Vím, co mě sem, do tohohle bodu, dovedlo. Vím, že si za to můžu sama. Vím, jaké chyby jsem udělala. Vím, že dokud něco nezměním, nepoučím se, nenajdu v tom bahně tu perlu, nehnu se. Vím, že to, jak dlouho tu v tom budu, je jen a jen na mě, na nikom a ničem jiném, jen a jen na mě. Vím, co mě sem zavedlo a snažím se to ze všech sil neopakovat. Vím, že brečet je mi k hovnu. Ale stejně brečím. Vím, že to můžu vzdát, ale zároveň nemůžu. A snažím si to nějak zpracovat, jinak, ne tragicky. Hledám v tom pozitiva, motivaci, lekci. A nadávám si, proč jsem tohle nedělala dřív, abych se sem vůbec nedostala. A zároveň to vím a našla jsem v tom ten chybný vzorec, co mě vždycky hodil zpátky k tomuhle bodu.
Chci říct... pochopila jsem. Tuhle lekci. Chci přepsat vzorec, vystoupit z kruhu, vyčistit si karmu.
Já poslouchám. Učím se. Jsem pokornější a otevřenější a k sobě upřímnější. Přesto mi to je líto a jsem smutná a naštvaná.
A přesto... je tohle jeden z několika zásadních bojů v mém životě. A vím, že až tohle vybojuju, až tohle vyhraju, bude můj život vypadat jako splněný sen. Totiž, co to kecám - budu si žít svůj sen.
