#krasavice

Pravda, každej ten ženskej kukuč je originál. Ausgerechnet i ta pohádková ježibaba je vždycky něčím jedinečná. Na každym obrázku. Ovšem, jsou kočky a kočky. A mezi těmi všemi jsou takové, co snad ani nestárnou. Naroděj se s modrejma očima jak pomněnky. S očima, co se hned na celej ten svět vůkol smějou. Smějou se na všechny, hned jak po ránu prokouknou. A tyhlety oči se smějou i kdyby plakaly. To je dar.

Prostě krásné krásky. Klidně povijou dvojčata a jejich lepost tím neutrpí. Naopak, záhy se alespoň zdvojnásobí. Jsou ještě krásnější. A dědí se to. Z matky na dceru. Každej normální chlápek chápe Francesco Petrarcu a jeho zhlížení k Lauře. Určitě mu taky stárla a přesto ji měl pořád za stejně nádhernou. Božskou.

Nezbejvá než vzpomenout onu knihu o status quo tváře hlavního hrdiny. Že by autor Doriana paradoxně našel předobraz právě v tvářích těchto žen? Nestárnou a nestárnou. Není známo kolik jim to po ránu zabere času a jakou fušku to dá, vypadat furt k světu, ale stojí to za to.