#jakoby

I saw bright for the first time 2 days ago and now I’m obsessed with Jakoby <3

9:00pm

The typing on my computer became more and more irritating, my leg bounced impatiently as my report felt like it was becoming longer and longer even though it was just an assault case at a gas station, some guy coked up on fairy dust, thankfully only left scratches, being an EMT is stressful enough.

Busting through my office, one of my EMT’s abruptly commands “We gotta go now! Domestic attack” I dropped my pen and laced up my belt swiftly. As the ambulance was packed me hoped in and sped off, “hey, you got a hair tie?” I asked slightly turning my head from the wheel.

“Yeah, here” she handed me the tie “What happened at the scene?” I hope it’s nothing serious, I don’t know If I could handle it right now, with my bills starting to pile up, finishing school and needing to get rid of the stack of paper work on my desk, It feels like the bones at the arch of my back are melting.

“Schizophrenic elf forgot to take his pills and lashed out on his fiancé, the responder said she’s hiding in a closet somewhere in the house, they also said she has some cuts, deep bruising and swelling to the face and head, maybe concussing injuries” she explained.

Quickly making a right turn and reaching for my intercom “Are the cops at the crime scene yet?” there was scratchy response “No, you should meet there at the same time” I uttered a thank you and pointed to the back of the ambulance “Get the bag ready for head trauma”.

When we arrived, a cop car pulled up quickly and two tall men stepped out, a tall black man and a slightly shorter Orc, wait... Orc? How the fuck did they let an Orc into the police force!? Shut up and focus! There’s a hurt woman inside, just let the police escort us inside to help so we can all go home.

I jump out the back with the small medical bag, “You!” I pointed to the black man, quickly catching his attention “You come with me to the front, Orc you take back” they stopped in their tracks with a questioning look ‘Your telling us what to do?” the human guy asked. I was already half way up the walk way,

“do you two want to sit here crying with your thumbs up your asses all night or do you want to save this girl?” The human looks at the Orc and he just shrugs and runs to the back, pistol and flashlight drawn.

I quickly read the officer’s name tag, Ward, I followed behind him to the door. His fist pounded the door in urgency, even though it was a loud knock, it was pitch black and dead silent on the inside.

“Maybe it was a false call?” Ward says, “Or maybe he’s keeping her quiet? Or maybe he already got her and he’s gone? Or-” “alright alright- I get it” He quickly draws his gun, and tried the knob. Nothing. “Step back sweetheart” I snarled my teeth at his pet name and my stomach soured.

He speaks into his intercom “Hey Jakoby, no one’s answering the door, I’m persisting” “10-4, coming through back”, he kicks the door in, small pieces of wood falling as the door flies open. He looks back at me “Stay in arms reach” I quickly nod and we enter the dark house.

(nikdo nemusí odpovídat, jenom jsem to nějak potřeboval dostat ven. všem bylo i hůř, svět se nezbořil.)

Na tenhle víkend jsem si naplánoval horu práce do školy a tak mě to vystresovalo, že jsem v pátek po příjezdu domů ve čtyři nedělal v podstatě nic. Šel jsem spát o půl desátý.

Abych měl skoro těch 8 hodin spánku, měl jsem vstát v 5:20, jenže jsem pak hodinu ležel a četl si, protože poslední dobou se mi furt nechce vylízt z postele. vymlouval jsem se, že mam narozeniny a že si to zasloužím. ale věděl jsem, že mám vstát a celou tu dobu jsem si tím to čtení i kazil, ani mě kvůli tomu tolik nebavilo. pak jsem konečně vstal, od sedmi do půl desátý jsem se pachtil s kusem úkolu na matiku, pak jsem do jedenácti uklízel, pak jsem plánoval další týden nebo co, pak jsem dvě hodiny poslouchal a komentoval na discordu půlhodinovou epizodu jednoho díry, obědval jsem ve čtvrt na tři, přičemž normálně to bývá v jedenáct, pak jsem zas skoro nic nedělal a pak někdy ve tři přijela babička.

Byly dárky.

Mám dva díly fanfikce na Saturnina od Macka. To je skvělý. A dvě bělítka - což je taky skvělý, protože mám spotřebu jednoho bělítka na týden.

A dostal jsem svetr. Pruhovanej. A na první dotek cítíš tu umělou hmotu. A pak nějakou sportovní mikinu z hrozně divnýho lesklýho, elastickýho materiálu. Jo, svetr jsem chtěl. Ale ani jedno z těch dvou bych si nikdy, nikdy nekoupil a nenosil bych to a absolutně nechápu, proč mi to koupili oni, i když nevím, kdo z nich to vybral.

