Jak už jsem napsal, to ráno, v úterý 24. května jsem vstával o půl čtvrté, nebo vlastně spíš ve tři-pro jistotu. Sraz před obecním úřadem o půl páté ráno. Z. nedorazila. Kupodivu (vhledem k mé třídě) to nikdo až tak neřešil, nejspíš proto, že všichni ještě spali, nebo pokud měli alespoň trochu energie přemýšleli jaká bude H.-učitelčina kamarádka, která měla s námi jet jako doprovod.   

Později jsme zjistili, že je celkem v klidu, ale to už jsme si to svištěli rychlíkem na Přerov a poslouchali rozhovor, nebo spíše hádku dvou (asi stavebních) dělníků, kteří se dost hlasitě přeli o to, jestli jeden z nich umí číst. Nakonec i sám nařknutý přiznal, že číst neumí a začal si balit cigáro.

Přesedli jsme na značně ošuntělý osobák, kterým jsem jeli až do Břeclavi. Ještě nebylo ani osm hodin a na některé už začala přicházet únava. Už nám zbýval jen poslední vlak do Mikulova. Sotva jsme se propletli městem do úschovny zavazadel (Kde nám mimochodem její majitel oznámil, že na nás nepotřebuje vydělávat a že nám to tudíž tady nechá zadarmo, tak by to mohlo být všude, ostatně, kdo potřebuje vydělávat na chudých dětech z vesnice, které se snaží užít si školní výlet?) začalo lít jak z konve. Hotová průtrž mračen. Řekli jsme si, že chvíli počkáme, než pršet přestane a tak jsme stáli nakvartýrovaní v málé místnůstce plné jízdních kol, která byla zároveň jak úschovna zavazadel, tak i půjčovna kol.   

Po půl hodině poslouchání mých spolužaček byl majitel úschovny, právě se snažící spravit jakési kolo už dost nervózní. Tak jsme se, aby nám to uschování přece jenom nedal zaplatit, sbalili a navlečení do pláštěnek, igelitových ponč za dvacku od Ťonga, různých bund, držíce nad hlavami svými deštníky a jiné ochrany proti dešti odebrali ven.

I když se z tepla vydýchaného vzduchu úschovny zdálo, že déšť už polevuje opak byl pravdou a za nedlouho ti méně připravení na bouření živlů (což byli téměř všichni) byli promočení skrz na skrz. Začáteční už od začátku dosti pohasínající nadšení, které jakžtakž vydrželo po cestě do úschovny se rychle změnilo v nabručenost, “nakrklost” a vůbec v naštvání na celý svět.

Pokračovaní příště (snad zítra)

Nakonec se řeč stočila k zubům, zubařům, plombám, dentistům a jiným. To mi připomnělo jednu příhodu, která se mi odehrála někdy na začátku tohoto týdne.

Byl večer a já jsem uspával svého malého bráchu. Už jsem mu přečetl jakousi knížku o mašinkách, dokonce později i druhou o cvrčkovi... A on pořád nechtěl spát. Vymýšlel další a další věci, které jej bolí a proto nemůže spát, věci, které pro to aby mohl spát potřebuje podat, až došel k tomu, že jej bolí zuby.  Napadlo mě, že je to dobrá příležitost přinutit ho k tomu aby (když už nechce spát tak alespoň) ležel. Když mi slíbil, že až mu zuby vyšetří v této oblasti velmi zkušený a kvalifikovaný pracovník jako já bude už konečně dělat “hají”, řekl jsem: “Udělej aaa.” zuby mu zkontroloval a vysvětlil bratrovi, že je má naprosto v pořádku.  Jenže ani po tomto úletu brácha spát nechtěl. Prohlížení zubů jej nejspíš velmi zaujalo a tak se rozhodl, že mi moje (!) zuby musí také zkontrolovat. Chvíli se se mnou hádal až mě nakonec přesvědčil a taky zavelel: “Aaaa.”   Asi půl hodiny se mi vrtal v puse až nakonec prohlásil svůj verdikt nad mým chrupem: ”Hmm, zuby.” Po tomto, nejspíš pro jeho spaní, nezbytném úkonu už se konečně uvolil k tomu aby šel spát.

