#hostbrno

V současnosti by se snad dalo považovat za všeobecně známý fakt, že se svou ženou nesdílíme názor na to, které věci jsou na okrasu a které k jídlu. Tento rozdíl mezi námi lze nejsnadněji předvést na tom, která tři písmenka použijeme k popsání svých dojmů z fotky jelena na Instagramu. Má žena použije „jůů“. Já použiju „mmm“. A tohle všechno je nejspíš naprosto v pořádku. Vzájemně respektujeme své odlišnosti. Ona respektuje, že mám rád hamburgery, a já respektuji, že má ráda smyšlené jídlo.

Obyčejně to tak děláme. Navzájem se respektujeme. Ale nedávno jsme se bohužel opět dostali do takové té společenské situace, kdy moje žena před ostatními přeháněla skutečný stav věcí, a to naprosto zbytečně, takže mám pocit, že je na místě to celé oficiálně vysvětlit. Tak tedy: Když moje žena říká, že „Fredrik obvykle snídá kefírové mléko s cereáliemi a pak si do toho přidá arašídové máslo, osmaženou cibuli, slaninu a bearnéskou omáčku — do toho kefíííru!“, je to prachsprostá lež.

Nic takového „obvykle nesnídám“. Dal jsem si to maximálně dvakrát nebo třikrát, když u toho byla. A to proto, že jsem měl kocovinu a nechtělo se mi brát další talíř a řekl jsem si, že se to v puse stejně smíchá.

Uznávám, že máme se ženou odlišný pohled na svět, ale když lidem na večírku vykládá, že „Fredrikovy stravovací návyky by mohly být úkolem v reality show Faktor strachu,“ je to nemístně přehnané a hraničí to s urážkou. To bych k tomu chtěl dodat.

Teď tu moje žena postává a nakukuje mi přes rameno a reptá, že zveřejní všechny esemesky z mého telefonu, co jsem poslal do pizzerie za rohem za posledních pět let. Takže si teď očividně musím pořídit nový telefon s kreditem na SIM kartě, jak to dělávají dealeři ve Špíně Baltimoru, když se jim manželky začnou montovat do toho, co měli k svačině.

Ale jestli to někoho zajímá, mám rád svou pizzu jako svůj kefír. Jedině s vícero druhy sýra.

PS: Obvykle to „nesnídám“, ale KDYŽ UŽ, přidávám si do kefíru ještě trochu medu a nastrouhané čokolády, jinak není dost sladký.

 Zdroj: http://www.fredrikbackman.com

 Poslední přiznání Fredrika Backmana najdete ve čtvrtek 3. srpna na blogu nakladatelství Host Kavárna.

Předchozí příspěvek už visí na webových stránkách Sverige.

Žít! - Ju Chua

Naprosto skvělá. Ano, definici pro tuto knihu jsou tyto dvě slova. Ju Chua, čínský autor, který dokázal napsat krátký, ale působivý román o jednom čínském muži, který měl ze začátku postupně vše a nakonec skoro nic. Zní to všedně jako každý druhý příběh dneska. Avšak vezměte si kolik knih od čínských autorů o Číně je u nás vydáno. A kolik z nich je dobrých. Navíc tato vás první stránkou donutí setrvat až do konce v napětí , nadšení a věřte mi, že po dočtení vám něco dá. Má v sobě moudro, krutost a hlavně realitu. Dokáže vám sílu a křehkost  lidského života.  Chcete zajímavé čtení? Tady ho máte!

Dítě číslo 44 - Tom Rob Smith

Znáte? Neznáte? Zřejmě jste slyšeli o filmu, který teď běžel v kinech a možná jste ho i viděli. Nejhodnější Míša z Euromedie mi knížku poslala po tom, co jsem oznámila, že se bohužel na předpremiéru  filmu nedostanu.

Co se téma SSSR, Stalinova krutého režimu a vyhnanství v Rusku týče, bylo napsáno mnoho knih. Nato, že je autor Angličan, tak se dokázal tohoto tématu zhostit bravurně. Ano, musíte to brát tak, že Dítě číslo 44 je spíše čistá beletrie než kniha plná dech-beroucí historie, ale i tak si uvědomíte, jak krutá doba to tenkrát byla. Vrah vraždí nevinné děti a hlavní postava Lev Děmidov se tomu snaží přijít na kloub i když mu SSSR hází klacky pod nohy. Pokud máte rádi thrillero-detektivky, dobře napsané a čtivé, tak si tuhle knihu rozhodně přečtěte. Možná to není kniha úplně pro nejslabší povahy, ale dá se to zvládnout :)

Složka 64 - Jussi Adler Olsen

Miluji Dánsko! A taky miluji toho to autora.  Knihy v tomto žánru od Olsena patří k mým nejoblíbenějším. V sérii jich u nás zatím vyšlo pět a na podzim vyjde šestá. Teď  jsem přečetla všechny a tato čtvrtá (jo, povedlo se mi přečíst pátý díl dřív než čtvrtý a třetí :D) mi do kompletu zbývala. Kouzlo této sérii nespočívá ani tak v hlavním vyšetřovateli Carlu Morckovi jak bývá u většiny těchto sérii, ale podle mého to je jen tím jak Olsen píše. Navíc zápletky, jsou často trochu brutální, ale výborně promyšlené a jeho knihy vás dokážou obzvláště ke konci hodně překvapit. Se s Složkou 64 tomu nebylo jinak, sice mým favoritem zůstávají asi Zabijáci (druhý díl), ale i tak se tento díl četl jediným dechem a už se nemohu dočkat šestého. Neznáte tohoto autora a jeho knihy? Určitě ho zkuste s prvním dílem žena v kleci.

Jen jeden den - Gayle Forman

A na konec trochu pryč od brutality do báječného světa Američanů, kteří si všechno představují až moc jednoduše. Dobře, Američané mají svoji mentalitu a díky tomu, že si většina z nich mysl, že USA je střed světa, tak se pak v Evropě chovají jako doma a často nedokážou pochopit, že “tady je to jinak”  Mně se to potvrdilo u mé kamarádky z USA, ale i tak u hlavní hrdinky a jejího příbuzenstva i její kamarádky v této  knize. Přijedou si do Evropy a když to není jako z filmu, tak je všechno špatně a Evropa stojí za prd. Ale ne, je to na prd dokud hlavní  hrdinka nepotká krásného Evropa a neodjede s ním na den do Paříže... Jaká krásná realita!

Teď to zní, jako kdyby se mi tato kniha hrozně nelíbila. Ne kniha byla dobrá, ale Alysson, hlavní hrdinka tohoto románu mi ze začátku strašně lezla na nervy. Vím, že většina Evropanů to má taky tak, že přijedou do USA a chtějí zažít všechno  jako z filmu. Jenže to tak nefunguje!! Možná už jsem moc na tyto romány stará a chci číst radši něco, kde se příběh dá ztotožnit s realitou, ale i tak musím říct, že Jeden den si mě nakonec získal. Alysson si  totiž v polovině knihy uvědomila, jak to doopravdy v životě funguje a já musela uznat, že to zase tak špatné čtení nebylo. Young adult, příjemné letní Evropské prostředí podané očima devatenáctileté Američanky,  zní vám to dost dobře a zajímavě? Tak po tom si přečtete tuto knihu.