jít dirigovat místo té úžasné ženy. Tep se zklidňuje. Zpívám… Ne, to bych nebyla já. Samozřejmě, že na zem vyliju aspoň polovinu svého pití. Wow. Tak jo. Středa je můj šťastný den. Přicházím hladová domů, v myšlenkách jídlo, které si uvařím. Jasně, že nemáme sýr a zeleninu, která tam ještě dneska ráno byla. Skočí po mně Jascha a roztrhá mi ještě víc silonky. Beru ho do rukou a zachlupatí mi celé černé tričko. Zbožňuju ho a zjišťuju, že se pořád směju. Já nevím proč, ale mám pocit, že by už měla být noc a já bych měla jít spát. Ale ne! Pojďme se učit na maturitu a další testy, které zítra píšeme… Oh yes!

A objimám max peřinu, polštář, nebo plyšového slona se kterým spím.

Chce se mi zase brečet.

Tolik vysmívaný Chruščeváček dob minulých je teď v tý svý suchý podobě tak nějak nově v módě. Takže obejmout, poplácat a mlask. Jedna zleva, mlask druhá zprava. Nebo opačně. Dle libosti, případně uzance. Pátek, den objímání.

Tak, že když obejmete, když obejmete mě, že se propadnu, do hlubin, možná spíš výšin, do víru, do hlubokého víru, který zahubí, mě zahubí, anebo vysoko, mě vysoko vynese, ke hvězdám, třeba. Že rozprsknu se, v objetí, ve vašem objetí...