Ráno, vstávání v šest (Myslíte si, že jsem se zbláznil? Jo? Já taky.) o třičtvrtě na sedm jsem se konečně jakštakš probral a v sedm už jsem stál na zastávce a čekal na příjezd jednoho z mála v neděli jezdících autobusů.

Ve městě jsme šli “lovit” kešky, což nám zabralo celé dopoledne (však jsme jich našli tuším devět). Na oběd jsme si objednali pizzu a po jídle jeli (s blaženým přejedeným výrazem) domů.

Odpoledne jsme prožili ve světle úklidu a odpočinku, jenže potom přijel taťka z jižních Čech s plným autem naloženým železa. Asi si všichni dokáží představit co následovalo-o půl sedmé (večer) jsem (nebo spíš byl donucen) se oblékl a vyšel ven, do zimy (ano takový jsem chudák) nosit všemožné a upřímě ne moc pěkné (ale k velkému podivu více než dobře se prodávající) železné ptáky, svícny ala stromy, ptáky s brýlemi...No všechno těžké jako prase a velké jako kráva-a to to chce tatínek prodávat přes internet-chudák Jareček z pošty.

Tradičně jsme se této velmi specifické akce (kterou ne každý má rád, například moje mamka ne) zůčastnili jako masky-šel jsem za nějakého mexičana. Za ten jeden den jsme toho zažili a viděli toho fakt dost. Všude spousta lidí, spousta tváří, spousta výrazů, spousta jídla, spousta chlastu, spousta veselí. Jak už jsem zmínil výše, pocity z toho všeho se v průběhu dne mnohdy velmi lišily-ráno to byla skutečně strašlivá zima, kdy jsem myslel, že mi umrznou prsty (bůh ví, proč jsem neměl rukavice), potom uvolněná pohodička, když vyšlo slunko-ale někdy  byly i úplně protichůdné - například na začátku jsem měl hlad, protože ráno jsem věděl, že v průběhu dne se bude nezřízeně hodovat a přežírat se, tak jsem si dal jen malou snídani, zato po poledni jsem cítil naprostou nacpanost (tohle to přejídání se je skutečná řehole) a bylo mi pěkně blbě... Jo v takovém duchu se odvíjí vodění medvěda (teda alespoň u nás).

Někteří asi víte, někteří ne, že jsem, díky svému skvělému výsledku (byl jsem nějak těsně u hranice o půl bodu nad spolužákem se kterým jsem test psal-asi díky nějaké banální otázce o, které jsme nepovažovali za důležité diskutovat, ale nepamatuju si, že by nějaká taková byla) postoupil ze školního kola dějepisné olympiády do kola okresního. Jak víte, píšu už třetím rokem olympiádu i bilogickou, takže mám srovnání, ale myslel jsem si, že to bude dosti podobné. Nebylo. Biologická olympiáda, i přes nějaký stres, je v podstatě pohodovou událostí-soutěžící si povídají, sedí ve třídách kde chtějí...-Zato komise olympiády dějepisné asi potřebuje nějakou imaginární jistotu, že se vše nese v duchu FAIR PLAY! (jak po nás řval obtloustlý dědula narvaný v černém svetru, s brýlemi na prsou a “smetákem” pod nosem). Proto jsme si nemohli sednout kde jsme chtěli, ale museli jsme si ve veliké místnosti vyhledat podle čísla svůj stolek a k němu se posadit, sedět jsme museli rovně, nebýt nikam vytočení a nejlépe neuhýbat pohledem jinam než před sebe (90minut). Individuím v místnosti, na první pohled chodícím encikopediím se (jak jsem později při rozhovoru s nimi zjistil) špatnými vyjadřovacími schopnosti-jakoby vystřiženým z nějakého filmu, kde je jeden genius outsider, jenže tam byli takový géniové v ohromné většině-to očividně nevadilo, ale mě teda ano. To ale nebylo ohledně zabezpečení ducha fair play vše. Když jsme tedy rovně seděli, hleděli před sebe a poslouchali toho pána, který co dvě slova hlasitě vykřikoval: FAIR PLAY! dozvěděli jsme se, že si máme dát věci do batohů. OK, na BIOle to nedělají, ale přece jenom je to jiná soutěž a pravidla si mohou stanovit jaké chtějí. Ještě to pořád, ale nebylo vše:”Tááák a teď aby to bylo FÉÉÉR PLÉÉÉJ (!) vezmete své osobní věci a dáte je k PRAVÉÉÉÉÉ...”-reakce na zvedání se některých, asi v těchto zajímavých pravidlech zběhlejších přítotomných, kteří se začali zvedat a brát své věci směrem k levé stěny místnosti”...zdi.” Všichni jsme se jako jeden muž zvedli a odnesli batohy na pravou stranu, která se postupně zaplňovala příručními zavazadli všeho druhu. K dokonalosti sibiřského pracovního tábora chybělo jen vysvlečení donaha a roztřízení na kluky a holky.

