#janwerich

Práce pojednává o životě Jana Wericha, jeho díle. Zachycuje významné momenty a zvraty a pomocí designu jej přetransformovává do fyzického objektu, jenž je základním stavebním kamenem bakalářské práce. Cílem bylo vytvořit připomínku, památník autorovi, jenž mne provází celým mým životem a přímo či nepřímo jej ovlivňuje.

Nacházím se v místnosti bez oken nebo snad s nimi? Pokud zde jsou, jsou zatemněná a není skrze ně nic vidět. Do prostoru neprostupuje ani paprsek denního světla. Jediným světelným zdrojem jsou dvě kyvadla, která se pomalu pohupují ze strany na stranu, ale nikdy se nesetkají. Svým pohybem osvětlují skleněné desky, které jsou ve tmě tak nepatrné. 

Vnímám jen modrý pás skleněných hran, které vytváří jakousi časovou osu, prostor, bariéru, ale zároveň lineární rovinu, která spojuje a oceán, který dělí. Vnímám jen ostré světlo a zvuk dokreslující celou situaci. Pohupující se kyvadla a stíny, které se jako negativy promítají na stenu přede mnou. Stránky vidím tak jasně, ale nikdy je nejsem schopna zcela přečíst. Mám pocit, jako by se mě kyvadla lákala a snažila se mne vtáhnout do děje, textů a příhod. Provokují a zobrazují, ale nikdy mě zcela nenechala číst ony dopisy celé. Vidím tedy záblesky korespondence, popis životních myšlenek a názorů, světelné útržky, které personifikují ten statický pás v osobu člověka – Jana Wericha.