Hudební publicistika aneb vysavač útočí
Mí přátelé na Facebooku o mně ví alespoň tohle:
Ráda poslouchám hudbu. Ráda o hudbě mluvím. A ráda chodím na koncerty.
Co z toho plyne? Tak zaprvé, Brno je pro moji rádoby muzikální duši dokonalé. Na každém kroku si někdo prozpěvuje (dobrá, to zase tak pozitivní být nemusí), na náměstí Svobody nedojdete bez doprovodu pouliční kapely a co je hlavní, hemží se to tu hudebními podniky. Co si tedy vybrat za téma pro článek? Hm. Možnosti jsou: a) muzika b) enviromentální studie bource morušového v jeho přirozeném prostředí na Bahamských ostrovech. Zkuste to.
V rámci projektu FSSever se mi pod drobnohled dostal klub Melodka. Zjistit nějaké info, šmírovat hvězdy ze zákulisí, popíjet s majitely. Pro mě jako fanouška dokonalá vize. Ale co mě při návštěvě napadlo jako první?
Jak ti opilí lidé zvládají vyšlapat tolik schodů bez úrazu?
Na Melodku si opravdu musíte z Kounicovy trochu máknout (zatracený výtah na FSS, jinak bych měla formu!), ale pak už vás čeká ta příjemná klubová atmosféra, stylově dekorované zdi, plný bar a notový podkres dle vašeho přání. Dobrá, i s těmi schody to přeháním, ale podpatky bych při nadměrné konzumaci nechala doma.
Kdo ale udržuje všechno v chodu? Jak se dá během vteřiny přejít od biflování v knihovně na zkoušky k obsluhování vašeho oblíbeného kytaristy? A je to v brněnské konkurenci jen o penězích, nebo tam zůstává i to srdíčko? S pečlivě rozvrženými otázkami jsem se vydala na Melodku za majitelem Robertem Banovským a (pro mě překvapivě i) provozním Michalem Pánkem. Kulisu nám tvořil zvuk vysavače a mé stydnoucí kafe. A když už bylo vysávání u konce a já se rozhodla napít, rozhodilo to zpovídané tak, že jsem byla obviněna, že mi ta káva nechutná.
Ale ona chutnala, pánové. Jen jsem se snažila působit ryze sofistikovaně. Mladá žurnalistka s jasným cílem a přesně mířenými dotazy. Což moc nevyšlo a ze mě se postupem času stávala zase ta fanynka, co má jedinečnou možnost dostat se do zákulisí. Kde se prý po rozhovoru klidně můžu podívat, a to kdykoliv. Vlastně mám u nich rovnou napsat bakalářku, kývat na nové kámoše na bar a fotit profi záběry, jak se mi zlíbí. Za hodinku jsem půlce týmu tykala a vyprávěli jsme si historky z koncertů. Protože se mi potvrdilo, že hudební podnik neudržíte bez osobního přístupu...a taky toho srdíčka.
Jak mi sdělil mistr provozní – chce to víc alkoholu! A víc muziky. Zadávám to jako povinně volitelný předmět. Kultura i tělocvik v jednom, no neberte to.
Více v pátek 12.prosince na munimedia.cz!
Autor: Hana Poledníková