Ve škole vládne celkem panika a anarchie díky nepřítomnosti učitelky, teda vlastně učitelek-každý den někdo chybí je u doktora, nemocný...A do toho po šlole pobíhají dva televizní štáby-Česká televize točí do událostí, nebo do čeho reportáž o naší skvělé netradiční škole, zatímco NOVA se tam snaží nacpat aby točila Výměnu manželek-ano čtete dobře, přímo před našimi zraky (ti chudáci jsou skoro naši sousedi) se odehrává natáčení jedné z nejhorších reality šou vůbec. Štáb si hezky kafuje před barákem a celá vesnice to chodí očumovat. Takže jak už jsem výše napsal opravdu zmatek, vedení se to, ale  urputně snaží krotit cuž znamená, že NOVA byla ze školy úspěšně vyhoštěna a aby se trochu zmírnil nehorázný chaos ohledně “suplů” vracejí se učitelky o kterých jsme si už dávno mysleli, že jsou mrtvé. A přitom dnešek, včerejšek, zítřek, předvčerejšek (...) je jedno ze dvou období škoního roku kdy bych se skutečně chtěl učit, ne ale asi mi opravdu nebude dopřáno a místo toho budu dělat rozhovory o tom jestli souhlasím se školním nezvoněním či nikoly.

Zítra píšem pololetku z matematiky a BIOlu, poznávačku-jo což nám mimochodem učitelka, která je náhrada za naší (musím říct) svatou učitelku předchozí oznámila včera. Je ještě něco horšího? No nevím jestli je to zrovna horší ale píšeme z Ajiny písemku na slovíčka u které se budu muset zatraceně snažit, protože každá známka rozhoduje.

“Neberme IS jako něco co reprezentuje Islám, ale nazývejme je tím čím skutečně jsou, vrahy a fanatiky.” Tak nebo nějak podobně (jde o to poselství ne?) to řekl Obama při svém dnešním posledním proslovu před Kongresem. Má pravdu. Alespoň někdo ten dnešní den trochu zachránil.

Tento víkend jsem byl pryč. V neděli jsme  šli do kostela. Byl jsem zvědavý na kázání, protože doma si ho moc neužiju. Kázání bylo o tom, že víra neznamená klanění se zlatému teleti (starý zákon), ale jde tam o tu duchovní stránku. Dost se mi líbilo. Byl svátek božího těla nebo co-já se v tom moc neorientuji-a proto se po mši šlo modlit se k malým přezdobeným oltářům, na kterých byl obraz nějakého svatého atd. Jestli tohle není klanění se zlatému teleti tak už nevím. To je ta lidová zbožnost. Dechovka (půlka komunistů), kostelové babky (co dodat?), ministranti nesoucí svíce... Připadá mi celkem dobré a rozumné to jak klanění se tzv. zlatému teleti vyřešili židi a islamisté. A to, že bůh se nesmí zpodobňovat. To je logické protože bůh není ten dědula s dlouhým vousem, sedící na mráčku, je to něco mnohem víc...