#mobily

Telefonování přes pevnou linku, v domluvenou dobu. Telefonní budky pořád na ulicích.

Dopisy a pohledy.

Fotky ve foťáku, vyvolávání filmu.

Takový ty malý herní konzole na jednu, dvě hry, co měl každej na záchodě.

Počítač na důležitý věci.

Kalkulačka v každý domácnosti.

Papírový mapy a ty gps obrazovky v autech, který měli jen lidi, co byli bohatý.

Zlatý stránky, encyklopedie, křížovky.

Tištěný noviny na zprávy.

Kalendáře na zdi každý rodiny s poznámkami všech členů. Takže taky všichni viděli, komu se co děje v životě.

Volkmeny, diskmeny a empétrojky na hudbu. Kazety a cédéčka. A na klipy telka.

Míň kontroly, víc důvěry. A komunikace.

Soukromý.

Deskový hry, karty, soutěže. A ne jen na oslavě nebo na Silvestra.

Knížka před spaním. Místo sociálních sítí nebo her.

Víc času. Na všechno. Víc vnímání. Všeho. Protože ty věci, ty mobily, nám pomalu přirůstají k tělu.

Nemůžu si pomoct. Mobil je ohromnej vynález. Multifunkční, všestranná a neskutečně užitečná věc. Ale. Nechali jsme se jimi ovládnout a pohltit. Úplně. A já si nemůžu pomoct, ale když jsem byla dítě, tak prostě nebyly a počítače byly velký, hlučný a pomalý, připojení k internetu přes pevnou linku drahý a nic moc se na nich dělat nedalo. A tak jsme praktikovali všechno, co jsem psala. A bylo to boží. Skvělej život. Báječný dětství.