#mluv

Odkud berete inspiraci? Čerstvé nápady dostávám nonstop. Obvykle to je o nějaké osobě, která čelí rozhodnutí, které ji donutí se změnit a dospět. Někdy tyhle nápady dostávám, když něco čtu, nebo když slyším úlomky nějakých rozhovorů třeba na letišti nebo v supermarketu.

Jakou část psaní máte nejvíc ráda? Když to jde tak hezky od ruky, že ztratím ponětí o tom, kdo jsem a kde jsem.

Jakou část psaní nejvíc nenávidíte? NENÁVIDÍM první verze.

Kde píšete? Ve své „psací chaloupce“ uprostřed lesa, kterou mi navrhl a postavil můj manžel.

Jak vypadá váš všední den? Zaneprázdněně. Velice zaneprázdněně. Ale v dobrém slova smyslu. Probouzím se mezi pátou a šestou hodinou ranní. Během snídaně si kontrolu e-maily a napíšu třeba něco na blog. Jakmile mám tohle z krku, začínám s psaním nebo s rešeršováním. Během samotného psaní si nekontroluju e-maily, nezvedám telefony ani s nikým nijak jinak nekomunikuju a internet prostě ignoruju. Dávám si ale pauzy na čaj a na oběd. Odpoledne si jdu zaběhat nebo zacvičit do fitka. A večery jsou vyhrazeny pro mého úžasného manžela a pejska Kezzieho, taky čtu, dělám něco na zahradě nebo taky vyrábím něco šíleného (smích). O víkendech ráda jezdím na výlety nebo třeba pod stan.

Popravdě vám tu nechci vůbec prozrazovat, o čem kniha vlastně je. Zrovna tahle kniha si podle mě vážně zaslouží, abyste si ji přečetli úplně s čistým štítem. Mluv si toho zaslouží opravdu hodně. Vaší pozornost a místo ve vašem srdci především. Jedná se totiž o jednu z nejsilnějších knih, které s největší pravděpodobností budete někdy číst.

TO se stalo. Nedá se tomu vyhnout a nedá se na to zapomenout. Nedá se utéct, odletět, nedá se to zahrabat ani schovat.

Mluv je sice příběh mladé dívky ze střední školy, ale rozhodně si pod tím nepředstavujte nic ve stylu Stmívání či Protivných sprostých holek. Příběh přináší velice vážně téma, které bohužel stále představuje určité tabu, ale o kterém je opravdu potřeba mluvit, psát… zkrátka vědět o něm, řešit ho a nenechat ho jen tak zapadnout a předstírat, že se nic takového neděje.

„Vítejte na jediné hodině, kde se naučíte, jak přežít.“ Říká. „Vítejte na výtvarné výchově.“

Svůj příběh nám vypráví Melinda, která ale rozhodně neprozradí všechno. Jak se schovává před okolním světem, schovává se i před námi a nikoho po dlouhou dobu nenechá nakouknout do svého nitra. A o tom je vlastně celá kniha. O tom, jak se Melinda vypořádává se sebou a jak se učí žít hlavně sama se sebou. A jestli vám kniha přivodí akorát tak deprese, bude mít ten správný účinek. Každopádně přečtení rozhodně litovat nebudete, protože Laurie Halsová Andersová to celé napsala tak zajímavě a upřímně, že se skutečně jedná o knihu, která nám všem dokáže pořádně promluvit do duše a na kterou asi nikdy nezapomenete.

„Umění bez citu je jako čokoládový dort bez cukru. Zvedá se ti z něj žaludek.“