Mám fakt strach. Jak tohle skončí. Já ani pořádně nevím, jako co mě vidí, jen to zkrátka potřebuji. Cítít, že někomu na mně přeci jen záleží, i kdyby snad jen na mém těle. Na tom už nesejde. Teď už asi na ničem. Dosáhla jsem takové lhostejnosti, že už mi nejspíš nic ani nikdo nepomůže. Ty prášky ze mě dělají zombie a bez nich jsem jen mrtvola. Jak z bláta do louže... Z hrobu do urny...

z nebe padají hektolitry vody, blíská se a fouká. ve vzduchu krom kapek deště poletují zběsile sakurové okvětní plátky. jakoby se nechaly unášet vírem živlů. a v dálce hřmí. všechno si ožilo vlastním životem. a jí? jí naplňuje pocit zvláštní spokojenosti. sedí v otevřených balkonových dveřích, kouká na ten nový Svět, který s sebou přinesla májová bouřka. a pocit spokojenosti trvá dál. ulice prázdné, okna zavřená a sakurové okvětní plátky tvoří ve vzduchu vzpomínky na štěstí. na štěstí, které automaticky každý rok přichází s rozkvetlými sakurami lemujícími strany sídlišťové ulice. a tak tam seděla. pozoroval ji z dálky. kdo? bůh? seděla a zkřehlými prsty si hrála se zapalovačem. po chvíli vytáhla z balíčku cigaretu. cigaretu, jejíž hořící konec byl známý a nehořící ještě známější. seděla ve víru samotné bouřky a potahovala z cigarety. byla bouřka, zuřivá a silná. ale s každým potáhnutím z cigarety ustávala ta bouře v ní. kouř všechno zabalil do zábalu z lhostejnosti. najednou všechno, co člověka tíží, nezáleží jestli to tíží moc, nebo trochu, zmizí v tom zábalu. všechno se zdá na pár minut otupěle jednoduché a nedůležité. a to to za to stojí, ničit si plíce, kvůli pár minutám návykové lhostejnosti? pořád ano. je to všechno o jedinci, jestli se stane závislým. ne každý kuřák potřebuje kouřit pořád. občas stačí jen, když je příležitost. příležitost a čas se nechat zabalit lhostejností. vdechnout horký kouř, cítit jak pálí a pak ho vyfouknout. vyfouknout a být o kousek blíže k lhostejnosti. ruce se klepou pod návalem nikotinu. v krku sucho. v hrudi pálení. v hlavě neuvěřitelně krásně lhostejno. a všude okolo bouřka a lítající vzpomínky na štěstí. klid v neskutečném chaosu. a tak tam seděla, seděla než to přišlo. neuvěřitelná rána a konec. konec, tma, černo a občas hvězdy. a pod těmi hvězdami? pod těmi hvězdami zůstala v zábalu lhostejnosti. a najednou bouřka byla pryč. vzpomínky na štěstí nabraly novou podobu, občas zablikaly a jinak neuvěřitelná lhostejnost. žádná hmota, žádná tíha. jen lhostejnost a malé hvězdy nekonečně moc daleko.

Kuchyňka je určitě jedno z nejfrekventovanějších míst u nás v kanceláři. Kávovar vyrobí několik set káv měsíčně, u barového stolku se prakticky nepřetržitě střídají skupinky diskutujících. Hlavně v létě se každý člověk vydá minimálně 5x pro vodu nebo pro nanuka do lednice. Těch 5 návštěv jsem asi dost podstřelil, ale i tak je to při průměrném počtu 20 lidí denně minimálně 100 cest do kuchyňky a 100 cest nazpět. Měsíčně tak projde 4 000 párů očí kolem velkého nástěnného kalendáře, který visí nad gaučem u kuchyňky. Za 3 dny je září, ale náš kalendář pořád hlásí červenec. Při odtrhávání listu se starým měsícem jsem dumal nad tím, proč tolik lidí projde okolo kalendáře, ale nikomu nepřijde zvláštní, že neukazuje aktuální měsíc? Je to tím, že si toho nikdo nevšimne? Na věci (a lidi) kolem sebe si zvykneme tak, že přestáváme přemýšlet nad jejich významem a dostaví se jakási slepota? Nebo je nám prostě jedno, že žijeme obklopeni neaktuálními kalendáři nebo krabicemi po stěhování, které už nikdy nikdo neuklidí? Bylo by fajn zbavit se té slepoty. A také najít způsob, jak věci měnit, když už je zaznamenáme.