Neumím se pořádně přetvařovat, pokud nechci. A nechtěl jsem. Nejlepší na tom ale je, že máma řekla "Co se tváříš?" - ne jako "Co? Nelíbí? Aha..." ale "Tak ukaž, jak seš z toho nadšenej!", donutili mě si to nasadit a pak pořád omílali, jak mi to sluší. Ne "Tak co, líbí?" ale "No, tohle je moc pěkný! Konečně máš něco na nošení, to je lepší než to, v čem chodíš.""

A ani se na mě nepodívali. Vůbec je nezajímalo, jestli mi udělali radost, bylo to jenom o tom, aby mi dali něco, o čem si myslí, že mi to prospěje, něco, co si mysleli, že mi chybí k tomu, abych byl správnej člověk.

Byl dort. Mrkvovej, jak jsem chtěl, máma se s ním vytáhla. A mluvili jsme. Chvíli to bylo fajn.

A pak začali mluvit o sousedech. Známých. Celebritách. O totálních blbostech.

Já jsem v jednu chvíli otevřel Saturnina a zadržoval jsem smích. Doufal jsem, že se zeptají, co tam je. Hodinu jsem poslouchal a držel jsem založenou první kapitolu, abych jim mohl kousek přečíst a abychom se mohli společně zasmát. Nic.

V jednu chvíli se rozhodli, že si dají polívku a odešli z obýváku. Zůstal tam táta. Půjčil jsem si jeho kytaru a jenom lehce jsem zahrál nějakou melodii. Nikdo se tím nezaobíral. Nikdo se nezeptal, jestli ještě hraju nebo co umím nebo jestli jim nechci něco zahrát. Nebyl jsem tam.

Dal jsem vařit vodu na čaj a máma mi řekla, ať něco nechám, že tím zalije jídlo pro slepice. Najednou jsem se pro ni zhmotnil. Máma pendlovala všude možně po přízemí. Babička se mě zeptala, jestli nemáme nějaký vánoční večírek. Než jsem stačil odpovědět, vylezla zpoza rohu máma a začala mluvit o kupování klobás. Jediný moment za ty dvě hodiny, kdy si někdo všiml mě a ne vody v konvici, se vypařil.

Vzal jsem si čaj a odešel jsem. Po čtvrt hodině přišla ke mně do pokoje babička a jestli nechci jít dolů k nim.

Takže prostě výborný. Ja vím, že jsme se nesešli, abychom mluvili jenom o mně. Ale taky jsme se nesešli jenom aby mi dali dárky a dort. Myslel jsem, že si popovídáme aspoň o tom, jak se každý máme, jako aspoň iluze zdravý, fungující rodiny. Ale ne. Největší téma celýho odpoledne bylo, jak jeden herec shodil 90 kilo. Představ si, jak ti lidi věnují pozornost a něco dostáváš, pak to použijou k tomu, aby ti řekli, co je na tobě špatně, a pak si tě nevšímají a chtějí tě tam jenom aby měli pocit, že s tebou slaví.

Takže abych to shrnul, za celej den jsem neudělal vůbec nic, užírám se za prokrastinaci, ztratil jsem tři hodiny posloucháním keců o botoxu, jehovistech a kuním hovně na babiččině zahradě a od rána se nikdo ani neobtěžoval zeptat se, jak se mám.

“(metal music on radio) This is one of the greatest love songs ever written.“

There’s a lot that bothers me with the Bright (2017) movie, but I absolutely love the design and makeup work of the orcs, I still go back to the movie just for them. Even with the prosthetics the orcs still have a realistic feel to them and room to emote (unless the minor facial muscles were animated post-edit or something - in any case kudos for the end result!). Especially for Jakoby as a character - he’s such a gentle sweetheart.

Avi had been told several times that he’d be useful on a ship, but he hadn’t particularly enjoyed his time on the ship to Hegaehend and this trip didn’t seem much different. It was hard to tell exactly how much time it’d been since they set sail, but it’d definitely been a while - and Avi gave himself credit for holding onto his lunch for so long. Regardless of this fortitude, he still found himself curled over the side of the ship, the contents of his gut spilling into the ocean. Perhaps he shouldn’t have eaten the fish snack a crew member had offered earlier, or perhaps he just wasn’t made for life on the sea.

After a long moment of drowning in sickness and self-pity, Avriel surfaced to the sound of shouting. His head snapped toward the horizon, spotting the shipwreck after a moment of looking. Remarkably, there was no chuul to be seen. Wiping at his mouth with his sleeve, he returned to Jakoby’s side. They’d only met at the start of this expedition, and Avi couldn’t help but think he was good company. Trustworthy, at least.