Klip ke skladbě Metamegamastítko
Ať si štiplavé jazyky říkají, co chtějí, pozice Romana Holého coby domácího funkstera č.1 je stále neotřesitelná. Důvodů by se našlo mnoho, ale hlavně je to talentovaný a pilný muzikant, který se vždy dokázal obklopit partou výtečných instrumentalistů. To je pak ve studiu respektive na koncertech hodně cítit. Poslední deska J.A.R. je dalším příkladem takové precizně šlapající funky mašiny. Každý nástroj má své místo a společně vytvářejí lahodně bohatý zvuk - saxíky, trubky, kytary, flétna, trombon i bicí - to vše podpořené klávesami takřka výhradního skladatele Holého. Nikdo zbytečně nesóluje a prospívá to vypalovačkám i oddechovkám. Chronickou slabinu - v podobě přespříliš chtěné "rapové" deklamace textařů Otty Klempíře a Michaela Viktoříka – se podařilo díkybohu překrýt. A to častým využíváním schopností pana vokalisty Dana Bárty. Ten zmíněné dvojici navíc zdatně přispěl při skládání textů, které jsou možná i proto o poznání laskavější než dřív. Aniž by však ubylo pověstného J.A.R.ovského humoru. Pobaví hlášky typu: "Don't move any kousek" či "V čase volným vola dělám" a příznivci pokleslých songů osmdesátých let zaplesají při citaci pionýrského hitu „Formule z formely“ v diskošce Nerváček. Zvláštní kapitolou je sebeironizující „Náš klan“, kde se objeví snad všichni, co mají s partou kolem Holého co do činění. Zkrátka a dobře, tahle deska rozhodně udělá radost těm, kterým funky bandy přirostly k srdci.
Klip ke skladbě I Am Mine
Vítr dávno zavál doby, kdy hudební kritikové po celém světě skloňovali slovo Seattle ve všech pádech, nosily se flanelové kostkované košile a kdo tehdy neznal termín grunge, mohl si připadat tragicky. Ten čas je pryč, ale i dnes si ho můžeme čas od času připomenout. Třeba díky legendě, která na rozdíl od jiných - viď Kurte - vcelku úspěšně přežila. Aktuální kousek „Riot Act“ představuje (v tom nejlepším slova smyslu) jakousi konzervu počátku devadesátých let. Pearl Jam zde jsou k slyšení v klasickém rockovém rozestavení - Jeff Ament (basa), Stone Gossard (kytara), Mike McCready (kytara) a Matt Cameron (bicí). Samozřejmě nechybí frontman Eddie Vedder (kytara, vokál). Neprobíhají tu žádné hry na inovace. Na rozdíl od těch dnešních populárních rockerů, se Pearl Jam klidně obejdou bez rekvizity v podobě scratchujícího Dje. Poctivě řežou do kytar, jako by se venku nechumelila zima 2003. Mezi skladbami bezesporu upoutá Vedderova romantická „I am Mine“ a Amentova houpavá „Help Help“. Ale „Riot Act“ nestojí a nepadá s jednou písní. Je to vyvážené album, kterému nechybí rasantní kusy ani pohodovky. Máte-li rádi rock, roztřesené vokály a hýčkáte si vzpomínky na flanel, stejně vám už tohle CD dávno bydlí v přehrávači. Protože tohle je hudba pro oddané.
Klip ke skladbě Fishbones
A já pořád, kdo to tluče, a on bednář na obruče. A já pořád, kdo to tluče, a oni to Over 3. Při poslechu debutové desky této dvojice máte neodbytný pocit, že byste raději měli řádit někde v narvaném klubu a šátrat po laserech. Případně se masochisticky kochat pohledem na kožíškáře žvýkající lightsticky ? Jenže ono to doma jaksi nejde. Přitom, viděno z pohledu domácí tech-houseové produkce, jde o počin rozhodně nadprůměrný. Pánové Richard Tauchman a Risto Sokolovski svým duckám skutečně rozumějí a jako garanta si navíc přizvali Nilse Hesse z Get Fucked. Který se ujal masterování. Výslednému tvaru se tedy z profesionálního hlediska nedá téměř nic vyčíst. Kvalitní výsledný sound, skladby se zvučnými hosty: Charlie One (Fishbones), DJ Tráva (Point Zero) plus Dušan Lipert (Demonstration), jehož úkolem byl i finální mix a editing. Problém je ale v tom, že album „First Flight“, kolem vás skutečně proletí. A to aniž by ve vás zanechalo zásadnější zvukový vjem. Z šalblony tech-houseových - ruky hore - výpalů, vystupuje jen invenční „Demonstration“. A paradoxně nejvíc upoutá rytmicky osamělá dubovka „Keep It Going“. „First Flight“ je bohužel jen dalším z řady nesporně kvalitních, ale nijak vyjímečných tanečních alb.
Mr. Scruff - Trouser Jazz
Klip ke skladbě Sweet Smoke
O třetí řadové desce Andy Carthyho kolovaly různé zvěsti. Prý se za prvé odprostil od své pověstné rybí obsese. A za druhé se mu zalíbilo v houseových rytmech. Kdo jej už někdy zaslechl, tak trochu ví, co může čekat. Bývalý student výtvarného umění na sheffieldské univerzitě, je vyhlášený hudební žertéř. Navíc si sám (a doma) dělá i úsporně kreslená videa, která plní bizarní osudy typických postaviček. Solitér Carthy je milovníkem zaprášených samplů, které v jeho hudebním světě nacházejí nové a nové inkarnace. Nová “Trouser Jazz“ je rozhodně tou nejskočnější z jeho desek. A je tomu tak i v rámci domovského labelu Ninja Tune, kde se přece jenom specializují na ..eh …řekněme pomalejší věci. Třináct tracků nabízí muziku, jejímž cílem je dělat radost a lze je označit i za pokus vyvést posluchače z chmurných nálad. Nic víc, nic míň. „Trouser Jazz“ swinguje, funkuje, housuje a jazzuje. Zvlášť retronáladovka „Come On Grandad“ hraje v tomto ohledu jasné prim. Ale dostalo se i na hip-hopové fandy. Konkrétně ve skladbě „Vibrate“. A pokud by vám při poslechu kalhotového jazzu absence rybího elementu opravdu vadila, při závěrečném - a rozhodně nejbláznivějším - autobiografickém songu „Ahoy There!“ si všechno vynahradíte.
