Byl vlahý pozdně jarní večer. Seděl jsem u jezu a poslouchal šumění řeky. Ta proudící pravidelnost mě přivedla do zvláštního stavu odpoutání se od okolního dění. Náhle se mi vybavil totožný zážitek podobného vyčištění mysli. Bylo to asi před měsícem.
Zatímco vídenští filharmonici...
…..koncertovali po mnoha letech v Praze ve Smetanově síní Obecního domu, Pražské jaro připravilo na večer 15. května 2012 ještě jinou hudební pozvánku, komorní koncert v kostele sv. Šimona a Judy.
Ten, kdo zvolil tuto variantu, rozhodně nelitoval, byl totiž vtažen do zajímavého programu. Měli jsme tu čest vyslechnout kromě osvědčených starých mistrů i kompozice autorů moderních.
Hlavním sólistou večera byl přední americký cembalista Mark Kroll, mimo jiné letos také předseda mezinárodní poroty cembalové soutěže Pražského jara.
Mark Kroll zahájil tento koncert úplně sám ve starém duchu. Vrcholnou techniku a graciózní přednes předvedl v sólových skladbách „Dix-huitieme ordre“ od Francoise Couperina (1668-1733), následně ve skladbách „La d´Héricourt“ a „La Lugeac“ od Claudea Balbastrea (1724-1799).
Francouzské autory vystřídal Mozartův „Kvartet pro flétnu, housle, violu a violoncello D dur, KV 285“. Kvartet byl sestaven ze tří českých hudebníků, Jan Ostrý – flétna, Martina Bačová – housle, Petr Nouzovský – violoncello a violisty Marka Ludwiga.
Narozdíl od předešlých starých mistrů, Couperina a Balabastrea, jsme s hudbou W. A. Mozarta daleko víc konfrontováni. Skoro bych odvážně poznamenal, že se v jeho případě jedná již o jakousi klasickou komerci. Navzdory tomu mě vystupující kvartet překvapil, s jakou lehkostí a nadhledem Mozarta podal. To je důkaz velké hráčské suverenity, která umožňuje hudebníkům soustředit se už jen na souhru, intonaci a rytmus. Výsledkem je pak opravdu svobodná radost, což je podle mne samotná Mozartova hudba.
Druhá polovina koncertu ve znamení autorů 20. a 21. století mě naprosto okouzlila barevností hudební řeči. Už první expresivní skladba japonského autora Toru Takemitsu(1930-1996) “Rain dreaming“ pro sólové cembalo byla v sugestivním provedení Marka Krolla opravdu fascinující.
Snové pocity, do jakých dokáže přenést skladatelova kreativita
Přestože samotné cembalo nedisponuje větší škálou výrazových prostředků, je obdivuhodné, do jakých snových pocitů vás může přenést skladatelova kreativita, pokud se jí chopí tak výjmečná muzikantská osobnost, jakou je právě Mark Kroll.
„Perpetuo“ pro cembalo, housle a violoncello argentinského autora Pablo Ortizepřinesla do tohoto koncertu vzrušující efektnost, která opět podtrhla virtuozitu interpretujících hudebníků. Mimochodem, skladba je věnována řediteli Terezín Music Foundation a violistovi Marku Ludwigovi.
Naopak něhu přinesla sonáta pro housle a cembalo Viktora Kalabise (1923-2006),kterou autor zkomponoval pro svou manželku, vynikající cembalistku Zuzanu Růžičkovou a jejího koncertního partnera, houslistu Josefa Suka. Je to nádhertné dílko, ve kterém je možné zaznamenat opar inspirace hudbou barokní zvláště pak J. S. Bacha. A to hlavně ve druhé větě. Opět se zde potkaly důležité aspekty pro mimořádný umělecký zážitek, skladatelova osobitost s hráčskou vytříbeností a virtuozitou interpretů, tzn. pro tento okamžik, zkušeného vynikajícího cembalisty Marka Krolla a okouzlující houslistky Martiny Bačové.
Nezištnost celkového projevu
Zvláště právě její výkon mě velmi potěšil, dokonce až překvapil. Její více než přesná intonace, zvuková vyváženost, smysl pro rytmus a jakási nezištnost celkového projevu, to vše hovoří o vysokém stupni houslistické technické vybavenosti sólistky, tak i o výjmečné muzikantské osobnosti s mimořádnými vrozenými schopnostmi. Kromě celkového talentu mám na mysli například tzv. absolutní sluch.
Tato naše houslistka, mimo jiné absolventka fakulty umění v Ostravě, která ornamentovala svými výstupy celý večer, byla pro mne a snad i pro celé publikum výrazným překvapením onoho celkového barvitého koncertního dění.
Závěr patřil pozoruhodné kompozici „Dny pro flétnu, housle, violu, viloncello a cembalo“ brněnského skladatele a muzikologa Víta Zouhara.
Hned dvě skladby věnované Marku Ludwigovi
Skladba vznikla na objednávku Terezín Music Foundation a je opět věnována řediteli této nadace, violistovi Marku Ludwigovi. Skutečně hned dvě skladby, které zazněly na tomto koncertě, byly věnovány právě jemu.
Tento respektovaný violista a žádaný komorní hráč se rovněž např. jako stipendista Fulbrightovi nadace intenzivně zabíval tzv. Entertete Musik – zvrhlou hudbou, zvláště pak českých skladatelů, kteří zahynuli v Terezíně.
Zouharova skladba byla těmito tragickými událostmi také inspirována.
Díla s podobým obsahovým konceptem často zůstávají umělecké hodnotě lecos dlužná. Tato kompozice je však vynikající, emocionálně opravdu strhující.
Zase se u nás objevují renomovaní sólisté světového formátu
Autor byl přítomen a právem srdečně děkoval jednotlivě všem hudebníkům, kteří se zasloužili o skvělou interpretaci tohoto vynikajícího díla. K jeho provedení se včetně samotného Marka Ludwiga sešlo všech pět výše jmenovaných sólistů tohoto večera, což koncertu dodalo příjemné zarámování a přispělo k jeho gradaci.
Všichni byli úžasní, i flétnista Jan Ostrý a cellista Petr Nouzovský, o nichž jsem se doposud zmínil jen málo. I jim patří velký dík za celkově nádherné vyznění koncertu.
Teď vím, že se u nás objevují zase noví renomovaní sólisté světového formátu.
Ať o tomto koncertu přemýšlím, jak přemýšlím, byl to inspirující zážitek. Ještě nějakou chvíli po té, co jsem vyšel z kostela sv. Šimona a Judy, jsem zcela odpojen od vnímání času a reálného okolního světa jen tak bloumal ulicemi Starého Města. Takové je kouzlo hudby...
A jak asi hráli Vídeňáci?